Advent: Máme co očekávat, máme se na co těšit?

Advent symbolizuje začátek. Něco nového, velkého začíná; je to ještě v dálce, spíše to tušíme, než víme; ale bude to Boží; bude to sám BŮH! Izraelský národ očekával příchod Božího syna víc než tisíc let. Každý člověk, i každá společnost má ve svém životě fáze čekání; a pak fáze naplnění, uskutečnění toho, na co jsme čekali. Letošní advent je taky začátkem. Ale čeho? Máme vůbec co očekávat, máme se na co těšit?

Určitě! Na Vánoce jako připomínku té nejdůležitější události dějin se můžeme těšit vždycky. A taky na to, že se opět sejdeme s rodinou a přáteli, nebo na rozzářené oči našich dětí u vánočního stromku. V některých rodinách možná čekáte něco podobného jako Josef s Marií v Betlémě. To bude jistě taky důležitý - a krásný! - nový začátek. Zároveň ale nezapomeňme na ty, kterým Vánoce přináší víc bolesti než radosti: bezdomovce, vězně, vojáky v zákopech...

V naší farní a salesiánské komunitě prožijeme nový začátek už příští neděli, kdy nás posílí nový spolubratr Vojtěch Glogar, můj dávný kamarád ještě z dob studií. Těšíme se na něj, už snad nebudeme muset kvůli personálnímu nedostatku rušit některé bohoslužby, jak jsme to dělali v posledních měsících. Představíme vám ho při všech bohoslužbách.

Taky v naší církvi začíná něco nového: synodální proces už teď, po prvním roce (ještě budou dva) začíná proměňovat tvář církve. Mluvíme veřejně o věcech, o kterých jsme takto nikdy nemluvili. Nasloucháme si navzájem, objevujeme vlastní kreativitu i odpovědnost. Jaká bude církev za pár let? Snad otevřená, vstřícná, víc duchovní a míň institucionální. Dokument, který shrnuje diskuse ze synodních skupin na celém světě, má nadpis "Rozšiř prostor svého stanu!" (Iz 54,2) Ale aby se to podařilo, musíme přiložit ruku k dílu všichni.

A jaké změny můžeme očekávat ve světě, který je domovem všech lidí? Jsme svědky nového, nečekaného, drastického projevu zla, pokusu o destrukci celého státu. Jak to skončí? Jak zajistit, aby zlo nezvítězilo? Mikuláš Minář napsal letos k 17. listopadu:

Demokracii a svobodu nelze ustavit pouze plamennými řečmi, vyzýváním k míru a prosazováním zásady "přece neomezíme náš pohodlný konzum." To vše je svým způsobem důležité. Ale jen do chvíle, než narazíte na agresora, který Vám chce svobodu násilím vzít. Pak totiž platí úplně jiná zásada: "Silnější vyhraje." A silnější znamená obětavější.

Na Ukrajině umírají za svobodu tisíce nevinných lidí. Proč to dělají? Mají to zapotřebí, mrznout bez vody a elektřiny? Mají zapotřebí nechat umírat vlastní syny a dcery, manžely a manželky, otce a matky? Nebylo by jednodušší nějak se s diktátorem dohodnout, přenechat mu pár tisíc čtverečních kilometrů a věnovat se raději byznysu? A nebylo by pro nás samotné jednodušší dělat, že se nás to netýká, že s tím nechceme mít nic společného?

Ano, bylo by to jednodušší. Ale vedlo by to ke ztrátě svobody a důstojnosti nejen ukrajinské, ale i naší vlastní. Svoboda je totiž nakonec možná jen díky ochotě pro ni něco obětovat. Kde není ochota k oběti, nemůže demokracie a svoboda přežít. Všechno, co v životě za něco stojí, něco stojí.

Když vyvedl Mojžíš svůj národ z Egypta, čekala je dlouhá a těžká cesta. Putovali pouští 40 let. Ale nakonec došli do země zaslíbené. Když se Josef s Marií vydali do Betléma, čekala je taky dlouhá a těžká cesta. Ale na jejím konci se narodil Boží Syn. Nás všechny, naši církev, naši společnost, celé lidstvo čeká teď možná taky dlouhá a těžká cesta. Abychom zachránili svoji svobodu a zároveň nezničili naši krásnou planetu, tak budeme mít míň peněz, míň luxusu, možná i míň tepla. Ale co je to proti lidem v Chersonu, v Kyjevě a v mnoha dalších místech na Ukrajině, kteří nemají nic?

Přeji vám požehnaný advent, odhodlání k absolvování té těžké cesty, a hlavně pevnou naději!