Boží lid se probouzí

"Biskup musí někdy kráčet až za lidem, protože samotné stádo má schopnost rozpo­znávat nové cesty." (papež František)

Naši biskupové vydali pár týdnů po té podivné akci v Arcibiskupském paláci prohlášení, kde říkají: "Považujeme to za politováníhodnou událost a jsme si vědomi pohoršení, které to mezi lidmi vyvolalo, o čemž svědčí nemalé množství reakcí, především z řad katolíků. Těmto reakcím rozumíme, slyšíme je a bereme je vážně." Ano, na jedné straně se můžeme divit, jak to, že jim to nedošlo včas, že tu akci vůbec připustili. Ale na druhé straně můžeme ocenit, že aspoň reagovali na to pobouření, které ta akce vyvolala. Když věřící nemlčí, když dají důrazně najevo svůj názor, tak to – aspoň někdy – může pohnout i tak nehybnou institucí, jako je církevní hierarchie. V tom vyjádření "Těmto reakcím rozumíme, slyšíme je a bereme je vážně," snad můžeme viděl i jakousi výzvu, abychom se nebáli a dávali najevo svůj názor, abychom se svými kněžími a biskupy mluvili o svých zkušenostech i problémech, které oni třeba nemají nebo o nich neví.

Možná, že váš biskup se nikdy nesetkal s lidmi, kteří kvůli nevydařenému manželství žijí v novém vztahu, a přitom velmi trpí tím, že nemůžou přijímat svátosti. Možná nikdy nemluvil s dvěma ženami nebo dvěma muži, kteří teprve ve svém vzájemném láskyplném vztahu našli smysl svého života. Tak se nebojme i tyhle zkušenosti spolu sdílet! Možná se tady naplňují ta slova papeže Františka, že biskup musí někdy kráčet až "za lidem, protože samotné stádo má schopnost rozpo­znávat nové cesty".

Významným krokem v tomto směru je určitě synoda. Tam zaznívá hlas Božího lidu velmi zřetelně, vidíme to i v té poslední fázi, jejíž výsledky byly zveřejněny teď před pár týdny: ty výzvy ke změnám ve formaci kněží, k rovnoprávnému zapojení žen nebo k větším pravomocím laiků v pastoračních radách, to všechno se opakuje s takovou naléhavostí, že už není možné to přeslechnout.

Poslední věc: potkal jsem už dva starší kněze, kteří otevřeně mluví o tom, že až půjdou do důchodu, tak by rádi předali svou farnost do správy laikům. Jsou to docela známé osobnosti, klidně je můžu jmenovat: Josef Kordík, farář v Železnici, který byl léta taky kaplanem ve valdické věznici, a Josef Suchár v Neratově. Neberou to na lehkou váhu, oba jsou ve svých farnostech desítky let, s místními lidi se důvěrně znají, můžou je na takovou změnu připravit. A taky můžou oslovit vzdělané a vyzrálé osobnosti, muže nebo ženy, kteří by tu službu s velkou láskou o odpovědností vykonávali. Myslím, že to je prorocký přístup, jakýsi model pro církev budoucnosti. Slavíme teď svatodušní svátky, tak prosme Ducha svatého o nové letnice, ať probudí nejen pár lidí, ale nás všechny, celou církev!

Zároveň ale pořád vidím docela silné brzdicí mechanismy. Ta poslední synodní syntéza má ještě druhou část, kterou zpracovali pouze biskupové na základě zadání z Vatikánu. A ti mají evidentně velký problém s tím, že na těch hlavních synodních jednání v Římě asi čtvrtina účastníků nejsou biskupové, a přitom mají stejné hlasovací právo. Naši biskupové navrhují, aby i oni museli skládat vyznání víry a přísahu věrnosti církevnímu učení, tak jak to dělají ti, kdo získávají nějaký církevní úřad. A nakonec chtějí, aby se po skončení té synody sešli ještě sami biskupové, a ti by teprve její výsledky potvrdili. Nebo nepotvrdili. Michal Kaplánek k tomu trefně poznamenal, že "z toho vyjádření biskupů čiší strach".

No, ale myslím, že ani tohle nás nemusí odradit. Každou chvilku se ke mně dostávají zprávy, jak nějaká farnost nebo společenství pokračuje v dialogu v synodálním duchu, a jak se do toho zapojují právě i někteří kněží a biskupové. Tomáš Matuška z pražské farnosti Habrovka píše, že "díky synodálním setkáváním se u nás nastartovaly procesy, jak spolu jednat, jak řešit spory, jak si důvěřovat, i když se pořád učíme. Velkým vkladem bylo, že se setkávání účastnili od počátku oba naši kněží. V bezpečném prostoru se dokázali otevřít, mluvit bez zábran i o kontroverzních a intimních tématech. Spousta z nás pak někdy zírala s otevřenou pusou, že "tohle jsme o nich netušili". Synodální proces považuji za geniální tah papeže aktivizovat alespoň část církve a přinést do ní změnu kultury dialogu tím, že do těch složitých mezilidských vztahů pustíme Ducha svatého. Cílem je koneckonců naše proměna. Pouze když se měníme my, mění se i naše církev."

Jiný příklad: my salesiáni máme podobně jako jiné řády taky svou laickou větev, jakýsi třetí řád – salesiány spolupracovníky. Ti si připravují na každý rok témata, která probírají ve všech skupinách na měsíčních setkáních. Letos se týkají synody: mluví se třeba o tom, jak přijímat v našem společenství rozvedené lidi, jak by se měla dělat v církvi důležitá rozhodnutí, jaký máme názor na svěcení žen, jak můžeme dávat zpětnou vazbu kněžím, nebo jestli je pro nás a pro naše kamarády (i nevěřící) srozumitelná naše liturgie, atd. Diskutuje se metodou rozhovoru v Duchu svatém – díky tomu se můžou účastníci víc se dovědět o sobě navzájem, slyšet odlišné názory a přemýšlet o nich. A taky dát prostor tichému vanutí Ducha svatého.

O tom, jak se probouzí Boží lid v Německu, už jsem tady mluvil. Jejich synodální cesta jde mnohem dál než ta celocírkevní. Proto někdy dochází mezi Vatikánem a německými biskupy k napětí, ale zatím se jim stále daří pokračovat v seriózním dialogu. Další zajímavá informace, přišla z Polska. Referuje o tom časopis Getsemany: Osm let vlády strany Právo a spravedlnost tam vedlo k úzkému provázání té strany a církve. Podle biskupů by měl každý katolík volit PiS. Téměř jediné téma, kterému se biskupové věnují, jsou potraty. K jiným problémům, jako je třeba extrémní nacionalismus, mlčí. Třeba arcibiskupovi v Lodži nevadilo, když lidé cestou z jeho bohoslužby skandovali, že "Na stromech budou místo listí viset komunisté". Taky sexuální zločiny duchovních se zametají pod koberec. To všechno vede k masivnímu vyprazdňování kostelů i kněžských seminářů.

Před několika lety ale vznikl v Polsku Kongres Katoliczek i Katolików, který se snaží o obnovu církve. Trochu zjednodušeně se dá říct, že je to jakási "vzpoura laiků proti episkopátu". Zatím se do téhle iniciativy zapojilo několik tisíc mužů a žen, různého věku, různých spiritualit, lidí s různou sexuální orientací, laiků i kněží. Stanovili si jednoduché zásady, které vychází ze synodality, ale v Polsku zatím nejsou moc přijímány: třeba že je potřeba si vzájemně naslouchat, nebo že by se v církvi měla uplatňovat spoluúčast a spoluodpovědnost, nebo že je nutné se neustále učit a být otevřený pro změny. Na webu této iniciativy najdete třeba informaci o knize Pastvina, ve které novinář Ignacy Dudkiewicz mluví o rozkladu polské církve, která mentálně uvízla v předkoncilních dobách a někdy i ve středověku. Vychází přitom ze svědectví mnoha kněží, řeholníků a řeholnic, i lidí, kteří odešli z církevní sužby. Klade otázky biskupům, naslouchá laikům. Polští biskupové zatím k tomu všemu mlčí. Nevím, jak dlouho to vydrží. Ale věřím, že snad taky někdy řeknou: "Těmto reakcím rozumíme, slyšíme je a bereme je vážně."

Poslední věc: potkal jsem už dva starší kněze, kteří otevřeně mluví o tom, že až půjdou do důchodu, tak by rádi předali svou farnost do správy laikům. Jsou to docela známé osobnosti, klidně je můžu jmenovat: Josef Kordík, farář v Železnici, který byl léta taky kaplanem ve valdické věznici, a Josef Suchár v Neratově. Neberou to na lehkou váhu, oba jsou ve svých farnostech desítky let, s místními lidi se důvěrně znají, můžou je na takovou změnu připravit. A taky můžou oslovit vzdělané a vyzrálé osobnosti, muže nebo ženy, kteří by tu službu s velkou láskou o odpovědností vykonávali. Myslím, že to je prorocký přístup, jakýsi model pro církev budoucnosti. Slavíme teď svatodušní svátky, tak prosme Ducha svatého o nové letnice, ať probudí nejen pár lidí, ale nás všechny, celou církev!