Bránit se je projevem lásky

V ukrajinské válce se hraje o osud pravdy, svobody a demokracie na celém světě. Pokud necháme Rusko vyhrát, budou tyto hodnoty ohroženy i u nás.

V době, kdy se objevily další masové hroby a důkazy o mučení na Ukrajině, byl papež František v Kazachstánu. Cestou zpátky řekl pár vět, které okamžitě obletěly svět. Na otázku, zda by měla Ukrajina dostávat zbraně, odpověděl: "Bránit se je nejen zákonné, ale také výrazem lásky k vlasti. Kdo se nebrání, kdo něco nebrání, nemiluje to, zatímco kdo se brání, miluje. Právo na obranu ano, ale použijte ho, když je to nutné."

Ve svých dřívějších vyjádřeních mluvil papež často obecně, nejednoznačně. I já jsem měl výhrady, když obvinil NATO, že štěká před branami Ruska, nebo když zabitou putinovskou aktivistku označil za nevinnou oběť. Přemýšlel jsem, proč mluví právě takhle. Pomohla mi znalost Latinské Ameriky: tam totiž Spojené státy v době studené války podporovaly fašistické režimy v Nicaragui, Salvadoru nebo Chile, aby odvrátily hrozbu komunismu. Takže se dá pochopit, že František má kritické výhrady k USA i k NATO. Taky často připomíná jiné války, kde není tak jasné, kdo je agresor a kdo oběť - třeba v Sýrii nebo v Etiopii. Na Ukrajině to ovšem jasné je - i když samozřejmě i ti, kdo jsou obětí, dělají chyby. A nakonec - papež považuje za své poslání prosazovat jakýsi křesťanský pacifismus.

Tomu sice rozumím, ale přesto mi to připadá trochu naivní: v tom posledním rozhovoru papež říkal, že je třeba vést dialog s každým, i s agresorem, "protože vždy existuje možnost, že v dialogu můžeme věci změnit a také nabídnout jiný pohled na věc." Ano, tak to je - nebo mělo by být - mezi rozumnými lidmi. Jenže tyran nikdy nepřijme jiný pohled na věc. S Hitlerem nebo Stalinem nebylo možné vést dialog. S Kim Čong Unem nebo s Donaldem Trumpem taky nelze vést dialog. A stejně tak ho nelze vést s Putinem. Totalitní vládci rozumí jen hrubé síle, a dialog považují za slabost, kterou zneužijí ve svůj prospěch. Jejich mentální nastavení je pro nás těžko pochopitelné; já jsem měl možnost do něj trochu nahlídnout, když jsem pracoval s agresory ve vězení. Už Platón kdysi napsal, že "tyrani si nenechají poradit, s přibývajícím věkem a nemocemi jsou čím dál obsedantnější a touží po sobě zanechat nehynoucí dědictví".

Známý americký historik Timothy Snyder říká, že naše překvapení ze současné války vychází z přesvědčení, že nastal "konec dějin", jak o tom mluvil před třiceti lety Francis Fukuyama. Uvěřili jsme tomu, že demokracie a tržní ekonomika jsou ty nejlepší systémy, jaké lze vymyslet, a když se jednou zavedou, tak už je nic nemůže zvrátit. Budou prostě lidem přinášet tolik výhod, že nikdo nebude mít zájem je narušovat.

Jenže to byl strašný omyl. Viděli jsme v přímém přenosu, jak Donald Trump zpochybnil základní demokratické principy, když neuznal výsledky voleb, a přesto ho dodnes podporují desítky milionů Američanů. Snyder k tomu píše: "Kdyby v demokracii šlo pouze o to, kdo má větší sílu, a ne o etiku, pak by Trumpovo jednání dávalo smysl. Pokud někdo věří, že kapitalistické sobectví se automaticky stává demokratickou ctností a že lži o tom, kdo vyhrál volby, jsou jenom vyjádřením názoru, pak je Trump normální politik. Ve skutečnosti zosobňuje ruskou tezi, že neexistují žádné hodnoty a žádná pravidla."

Ano, my tady v Evropě, jsme klidně přihlíželi tomu, jak v naší blízkosti vyrůstá totalitní stát, který neuznává žádné hodnoty a žádná pravidla: ani svobodu slova, ani demokratické volby, ani mezinárodní právo. Přesto jsme pořád věřili, že je to demokracie. Jenže demokracie stojí právě na hodnotách a pravidlech. Můžeme o nich diskutovat, můžeme srovnávat, do jaké míry jsou či nejsou v souladu s naší vírou, ale většina lidí, včetně politické a kulturní elity, ty hodnoty uznává. A když je někdo překračuje, tak se můžeme ozvat, protestovat, diskutovat. To je úkol médií, občanské společnosti, a taky nezávislých křesťanských církví. V Rusku ovšem nic takového nefunguje.

Teď už tedy víme, že konec dějin nenastal, a nikdy nastat nemůže. Hodnoty jako svoboda, pravda nebo demokracie jsou velmi křehkým zbožím. Musíme je pečlivě chránit a střežit před těmi, kdo by je chtěli zničit. Někdy i za cenu obětí. To je úkol i nás křesťanů, i naší církve.

Jendou z těch nejvyšších hodnot, a zároveň dnes nejvíc ohrožených, je pravda. Minulý týden řekl Putin indickému premiérovi, že chce válku co nejdřív ukončit, ale hned nato řekl novinářům, že v ní chce ještě dlouho pokračovat - takže co je pravda? Bolí mě, když vidím, kolik věřících lidí věří tomu, že ruská armáda zachraňuje křesťanské hodnoty. Na Slovensku si víc než polovina lidí přeje vítězství Ruska! U nás jsme nedávno zažili demonstraci, kde desítky tisíc lidí poslouchaly řeči na podporu agrese. Copak oni nevidí ta zvěrstva, která páchá ruská armáda? Copak oni nečtou ty informace od novinářů přímo z místa? Copak oni neslyší ty výzvy papeže a dalších morálních autorit?

Ale nejde jen o pravdu o této válce. Jde taky o pravdu v politice - koho si za pár dní zvolíme na radnice našich měst a vesnic? Lidi, kteří chtějí řešit i bolestné věci v našich životech, nebo ty, kteří se dostali na kandidátky za cenu nesplnitelných, a tedy lživých slibů? A jde taky o pravdu v církvi - jakého biskupa budeme mít za rok v Litoměřicích? Takového, který chce čelit hluboké krizi a ztrátě důvěry v církev, nebo někoho, kdo se bude sice na lidi láskyplně usmívat, ale před složitou realitou strčí hlavu do písku? Ale především jde o pravdu v nás - pokud si sami nebudeme nic nalhávat o sobě a o svých bližních, pak taky najdeme způsob, jak tento postoj vnést do politiky i do církve.

Timothy Snyder říká, že v ukrajinské válce se hraje o osud pravdy, svobody a demokracie na celém světě. Pokud necháme Rusko vyhrát, budou tyto hodnoty ohroženy i u nás. Proto posíláme Ukrajincům zbraně. Proto jsme ochotni šetřit energiemi a přijmout i snížení svého materiálního standardu. Proto bojujeme taky duchovními zbraněmi: modlíme se za ukončení násilí, vzýváme archanděla Michaela, patrona Kyjeva, vítěze nad silami zla.

Možná někdo znáte deník Etty Hillesum, holandské Židovky, která byla zavražděna nacisty v Osvětimi. Když začínala válka, tak silně vnímala situaci na bojištích: "Každého dne jsem v Polsku, na bitevních polích, jsem s hladovějícími, mučenými a umírajícími, jsem tam každý den; ale jsem i tady u jasmínu a kousku nebe před mým oknem, v jediném životě se najde místo pro to všechno. Pro víru v Boha a pro bídný konec." Ano, tak nějak bych chtěl dnes vnímat válku na Ukrajině - žít svůj život, ale neztrácet ze zřetele, že tam za mě lidé trpí a umírají.

A v době, kdy se Židům zakazovalo jezdit tramvají nebo chodit do parku, si Etty napsala: "Vnější ohrožení stále narůstá, teror je den ze dne větší. Stavím okolo sebe modlitbu jako silnou ochrannou zeď, utíkám se do modlitby jako do klášterní cely a pak z ní opět vycházím usebranější, silnější a na všechno připravená..."

Díky, Etty, i ty jsi položila život za svobodu, pravdu a demokracii. A přitom jsi nám dala úžasnou lekci, jak zvládat současnou dobu.