Bůh mě zachránil

Denní tisk, 26. 2. 2009: "Okresní soud vynesl verdikt nad zvlášť nebezpečným recidivistou. Ve vězení by měl strávit 11,5 roku. Jednačtyřicetiletý muž byl už ve vězení devětkrát a naposledy si odseděl osm let za loupež. Ani dlouhý pobyt v žaláři ho však nepoučil. Po propuštění napadl v baru číšníka. Surově ho zmlátil řetězem na psa, na kterém byl i obojek. Později napadl i svou družku. Po tomto napadení napsal dopis na rozloučenou, ve kterém se blízkým omluvil a tvrdil, že spáchá sebevraždu. ´Všechno jsem zničil. Snad mi blízcí odpustí,´ napsal. Sebevraždu však nespáchal.

Znalci se shodli, že je to člověk s násilnickými sklony. Uznali, že vliv na jeho povahu měla výchova. Má sklony k nadměrnému pití alkoholu i k užívání drog. Není však závislým narkomanem. Za své jednání je plně zodpovědný. Odsouzený se při svých posledních slovech s vědomím přísného trestu rozplakal: ´Je mi to líto. Nedokážu si to vysvětlit. Skutečně bych potřeboval odbornou pomoc.´ Soud neukládá žádnou ochrannou léčbu, protože podle znalců by byla zbytečná. Povaha vypěstovaná v dětství se léčit nedá, odůvodnila rozsudek předsedkyně senátu."

Když jsem se s ním poprvé setkal, měl už za sebou roční pobyt na specializovaném vězeňském oddělení pro drogově závislé. Od kolegů terapeutů jsem věděl, že na sobě intenzivně pracuje a patří mezi jejich nejlepší klienty. Mimo jiné se naučil pracovat se dřevem a nabídl mi, že pro kapli vyrobí nábytek na míru. Během krátké doby to skutečně udělal a jeho dílo zdobí vězeňskou kapli dodnes.

Brzy se rozpovídal o sobě, rozhovory byly stále intenzivnější, postupně mi odkrýval své nejhlubší pocity a zkušenosti. Všechno, co o něm psaly noviny, byla pravda. Přiznával to a byl smířený s dlouhým trestem. Nesouhlasil jen s poslední větou soudkyně: věřil, že se ještě může změnit, a byl odhodlán udělat pro to maximum. Vysvětlil mi, z čeho tato naděje pramení:

"Když jsem viděl fotky a lékařskou zprávu, které popisovaly zranění mojí partnerky, poprvé v životě jsem pocítil obrovskou lítost. S tou ženou jsem přece několik let žil, miloval jsem ji - jak jsem jí mohl způsobit tak strašnou bolest? Nemohl jsem kvůli tomu spát, brečel jsem, v duchu jsem ji odprošoval, cítil jsem se bezmocný, protože jsem věděl, že už mě nikdy nebude chtít vidět a že jí tedy svou lítost nemůžu dát najevo. Proto jsem se odhodlal k sebevraždě. Jelikož byla zrovna zima, rozhodl jsem se, že se opiju a zmrznu. Šel jsem do lesa a cestou jsem vypil litr vína. Pak jsem odbočil z cesty na úzkou pěšinku, kudy nikdo nechodil, a lehl jsem si do sněhu. Bylo patnáct pod nulou.

Když jsem se probudil v nemocnici, nechápal jsem, jak jsem to mohl přežít. Pak jsem se dověděl, že v ten večer si krátila jakási žena cestu z jedné vesnice do druhé právě přes ten les. Šla z nějakého náboženského shromáždění a celou cestu se modlila. Přitom narazila na mě. Zavolala záchranku a tím mi zachránila život.