Bůh nezamýšlel stvořit loutky

Občas potkáváme lidi, kteří sice nevěří, ale upřímně je zajímá, čemu a proč vlastně věříme. Rozhovor s nimi může obohatit obě strany. My se zbavíme předsudků vůči nim, oni naopak můžou naši zkušenost víry konfrontovat se svými nejhlubšími životními otázkami.

Německý kněz a teolog Jan Loffeld ve své známé knize Když Bůh nikomu nechybí konstatuje, že postupné vyhasínání víry v Boha je (alespoň v evropském prostředí) přirozeným důsledkem společenského vývoje. Nejde tedy o to, že bychom my křesťané selhali ve svém zvěstování víry (i když jistě ne vždy jednáme bezchybně). Spíše je třeba "vzít vážně důstojnost člověka a jeho svobodu. Bůh nezamýšlel stvořit loutky. Můj podnět do této diskuse je úvaha, že milující Bůh miluje stejně věřící i nevěřící, všem dává svobodu se na něho s vírou obracet či s ním v životě nepočítat. A tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život. Víra v Boha je naše svobodná volba; pokud by neexistovala alternativa, nebyla by možnost volby."

Ježíš ale říká: "Věčný život je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" I když připouštíme možnost svobodné volby, neznamená to, že odmítnutí víry v Boha může vést ke ztrátě věčného života?

Hledejme odpověď v naší zkušenosti. Známe přece mnoho těch, kteří v Boha nevěří, a přitom jsou dobrými lidmi: s láskou vychovávají své děti, odpovědně pracují, aktivně se zapojují do veřejného života, pomáhají těm, kdo jsou z různých důvodů diskriminováni nebo odsouváni na okraj, pod nánosem dezinformací poctivě hledají pravdu. Setkáváme se s nimi ve škole, v zaměstnání, podílíme se na společných projektech, vzájemně sdílíme své osobní a rodinné starosti. Někdy si dokonce s těmito lidmi, kteří nenašli cestu k Bohu, rozumíme víc než s některými věřícími křesťany.

Máme si snad myslet, že jen kvůli své nevíře musí člověk skončit v pekle? Že Bůh, který miluje všechny lidi, mnohé z nich odsoudí k věčnému trestu, i když nic zlého nespáchali? Byl by to ještě milující Bůh?

Ta Ježíšova věta nemusí znamenat jen to, že věčný život je odměnou pro lidi, kteří v tomto životě uvěřili v Boha. Můžeme jí rozumět i tak, že právě vstupem do věčnosti člověk skutečně "pozná jediného pravého Boha, a toho, kterého Bůh poslal, Ježíše Krista". Někdo ho pozná už tady na zemi. Jiný v tomto životě Boha nepozná, ale setká se s ním až v přechodu do věčnosti. To plné, intenzivní, naprosté poznání Boha, setkání s ním, rozplynutí se v něm, to v tomto životě ani není možné. Je to však hlavní náplní života věčného.

Má potom ale smysl svědčit o víře, "hlásat evangelium"? Pokud i bez přijetí Boha v tomto životě ho můžeme přijmout v životě věčném? Možná máte s těmi dobrými lidmi i další zkušenost: někdy nad naší vírou jen mávnou rukou, někdy o ní rádi diskutují jako o exotickém intelektuálním tématu, a někdy je upřímně zajímá, čemu a proč vlastně věříme. Takový rozhovor může obohatit obě strany. My se zbavíme svých předsudků vůči nim, oni můžou naši zkušenost víry konfrontovat se svými hlubokými otázkami – o smyslu života, o dobru a zlu, o bolesti, o věčnosti apod. V těchto rozhovorech se učíme jít až na dřeň svého vlastního prožívání, své zkušenosti. Protože, jak říká Loffeld, "oporou pro víru dnes není ani tradice, ani křesťanská kultura, jen prožitek víry".

Ježíš se ve své velekněžské modlitbě vztahuje ke svým učedníkům – k těm, kteří s ním něco prožili, kteří díky jeho slovům už tady na zemi poznali Boha. Prosí svého Otce, aby je zachoval v lásce a v jednotě, aby se s ním o to intenzivnějším způsobem mohli nakonec setkat v nebi. Ježíšovi hodně záleží na tom, aby ti, kdo v něj uvěřili, žili už tady na zemi s ním. A protože pro ně je to velký dar, mají se o něj s druhými dělit. Mají o své víře vydávat svědectví.