Být křesťanem může i bolet

"Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty. Naopak, musí být připraven, že mu jich tam ještě přidají." (Albert Schweitzer)

Přesně na den před dvaceti lety, 11. září 2004, došlo na faře Třebenicích v severních Čechách k brutální vraždě: dva mladíci asi hodinu bili a mučili starého kněze Ladislava Kubíčka, pak ho zabalili do koberce, polili benzínem a zapálili. Deset let na to poslal ten mladší z nich, kterému bylo v době vraždy patnáct let, omluvný dopis do Katolického týdeníku. Mimo jiné v něm píše: "Trest, který jsem dostal, se může někomu zdát přiměřený, ale já uvnitř sebe cítím, že žádný jakkoliv drsný trest nemůže splatit to, co jsem udělal. Pan Ladislav Kubíček byl ve všech ohledech výjimečný člověk. Tento člověk uklízel nečistoty v lidských srdcích pomocí lásky a víry. Uklidnil nesčetně moc srdcí, dokonce i to mé. Bohužel mi trvalo až moc dlouho, než jsem tomu porozuměl…"

Mluvím o tom proto, že obě postavy toho příběhu dobře znám: s Ladislavem jsem se už jako bohoslovec v Litoměřicích, kde nám dával přednášky o pastoraci manželů, ale tajně, protože na to neměl státní souhlas. On byl totiž původně lékař, gynekolog, takže znal všechny možné problémy manželů velmi zblízka. Jako mladí nezkušení bohoslovci jsme to doslova hltali. A setkával jsem se s ním i později. Vždycky z něj vyzařovalo cosi řekl bych ježíšovského: zájem o člověka, touha každého vyslechnout, každému být nablízku, s každým jít kus cesty.

No a Lukáše, jeho vraha, jsem poznal, když jsem byl kaplanem v bělušické věznici. Nějakou dobu mu trvalo, než dostal odvahu se se mnou setkat. Bál se, že ho odsoudím. Když jsme se konečně sešli, tak mně říkal: "Víte, já se tvářím jako by nic, ale ve skutečnosti prožívám těžké chvíle. Hlavně v noci: už léta mívám sny, ve kterých se mně ukazuje pan Kubíček, a já se vždycky snažím před ním utéct nebo se někam schovat, protože se bojím, že mě potrestá. Pak se budím, nemůžu spát, mám strašné výčitky svědomí a nevím, co s tím mám dělat."

Tak jsem začal s Lukášem pracovat. Přemýšlel o sobě, pociťoval lítost. Zapůsobila na něj knížka Marie Svatošové Až k prolití krve: dosud netušil, jak vzácného člověka připravil o život. Přijal svátost smíření, omluvil se církvi, navštívil ho biskup a podal mu první svaté přijímání. Po propuštění se snažil o dobrý život, ale mnohaletý pobyt mezi zločinci v něm zanechal příliš silné stopy. Nakonec to nezvládl, dnes se o něj starají kaplani v jiné věznici. Pořád ale věřím, že jeho víra i lítost je upřímná.

Myslím, že je důležité připomínat si naše mučedníky. Někteří zemřeli jen proto, že vyznávali křesťanskou víru, jiní proto, jako otec Ladislav, že podle té víry důsledně žili. Před pár dny byl v Šaštíně prohlášen za blahoslaveného Ján Havlík, který prožil jedenáct let v komunistických lágrech, a zemřel na následky mučení v 37 letech. A to všechno jen proto, že vstoupil do řádu Lazaristů a chtěl se stát knězem. Mohli bychom pokračovat, podobných příběhů jsou dějiny plné. A současnost ještě víc. Odhaduje se, že jen za posledních sto let položilo život pro svou víru víc lidí, než za předchozích 19 století.

Po většině z nás se tak velké oběti nežádají. Buďme za to Bohu vděční, protože to vůbec není samozřejmé. Ale počítat s nepochopením, někdy i výsměchem nebo odsouzením kvůli tomu, že jsme věrni evangeliu, to by mělo patřit k naší základní výbavě.

Třeba: kdosi mně vyprávěl, jak musel odejít ze zaměstnání, protože se tam děly nekalé finanční machinace. Kolegové mu říkali "nebuď blázen, vždyť se to děje všude, vyděláme na tom všichni, a nikdo na to nepřijde." Jenže tomu člověku nešlo o to, jestli na to někdo přijde, on prostě jen chtěl jednat podle svého svědomí.

Nebo: manželé, kteří se rozhodli mít tři, čtyři děti, nebo nedejbože pět nebo šest. Spousta lidí je považuje za blázny – ohrožují svou pracovní kariéru, budou mít málo peněz... Ale oni vidí v těch dětech smysl svého života a jsou často šťastnější, než jejich bohatší sousedé. Tím neříkám, že by všichni křesťané měli mít hromadu dětí, jenom chci ukázat, že kdo se k tomu rozhodne, ten musí počítat s nepochopením, třeba i s pohrdáním.

Někdy i samotná víra může být kamenem úrazu. Lidé si křesťanství spojují s církví, a pak se diví, jak může rozumný člověk podporovat tak zločineckou organizaci: jde jí jen o majetek a o moc, okrádá chudé lidi, vymývá lidem mozky, upálila nám Jana Husa, spolupracovala s Hitlerem, kněží zneužívají malé děti… Tenhle antikatolický afekt je sice z velké části nesmyslný, ale v české společnosti je hluboce zakořeněný. A když člověk nedělá nic špatného, a jen kvůli své víře je považován za zločince, tak je docela těžké s tím žít.

Jistým způsobem nejtěžší oběti pro víru přinášejí lidé, které diskriminuje sama církev. Stačí se podívat na papeže Františka, kolik má nepřátel právě v církvi. Ovšem ani to není nic nového. Takového Jana Husa nebo Janu z Arku církev nechala upálit, ale nakonec, po staletích, je rehabilitovala. Janu Boskovi zakázal jeho biskup udělovat svátosti jen proto, že se snažil vycházet vstříc mladým lidem. Teologové jako Henri de Lubac, Karl Rahner a další byli zpočátku pro své názory perzekvováni, ale pak se stali hlavními tvůrci koncilních reforem.

Mně taky každou chvíli někdo vyhrožuje pekelnými tresty za to, že říkám věci, které se v církvi u nás zatím běžně neříkají. Možná bych měl klidnější život, kdybych byl potichu. Ale Ježíš přece taky říkal věci, které tehdejší ochránci pravé víry neradi slyšeli. A neměl za to ustláno na růžích. Jak řekl kdysi Albert Schweitzer: "Kdo se odhodlá konat dobro, nesmí očekávat, že mu lidé budou odklízet kameny z cesty. Naopak, musí být připraven, že mu jich tam ještě hodně přidají."

Když se vrátím k Ladislavu Kubíčkovi, tak on znal ty kluky, kteří mu ministrovali, chodili na faru a taky mu čas od času něco ukradli. Přesto před nimi nezavíral dveře. Lukáš mně vyprávěl, jak se to všechno stalo: v noci na diskotéce mu došly peníze, a tak šli s kamarádem na faru. Mysleli si, že farář není doma. Vysklili okno, ale on tam byl, nachytal je a oni ho začali mlátit. "Já jsem sice kradl", říkal Lukáš, "ale nikdy jsem nikomu neublížil. Teď když už jsme ho začali mlátit, jsem měl najednou hrozný strach, že kdyby se z toho dostal, tak by se na mě zlobil a určitě by mě udal policii. A v tom zmatku mě nenapadlo nic jiného, než ho zabít…"

Ano, je to drsné, ale Ladislav byl i na takový konec připraven. Paní Svatošová zaznamenala rozhovor, který s ním vedla dva dny před jeho smrtí: "A co ti parchanti? Nevykradli tě zase?" Napomenul mě: "Jsou to duše a nikdy nemůžeš vědět, jestli se někdo z nich neobrátí." "Jednou tě tu některý z nich něčím majzne nebo ubodá", namítla jsem. "Tak budu mučedníkem. Pastýř musí být ochoten položit život za své ovce."