Být tátou
Sedm let předtím, než zveřejnila Jiřina Kočí svou zkušenost se sexuálním zneužíváním od katolického kněze, jsem vyprávěl část jejího příběhu ve své knížce Dotýkat se vrcholů (Cesta, 2014). Byl to jen mírně upravený dopis, který jsem jí napsal o šestnáct let dřív, jako dárek k její první svatbě. Oba aktéři byli o publikaci informováni a souhlasili s ní. Vystupují v ní pod fiktivními jmény. Dnes jsou jejich skutečná jména známá, text vám ale nabízím v původní podobě. I když ten příběh má ještě dlouhé pokračování, stojí za to připomenout si začátek. Je to taky příběh o mně; o tom, jak jsem se učil být tátou, a jak mně to ukázalo cestu k mé další pastorační práci...
Milá Marcelo,
tento příběh píšu pro tebe. Je to totiž tvůj příběh. Ale možná by to mohl být příběh mnohých z nás. Příběh zraněných duší a příběh těch, kteří se snaží jim pomáhat. Příběh lidí, kteří touží milovat a být milováni.
Když jsme se poprvé setkali, nemohl jsem ti věřit. Bylo to příliš silné. Vy právěla jsi mi to, co jsi prožila, s mnoha podrobnostmi. Pomalu se mi odkrýval obraz tvého života.
Tvůj otec byl alkoholik, na mámu byl surový a odešel od vás, když ti byly dva roky. Pak žil na ulici nebo ve věznicích. Maminka i babička z tebe chtěly vychovat hodné křesťanské děvče. Ale matčina celoživotní zatrpklost v tobě moc zájmu o svatost neprobudila. Nadchly tě až v patnácti letech řeholní sestry a po dohodě s maminkou se rozhodly udělat z tebe řeholnici. Vydržela jsi u nich celý rok. Daly ti sice pocit klidu a domova, ale jejich snaha neustále tě přetvářet podle svých představ ti už tenkrát vadila.
Doma ses nikdy necítila dobře, nový domov v klášteře jsi rychle ztratila. Ale touha po domově v tobě tím víc rostla. Chtěla sis najít kluka a založit rodinu. Zároveň jsi kdesi v hloubi srdce hledala otce. A pak jsi to najednou všechno našla v jediném člověku. Potkala jsi Honzu – chápajícího a citlivého kněze. Stal se ti tátou, nabídl ti domov. A když po tobě chtěl sex, byla jsi zmatená, ale nedovedla ses bránit.
Třikrát těžce zraněná. Od rodičů, od sestřiček, od Honzy. Třikrát přijatá a třikrát odmítnutá. Třikrát jsi našla domov, třikrát jsi ho ztratila. Může tě ještě něco uzdravit?
Pamatuješ si, Marcelo, jak jsme se tenkrát rozloučili? "Michale, chtěla bych ti poděkovat! Ty nevíš, jak moc to pro mě znamená. Já pořád ještě věřím v Boha, i když nic nechápu. Prosím tě, budeš se za mě modlit? Opravdu chci být jiná! Jsem teď zamilovaná do normálního kluka a nechci už spát s farářem! Ale co když to nedokážu? Strašně se toho bojím."
Když jsme se zase po nějaké době setkali, řekla jsi: "Já bych moc chtěla něco se sebou udělat. Ale proč se o to mám snažit? Kvůli sobě? Abych byla lepší? Tomu nevěřím, že bych já ještě mohla k něčemu být. Já si vůbec nevěřím, pohrdám sebou, nemám důvod se sebou něco dělat. Ale – co kdybych to zkusila kvůli tobě? Ty jsi jediný člověk, kterému není jedno, co dělám. A mně zase není jedno, že bych zranila tvoji důvěru."
"Jestli to vidíš takhle, tak to můžeme zkusit."
"Víš, Michale, ráda bych v tobě objevila to, co jsem nenašla u Honzy. Jistotu, že nezneužiješ mé důvěry a slabosti. Chtěla bych v tobě mít tátu, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem, ale zároveň se nebude bát mi něco vytknout nebo mi oponovat v názorech. Stejně mi to ale připadá jako utopie."
Mnohokrát jsi mně citovala, Marcelo, svou modlitbu z té těžké doby: "Prosila jsem Boha, aby mně poslal dva lidi: dobrého kluka, který by mě miloval a pro kterého bych mohla žít, a dobrého kněze, který by uzdravil to, čím mě Honza zranil." Asi byla tvoje modlitba hodně upřímná, protože se zdá, že obě prosby byly vyslyšeny.
Potácela ses dál svým životem, jednou jsi byla nahoře a jindy dole, vracela ses v myšlenkách a pocitech k minulým zážitkům, hledala jsi své místo ve vesmíru, padala jsi a zase vstávala. A při svých častých návštěvách jsi mně o tom všem vyprávěla a já jsem ti trpělivě naslouchal. Moc jsem toho nenamluvil, nebylo proč. Jsi dost inteligentní na to, abys věci pochopila sama. Já jsem ti k tomu jen vytvořil bezpečné prostředí.
Teď už mě nepotřebuješ. Ale dodnes, když se setkáme, mně říkáš "tati". Díky, Marcelo, i já jsem se od tebe hodně naučil.
Tvůj Michael