Chceme spojovat, ne rozdělovat
Žijeme v rozděleném světě. Jako křesťané do něj chceme vnášet vzájemné pochopení, úctu ke každému člověku, respekt k odlišnostem, naslouchání, dialog.
Prožil jsem o prázdninách spoustu věcí, nejen dovolenou, ale taky třeba cyklopouť do rodiště Ignáce Stuchlého, zakladatele českého salesiánského díla, duchovní cvičení pro mladé rodiny s malými dětmi, nebo setkání s vedením naší provincie, kde jsme přemýšleli, jak směřovat do budoucnosti, když je nás stále míň.
Taky jsem přemýšlel o těchto komentářích, a došel jsem k závěru, že už je nebudu vydávat každý týden. Je to fakt velká zátěž, taky se po těch letech už nutně vracím ke stejným tématům, a nakonec – rád předám štafetu dál. V on-line prostoru se objevují noví lidé, mladší, kteří přemýšlí podobně jako já. Nechci je jmenovat, abych někoho nevynechal, ale vy je určitě znáte.
Během prázdnin taky vyšly dvě knížky, které jsou spojené s mým jménem: v brněnské Cestě knižní rozhovor s Ondřejem Havlíčkem. Jeho otázky mně často daly zabrat, šly do hloubky a taky do osobního života. A za pár týdnů nato vyšla v salesiánském nakladatelství Portál knížka s názvem Očima křesťana, která je malým výborem právě z těchto středečních komentářů. Takže pokud byste se k nim chtěli vrátit, můžete je teď mít před sebou i na papíře. No, a pro mě to všechno znamená, že jsem toho už řekl a napsal docela dost a nic moc nového ode mě nemůžete čekat.
Takže abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct: nebudu už nahrávat tyto komentáře každou středu, ale spíš tak jednou za čtrnáct dní. Když bude něco naléhavého, tak se ozvu častěji, jindy zase naopak bude větší mezera.
Nabízím ale něco jiného. Lidé, kteří mě poslouchají, mě čas od času požádají o osobní rozhovor, duchovní doprovázení, svátost smíření apod. A já se s nimi rád setkávám, můžeme spolu sdílet osobní příběhy, starosti, nebo nepochopení, kterého se jim dostává třeba i v církvi. Tak jsem si na to teď vyhradil pravidelný čas, každou středu odpoledne. Pokud by někdo chtěl přijít, tak mi jen dejte vědět, abych s vámi počítal. Jelikož ale žiju v Brně, tak je to hlavně pro ty, kdo jsou blízko nebo sem můžou snadno dojet.
A teď k aktuálnímu dění. Docela s bolestí a s naštváním sleduju, jak Deník N popisuje dění kolem pražského arcibiskupství. Nejvyšší hodnostáři, včetně obou generálních vikářů, jsou tam různě zapletení do finančních machinací, v případě jáhna Jurigy jde ještě navíc o sexuální násilí. Nechci zabíhat do podrobností, ale jedna věc mě na tom děsí: ta dlouhodobá snaha všechno zakrývat, o ničem nemluvit, účastníky nutit k mlčení, jen proto, aby církev neztratila dobré jméno před svými věřícími i před veřejností. Když se to pak provalí, tak je ten průšvih o to větší.
Taky nějak nerozumím olomouckému arcibiskupovi Nuzíkovi: bez jasného důvodu zrušil pouť LGBT osob, ale vzápětí kázal na primici novokněze ze společenství, které je liturgicky i teologicky blízké schizmatickým lefebvristům. Tak by mě opravdu zajímalo, proč neměří všem stejným metrem.
Tak teď něco veselejšího. Hned na začátku prázdnin jsem se zapojil do Velkou letní schólé v Holostřevech. To je vesnička v západních Čechách, kousek od Stříbra, kde žije na faře ženatý jáhen Elva Frouz a pořádá tam různá setkání, festivaly, konference, zve zajímavé lidi z kultury, politiky, vědy i náboženství. Jak se píše na webu Komunity Noe, "lidé se tam jezdí obnovit, vzdělávat v souvislostech, poznat lépe sami sebe a hledat sílu do života. Těch, kteří využívají této nabídky, jsou dnes již stovky – pocházejí z různých názorových prostředí, míst i generací. Hlavním inspirátorem, koordinátorem a průvodcem veškerého dění v komunitě je Ježíš z Nazareta." Na té akci, kde jsem byl, se sešlo kolem padesáti lidí, přednášel tam třeba evangelický teolog Pavel Hošek, bývalý diplomat Vladimír Votápek nebo novinářka Dominika Píhová. A co mně přišlo zvlášť silné: třikrát denně jsme se sešli v kostele na dvacetiminutovou meditaci v tichu, kterou jsme zakončili společnou modlitbou Otče náš. To pravidelné zastavení uprostřed hluku každého dne bylo velmi osvěžující. Silně jsem přitom vnímal, že opravdu "hlavním inspirátorem, koordinátorem a průvodcem veškerého dění v komunitě je Ježíš z Nazareta."
Takových míst se silným duchovním nábojem je u nás víc, možná taky některá znáte. Mám dojem, že jich přibývá. A to je dobře, protože právě z nich, tedy jaksi zdola, z terénu, z neklerikálního prostředí, se šíří taková podoba křesťanství, která může oslovit současného člověka.
Jiný zážitek: na kole jsem tentokrát projel kus západní Evropy. Navštívil jsem třeba Schengen – malé městečko na hranici mezi Lucemburskem, Francií a Německem. Právě tam byly už v roce 1985 podepsané první smlouvy, které zrušily vzájemné hraniční kontroly mezi pěti státy. Pak se přidávaly další, dnes je nás 29. Mladá generace už to tak nevnímá, ale pro nás, kdo jsme vyrostli ve světě oploceném ostnatými dráty, je ta Evropa bez hranic pořád něco jako zázrak. Já jsem jezdíval jako kluk ke svému strýčkovi na faru v Dyjákovičkách, kousek za Znojmem. Za třicet let, co tam byl farářem, se dostal do Vídně, vzdálené jen 80 km, jednou jedinkrát, když se trochu uvolnily možnosti kolem roku 68. Kousek od vesnice byla tenkrát dvě pásma ostnatých drátů, nabitých elektřinou. Když se někdo pokusil je překonat, tak byl zastřelen. Loni jsem si projel ta místa na kole – teď jsou tam cyklostezky a člověk ani nepozná, že přejíždí hranici mezi státy.
Svou letošní pouť jsem končil ve francouzských Metách, kousek od Schengenu. O to město se v minulém století vedly boje, patřilo střídavě k Německu a k Francii. Dnes je to místo setkávání a bratrství. Právě proto se tam za pár týdnů vydá papež Lev, v rámci své návštěvy Francie. Místní biskup říká že "někdejší nepřátelé se stali přáteli. Spolupracují, místo aby proti sobě bojovali. A hranice už není místem oddělení, ale místem setkávání. Vztahy s Německem jsou velmi krásné. Je v tom tedy velmi silné poselství. Přijímat papeže, který od počátku svého pontifikátu zdůrazňuje "odzbrojený a odzbrojující" mír, v nás vyvolává pocit, že nás povzbuzuje, abychom pokračovali v tom, o co se snažíme už od konce druhé světové války: být lidmi smířenými a tvůrci pokoje."
Tohle je i pro mě silné poselství, zvlášť dnes, kdy tolik lidí přispívá spíš k rozdělení než ke spojování. Začínají nové, nesmyslné války; staví se nové hraniční zdi – Mezi Izraelem a Palestinou, Spojenými státy a Mexikem, Polskem a Běloruskem… Americký prezident přejmenovává jezera a moře proti vůli sousedních států; u nás spolu nemluví dva nejvyšší ústavní činitelé. Naše církev stále nemá odvahu k reformám, protože se bojí, že by to vedlo ke schizmatu. Přitom je už fakticky dávno rozdělená na skupiny, které si navzájem vůbec nerozumí a nejsou schopny se spolu bavit.