Církev hledající

Je třeba překonat model, který aplikuje abstraktní principy na konkrétní životní situace. Je třeba znovu objevit kruhovou souvislost mezi teorií a praxí, myšlením a zkušeností.

Komise špičkových teologických expertů konečně vyjádřila to, co mnoho křesťanů vnímá a tvrdí už desítky let a o čem já jsem tady mnohokrát mluvil: když spolu žijí v lásce a ve svobodě dva dospělí lidé stejného pohlaví, tak to může být krásný a hodnotný vztah, na kterém není nic hříšného a Bůh mu s radostí žehná. Tak jsem aspoň pochopil jednu z klíčových myšlenek závěrečné zprávy odborné skupiny, kterou zřídil ještě papež František a která hledala kritéria pro rozlišování problematických otázek – doktrinálních, pastoračních a etických.

Ta skupina se zabývala metodologií, jak by měla církev tyto otázky řešit. A stejnopohlavní partnerství si vybrala jako příklad. Vychází přitom mimo jiné ze svědectví dvou gayů, která jsou přílohou té zprávy. Jeden z nich, který žije dvacet let v partnerství s jiným mužem, říká: "Sdílení života víry, služby a lásky s ním je nejvěrnějším vyjádřením mé vlastní osoby. Moje sexualita nedefinuje můj život, ale je nedílnou součástí mě samého; bez jejího uznání nemohu být celistvý. Žiji svůj život v hlubokém pokoji s Bohem, který mě zná už od lůna mé matky. Mým přáním je, aby mě lidé nevnímali skrze prizma mé sexuality, ale skrze mou celistvou bytost a mé činy."

Není divu, že jedním z prvních, kdo na tu zprávu upozornil, byl známý brněnský tradicionalista Radomír Malý. Na svém webu napsal, že "celý tento dokument je v rozporu s katolickou naukou v jednom základním bodu: klade totiž pastoraci nad věrouku a mravouku. V Církvi ale vždycky platilo, že pastorace přímo podléhá neměnné nauce a musí s ní být v souladu. Nelze ohýbat nauku proto, že její uplatňování v pastoraci naráží na obtíže."

Ano, církev skutečně mění způsob práce, který v ní dlouho platil a mnozí se jím stále řídí. Autoři té zprávy mluví o tom, že je třeba se posunout od "aplikativní" logiky do logiky "integrativní." To neznamená klást pastoraci nad morálku, jak říká Malý. Ale vytvořit dialog mezi pastorací a morálkou. Integrovat lidskou zkušenost do promýšlení a utváření morálních pravidel.

Jinak řečeno: pokud se velkému množství věřících dlouhodobě nedaří žít podle některých církevních zásad, pokud jim není jasný jejich smysl, pokud jsou v rozporu s jinými, třeba důležitějšími mravními principy, jako je přikázání lásky, tak na to církev musí reagovat. Tedy nejen aplikovat principy do života, ale také integrovat realitu života do chápání těch principů.

Autoři nechtějí mluvit o kontroverzních otázkách, ale spíše o nových, vznikajících otázkách: jde totiž o témata, která tady dříve nebyla, jako je klimatická krize, umělé oplodnění, život LGBT osob, šíření zbraní hromadného ničení, umělá inteligence atd. Chceme je řešit v návaznosti na Boží slovo a tradici církve, přitom ale v době, kdy se psala Bible a kdy církev tvořila svou tradici, ty otázky neexistovaly. Takže tam konkrétní řešení nenajdeme. Proto musíme brát v úvahu i zkušenost lidí, kteří v těch situacích žijí, stejně jako závěry současného vědeckého výzkumu.

Pokud se tedy církev chce zabývat partnerstvím osob stejného pohlaví, nebo situací rozvedených, tak se s nimi musí setkat, naslouchat jim a brát vážně jejich zkušenost. Stejně tak musí brát vážně vědecký konsenzus třeba v otázkách genderové teorie nebo globálního oteplování.

Ten dokument, o kterém mluvím, zavádí do teologie nový pojem, tzv. "princip pastorality". Říká, že "poslání církve nespočívá v abstraktním hlásání a deduktivním uplatňování neměnně a rigidně formulovaných principů, ale v podpoře živého setkání s osobou vzkříšeného Pána Ježíše, v prožívání zkušenosti víry v různých životních situacích a kulturních kontextech. Pouze plodné napětí mezi tím, co nabízí nauka církve, a životní praxí, která to ověřuje ve světle evangelia, vyjadřuje plodný dynamismus Tradice. Podle Ježíšových slov: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu." (Mk 2,27). Církevní autorita pak má především naslouchat, aktivovat procesy rozlišování a doprovázet je k dosažení konsensu.

Takže církev naslouchající, církev hledající… to vyžaduje velkou pokoru! Církev se přece vnímá jako ta, kdo hledajícím ukazuje cestu, kdo je vede k pravdě. A teď by se měla sama postavit mezi ty hledající? Sama se učit, dokonce i ze svých chyb? Chápu, že někteří křesťané nejsou schopni, nebo ochotni takový krok udělat. Protože by tím ztratili jistoty, o které se opírali. Pokud to ale neuděláme, tak necháme spoustu lidí zbytečně trpět.

Richard Rohr v knížce Slzy věcí říká: "Čím více věříme v absolutnost a nezbytnost stávajícího řádu, tím větší zmatek budeme potřebovat. Například ten, kdo lpí na pravidlech, se možná bude muset vypořádat se situací, v níž jeho pravidla prostě nebudou platit – a bude si to muset upřímně přiznat.

Ten, kdo nesnáší homosexuály, bude možná ke změně pohledu potřebovat, aby se mu se svou homosexualitou svěřil někdo z jeho rodiny, přátel, zkrátka někdo, na kom mu záleží. Doslovní vykladači Bible v ní musí narazit na rozpory, které se nedají snadno smířit. Sebejistý pastor potřebuje potkat lidi, kteří mají za to, že pravdu se dozvědí spíš od vědců než od duchovních, a tak dále. Právě v takových konfliktech a skrze ně dospíváme k cestě uvažování a jednání, která nás vede od svárlivého, dualistického způsobu myšlení k myšlení tvůrčímu, kontemplativnímu, kde již nevítězí naše ego."

Ještě jeden důraz najdeme v té závěrečné zprávě: "Zvláštní pozornost je třeba věnovat těm "nejzranitelnějším, nebo těm, kteří jsou 'mimo hru' či 'mimo zaběhnuté rámce', abychom přijali jejich jedinečné zkušenosti, jako jsou nemocní, chudí, rozvedení a znovu sezdaní, homosexuální osoby, diskriminovaní, oběti atd."

Tím se vracím k tomu úvodnímu svědectví. Dokument říká, že "Polarizované postoje vedou u homosexuálních věřících k hlubokému utrpení, osobnímu vykolejení a pocitu vyloučení či paralelních životů. Zároveň vyvolávají v církvi zdánlivě neslučitelné rozpory mezi těmi, kdo prosazují nedotknutelné principy ve jménu pravdy, a těmi, kdo zdůrazňují potřebu porozumění a milosrdné lásky. Jak se můžeme z této slepé uličky dostat?"

Jako odpověď se navrhuje "překonat model, který aplikuje předem připravené doktríny na konkrétní životní situace. Tedy znovu objevit kruhovou souvislost mezi teorií a praxí, mezi myšlením a zkušeností."