Církev pánů a poddaných

Synodální proces předpokládá dva vzájemně se doplňující procesy: "duchovní obnovu" a "strukturální reformu". Změna smýšlení musí v důsledku vést i ke změně zákonů.

Když začínal synodní proces, tak si spousta lidí myslela, že jeho cílem je naučit se vést v církvi dialog, navzájem si naslouchat, respektovat odlišné názory, hledat v modlitbě, k čemu nás vede Duch svatý. Ano, s tím naprosto souhlasím, a myslím, že se to aspoň někde opravdu děje. Bohu díky za to!

Papež František měl ale mnohem širší vizi: už ve své první exhortaci Evangelii gaudium mluvil o tom, že církev má příliš mnoho předpisů, které lidi zbytečně svazují, nebo které už neodpovídají současné době. Když jsem ale tenkrát před některými kněžími nebo biskupy zmínil, že bude nutné změnit i některé kánony církevního práva, tak říkali: ne, to určitě ne, synoda je přece duchovní proces, má vést ke změně našeho smýšlení, ne ke změně zákonů. A já jsem na to odpovídal: ano, ale změněné smýšlení v důsledku může, a někdy i musí, vést ke změně zákonů.

Uplynulo šest let, ukázalo se mnoho problémů, které musíme řešit, ale přitom máme pocit, jako by se stále přešlapovalo na místě. Ano, když chce farář vést dialog se svými farníky, tak ho vede. Ale když nechce, tak ho nevede a nikdo ho k tomu nedonutí. Protože jedině on má stále odpovědnost za všechno, od výuky náboženství až po milionové investice, a ve všech poradních orgánech má právo veta. Nebo, když má dojít k nominaci nového biskupa, tak se to dělá netransparentním způsobem, není stanoveno, jak se do toho můžou zapojit laici, komu se vlastně posílají ty dotazníky. Když jsme tedy v synodním procesu dospěli k tomu, že je nutné zapojit celé společenství věřících do rozhodování v církvi, tak to není možné uskutečnit, pokud se nezmění některé zákony. Změna smýšlení musí v důsledku vést i ke změně zákonů. Závěrečný dokument synody už říká naprosto jasně, že synodální proces předpokládá dva vzájemně se doplňující procesy: "duchovní obnovu" a "strukturální reformu".

Proto mě potěšilo, když jsem ve druhém čísle časopisu Universum, které vyšlo teď o prázdninách, našel článek od italského teologa Cesare Baldiho, který přesně o tom mluví. Dokonce konkrétně navrhuje deset kánonů kanonického práva, které už neodpovídají závěrům synody, a proto je nutné je změnit.

První z nich je pragraf 1 kánonu 129, který zní takto: "Moc řízení, kterou má církev z božského ustanovení a která se také nazývá moc jurisdikční, jsou způsobilé mít podle ustanovení práva osoby, které přijaly svátost svěcení." A Baldi říká, že "právě toto je skutečný základ klerikalismu, protože ospravedlňuje nadřazenost kněžstva nad laiky i řeholníky. Toto ustanovení působí rozdělení uvnitř Božího lidu: odděluje ty, kdo jsou způsobilí vykonávat moc, a ty, kdo takoví nejsou; tím vytváří privilegovanou kastu oddělenou od ostatních. Takové ustanovení nemá žádný evangelní základ a mělo by být z kanonického práva prostě a jednoduše odstraněno, chceme-li budovat synodální církev bratří a sester majících stejnou důstojnost Božích dětí." Nic nebrání tomu, aby kdokoli bez svěcení, muž i žena, se stal třeba farářem se všemi pravomocemi, které k tomu patří. Vysvěcený kněz by sloužil tomu společenství svátostmi, a nemusel by být zatížen právní odpovědností. Jestli zůstane tento kánon beze změny, tak to bude "závažná překážka opravdového uskutečňování synodální církve, protože Boží lid nerozvíjí v jednotě, nýbrž jej rozděluje".

Pojďme dál. Kánon 1024 říká, že "svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž." A to je podle Baldiho "skutečný kámen úrazu pro opravdové sjednocení Božího lidu, je to paradigma nikoli věrnosti počátkům církve, nýbrž anachronické tíže institucionálního dědictví. Dvanáct apoštolů byli muži, nic však nebrání tomu, aby jejich nástupkyněmi byly také ženy; mezi dvaasedmdesáti učedníky vyslanými Ježíšem na misii (srov. Lk 10,1–20) byly velmi pravděpodobně i ženy, protože mezi Ježíšovými učedníky jich bylo – navzdory tehdejším zvyklostem – mnoho (srov. Mk 15,41 a Lk 8,3). Tento kánon staví mezi učedníky a učednice přehradu, založenou spíše na kulturních představách typických pro určitou dobu než na evangelním příkazu. Přitom by stačilo změnit v tom kánonu jediné slůvko: místo "muž" napsat jednoduše "věřící". A to může být muž i žena.

Baldi tam navrhuje celkem deset těch změn kanonického práva. Já jsem jich vybral jen pár, které mně připadají důležité a zároveň srozumitelné. Další je kánon 391: "Diecéznímu biskupovi přísluší vedení jemu svěřené diecéze mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní." To je ovšem model absolutní monarchie, který nepřipouští žádnou formu spoluúčasti ani kontroly moci, a na biskupa klade obrovské požadavky, neúnosně ho přetěžuje. Pak ani nelze uplatňovat princip subsidiarity, který prosazuje sociální nauka církve. Vždycky když jsem to na Jaboku probíral v rámci sociální etiky, tak se mě studenti ptali, proč právě katolická církev tento princip nedodržuje, když to vyžaduje od všech ostatních institucí. Neuměl jsem jim na to odpovědět.

Nakonec jedna jazyková kuriozita: kodex opakovaně používá pro běžné věřící výraz "poddaní". V původním latinském textu je to jednoznačné, novější český překlad to zmírnil a mluví o podřízených, ale v tom starším překladu je taky slovo poddaný. Baldi říká, že takové slovo je příznačné spíš pro feudální než synodální pojetí církve. A pak dodává, že "tam, kde se mluví o "poddaných", se nutně předpokládá existence "pánů": jak lze potom tvrdit, že v témže Božím lidu "je mezi všemi opravdová rovnost v důstojnosti a činnosti…", jak říká koncilní konstituce Lumen gentium (32)? Jsme-li si všichni rovni, proč Kodex mluví o poddaných? Jestliže jen jeden je náš Mistr (Mt 23,8), jak můžeme mít církevní strukturu takto výrazně hierarchicky rozdělenou? Má-li synodální cesta pokračovat, je třeba přeformulovat tento i všechny ostatní kánony, které předpokládají církev jako společnost rozdělenou na pány a poddané."

Můžeme namítnout: no dobře, ale každá organizace má nějakou strukturu, všude jsou podřízení a nadřízení. Stát má taky zákony, které musí všichni poslouchat. Ano, ale každý může tu tvorbu zákonů ovlivnit, každý může proti nim protestovat, každý může do výkonu moci nějak zasáhnout. Proto se lidé nazývají občané, a ne poddaní.

Celé tohle téma má docela zásadní historickou souvislost: před šedesáti lety druhý vatikánský koncil změnil dosavadní pojetí církve – dříve byla považovaná za dokonalou společnost, která je postavena na čistě hierarchických vztazích, dá se to znázornit jako pyramida: úplně na vrcholu je papež, chápaný jako zástupce Krista na zemi; pod jsou ním kardinálové, biskupové, kněží, a úplně dole prostí věřící. Koncil přinesl jiný model, postavený na principu společenství, kde se všichni zapojují do diskuse i do rozhodování. Někdy se mu říká koinoniální, nebo taky synodální model. Jenže: ty krásné myšlenky koncilu se skoro vůbec nepromítly do kanonického práva. Tak by mě zajímalo, kdy konečně i církevní právo uzná, že jsme všichni bratři a sestry a že už nežijeme ve středověku.