Don Bosko – komunista nebo klerikál?
Opět máme slavnost Dona Boska - 137. výročí jeho úmrtí. Nabízím úvahu k této příležitosti, která vznikla ještě v mých teplických časech.
Dostala se ke mně karikatura papeže Františka, který držel v jedné ruce obrovskou injekční stříkačku a ve druhé rudou hvězdu se srpem a kladivem. U nohou měl kříž obrácený vzhůru nohama. A titulek: Generální tajemník ústředního výboru komunistické strany Vatikánu. Poslal mi to jeden kamarád, a připsal k tomu: "Michale měl bys přitvrdit v evangelizaci... to jsem dnes dostal od jednoho Vašeho farníka."
Trochu mě zamrazilo: tohle že se šíří u nás v Teplicích? Jak může někdo považovat papeže za komunistu? Vadí mu, že vybízí politiky, aby zajistili vakcínu i pro lidi z rozvojových zemí? Že se zastává těch, kdo kvůli chudobě migrují za lepším životem? Nebo že podporuje soudní procesy s lidmi, kteří vytunelovali vatikánskou banku? O co asi šlo autorům té karikatury? Asi jim skutečně vadí, že se papež snaží pomáhat těm nejchudším. Nakonec ze sympatií s komunismem byl podezírán i Don Bosko, když se zastával chudých mladých dělníků proti jejich zaměstnavatelům! Stejně jako ho jindy, když zase hájil papeže, považovali za klerikála.
Ano, autoři té karikatury by možná chtěli, aby se papež nezabýval tím, co lidi trápí, ale aby jen ze svého vznešeného trůnu udržoval v chodu posvátnou instituci církve, rozdával čestné tituly, psal zbožné texty, vyžíval se v barokních ornátech a napomínal druhé za jejich hříšný život. Tak to aspoň čteme na různých tradicionalistických webech. Ale to je přece klerikalismus, proti němuž se František dlouhodobě vymezuje! Říká, že je to "elitářská koncepce kněžského povolání, jež ho vykládá jako moc, a ne jako službu"; že klerikalismus "odrazuje lidi – a zejména mladé – od církve" a že "činí křesťanské laiky infantilními". Ano, je to lákavé nekriticky přijímat všechno, co řekne kněz nebo biskup, protože to člověku dává pocit jistoty a zbavuje ho to odpovědnosti. Ale takový člověk nikdy nebude dospělým a odpovědným křesťanem.
Sociální nauka církve varuje před strukturálním hříchem – tedy takovým zlem, jehož původcem není konkrétní člověk, ale zavedené sociální či politické struktury. A strukturálním hříchem církve je právě klerikalismus. Papež ho dokonce považuje za "jedno z největších nebezpečí v církvi". Nedivím se tedy, že František ty různé klerikály provokuje, a oni ho pak nazývají komunistou.
Často mě překvapuje, kolik projevů klerikalismu vidím na některých mladých kněžích. Ale ono to začíná už v semináři, kde jsou studenti teologie odděleni od světa, a často tam panuje atmosféra výlučnosti a nadřazenosti. Nelze se pak divit, že mnozí absolventi přicházejí s tímto naladěním i do pastorace. U Dona Boska vidíme jiný přístup: on vychovával ve své oratoři společně bohoslovce i mladé učně. Jakýsi monsignor na něj pak napsal tento posudek: "Odnesl jsem si trapný dojem z hodin rekreace. Viděl jsem, jak klerici běhali, skákali, hráli si s ostatními hochy, kteří se učili krejčími, tesaři či obuvníky, aniž by dávali najevo svou důstojnost. Don Bosko se málo snaží vštípit jim vědomí o jejich stavovské důstojnosti."
Don Bosko určitě nebyl klerikál. On naopak pohoršoval zbožné křesťany, když běhal s klukama po hřišti nebo si s nimi povídal na ulicích. Odmítal i církevní tituly nebo kariérní postup. Dokonce šel do otevřeného sporu se svým biskupem. Jemu nešlo o vlastní slávu, ani o prestiž církve, ale o dobrý život a spásu jeho kluků. Vychovával je ne mocí, ale láskou – podle hesla "Snaž se být milován." A mladí tě budou milovat ne proto, že máš formální autoritu nebo kněžský hábit, ale proto, že s nimi žiješ a že je máš rád.
Papež František už udělal některé systémové kroky k omezení klerikalismu: nedávno změnil kanonické právo tak, aby službu lektorů a akolytů mohli přijímat nejen muži, ale i ženy. Snaží se o decentralizaci církve, tedy předání více pravomocí místním biskupům. A taky pracuje na tom, aby se církev stala "domem ze skla", jak už to chtěl Jan Pavel II.: dnes Vatikán běžně zveřejňuje údaje o svém hospodaření a nesnaží se zatajovat ani taková témata, jako morální selhání nebo trestní kauzy vysokých církevních představitelů.
Ale změna musí přijít i zdola: my kněží a řeholníci si stále musíme připomínat, že nejsme víc než laici, jen máme jiné úkoly. A vy ostatní zase můžete přijmout svůj díl odpovědnosti: aktivně spolupracovat na poslání církve, nebát se dát najevo i své odlišné či kritické názory, požadovat transparentnost, tedy vhled do církevního zákulisí – od personální politiky až po finanční hospodaření. Ano, klerikálně zaměření křesťané můžou to všechno považovat za komunistické nápady. Komunistům přece šlo o to, aby odhalili a náležitě zveličili chyby církve. My ale víme, že zakrývání a zatajování nadělá víc škody než užitku.
S tím souvisí epizoda, kterou jsem prožil asi před třiceti lety. Na jakési konferenci jsem se setkal s francouzským historikem, salesiánem, který vyprávěl, jak ho tehdejší hlavní představený Egidio Vigano požádal, aby napsal životopis Dona Boska. Když se bránil, že takových životopisů přece existuje spousta, tak mu Vigano řekl: ano, ale já chci, aby konečně někdo napsal pravdu! Aby to nebyla jen chvalořeč na světce, ale realistický obraz člověka. Historik se tedy zavrtal do archívů, a díky dopisům a dobovým dokumentům viděl nejen hrdinské ctnosti Dona Boska, ale taky jeho špatné vlastnosti: prchlivost, netrpělivost, manipulativní tendence. Pro mě to bylo úžasně osvobozující: Najednou už DB nebyl ten nedostižný ideál, ale člověk jako já, který musel celý život bojovat se svou temnou stránkou.
Když psal Don Bosko první návrh salesiánských stanov, tak tam vložil kapitolu o tzv. externích salesiánech – to měli být laici, kteří žijí ve svých rodinách, ale jinak jsou ve všem rovni řeholníkům, s výjimkou řeholních slibů. Vatikán ovšem tuto kapitolu odmítl, protože nebyla v souladu s kanonickým právem. Proto pak Don Bosko založil pro laiky samostatné sdružení salesiánů spolupracovníků, které existuje dodnes a má i u nás stovky členů. Don Bosko tedy bral laiky jako rovnocenné partnery, což na jeho dobu bylo něco nevídaného. Dnes, kdy si stále uvědomujeme nebezpečí klerikalismu, získává tato jeho intuice přímo prorocký rozměr.