Evropská kontinentální synoda, první den

Synoda byla zahájena v neděli večer mší svatou ve Strahovském klášteře. Prý tam všichni tak promrzli, že ještě celý další den rozmrzali. V pondělí 6. února v 9 hodin začalo pracovní jednání. Arcibiskup Graubner všechny přivítal a prohlásil, že je sice pěkné poslouchat se navzájem, ale že je potřeba poslouchat taky slovo Boží. Pak zazněla úvaha Tomáše Halíka, která velmi přesně mířila k podstatě synodálního procesu. Celá je dostupná na webu (https://www.cirkev.cz/tomas-halik-duchovni-uvod-do-kontinentalniho-shromazdeni-evropskych-biskupskych-konferenci-v-praze_20744), ale připomenu momenty, které mě nejvíc oslovily:

"Když byli křesťané na počátku svých dějin dotazováni, co je ono nové, co přinášejí, zda je to nové náboženství nebo nová filozofie, odpovídali: je to cesta. Je to cesta následování toho, který řekl: Já jsem cesta. K této vizi se křesťané během dějin neustále vraceli, zejména v dobách krizí. Křesťanství, křesťanská víra a křesťanská církev je cesta, dynamická realita.

Zatímco sekty akceptují pouze ty, kteří jsou jim zcela oddaní, církev si musí uchovat otevřený prostor i pro duchovně hledající, pro ty, kteří přestože se neidentifikují plně s jejím učením a praxí, cítí svou blízkost vůči křesťanství. Ježíš prohlásil: "Kdo není proti nám, je s námi" (Mk 9,40); varoval své učedníky před před horlivostí revolucionářů i inkvizitorů, před jejich pokusy hrát si na naděly posledního soudu a příliš rychle oddělovat pšenici od plev. Už svatý Augustin tvrdil, že mnozí z těch, kteří si myslí, že jsou venku, jsou ve skutečnosti uvnitř a mnozí, kteří si myslí, že uvnitř, jsou skutečnosti venku. Církev je tajemství; víme, kde církev je, ale nevíme, kde není.

Je třeba stále rozlišovat konkrétní podobu církve v dějinách od její eschatologické podoby, rozlišovat církev na cestě, církev bojující (ecclessia militans), od vítězné církve v nebi (ecclesia triumphans). Považovat církev uprostřed dějin za dokonalou ecclesia triumphans vede k triumfalismu, nebezpečné formě idolatrie. "Ecclesia militans", pokud nebojuje s pokušením triumfalismu, se může stát hříšnou militantní institucí. Vyznáváme s pokorou, že se to opakovaně v dějinách křesťanství stalo. Tyto tragické zkušenosti nás vedou k pevnému přesvědčení, že posláním církve je být zdrojem spirituální inspirace a transformace, plně respektující svobodu svědomí každé lidské osoby a odmítající jakoukoliv formu mocenského nátlaku a manipulace.

Má dnešní evropské křesťanství dost odvahy a duchovní energie, aby odvrátilo hrozbu "střetu civilizací", proměnilo proces globalizace v proces komunikace, sdílení a vzájemného obohacení, v "civitas ecumenica", ve školu lásky a "univerzálního bratrství"?

Pravda je kniha, kterou nikdo z nás ještě nedočetl do konce. Ježíš na Pilátovu otázku neodpověděl žádnou teorií, ideologií ani definicí pravdy. Vydal však svědectví pravdě, která všechny nauky a ideologie přesahuje; zjevil pravdu, která se děje, která je živá a osobní. My nejsme vlastníci pravdy, nýbrž milovníci pravdy a milovnici toho, který jediný smí říci: Já jsem pravda. A zároveň říká: Já jsem cesta a život.

Pravda, která by nebyla živá a nebyla by cesta, byla by spíše ideologií, pouhou teorií. Ortodoxie musí být spojena s ortopraxi - správným jednáním. A nesmíme opominout třetí, hlubinnou dimenzi života v pravdě : orthopatii, správnou vášeň, touhu, vnitřní zkušenost - spiritualitu. Především skrze spiritualitu - duchovní zkušenost jednotlivých věřících a celé církve, nás Duch postupně uvádí do celku pravdy."

Ve druhém bloku přednesli zástupci dvanácti biskupských konferencí závěry ze svých zemí. Němci a Francouzi žádají zásadní změny v organizaci církve, řecká církev potřebuje lepší pomůcky ke katechezi, Angličané si uvědomují, že současná církev není příjemným domovem pro mnohé svoje členy, Irové a někteří další chtějí zvýraznit roli žen. Katolíci v Bělorusku chtějí nejen poučovat sekularizovaný svět, ale také se od něj učit. Bulharsko, a také Bosna a Hercegovina, řeší problém dialogu s pravoslavnou církví a s islámem. Je to různorodá a zajímavá mozaika. Zatím máme za sebou třetinu, takže na celkový obrázek je ještě brzo.

V 15 hodin začala diskuse v pracovních skupinách; já jsem seděl bezmocně u svého notebooku, mailoval na všechny strany, ale nemohl jsem nic dělat, protože mi neposlali link na zapojení do skupiny. Pak jsem zjistil, že stejný problém měli i mnozí další. Těch organizačních zmatků je tady víc, snad se to do zítřka vyřeší...

Pokud jde o české on-line účastníky, tak se tu kromě mě objevila Zdeňka Švédová (inspektorka FMA), Kateřina Regendová (České Budějovice), Petr Hruška (generální vikář Plzeň), Pavel Černý (Církev bratrská) a František Jirsa (jáhen České Budějovice). Další čtyři zaregistrovaní účastníci se zatím neukázali. Těší mě, že tříčlenné salesiánské zastoupení - kromě Zdeňky a mě ještě Martin Jílek za Bulharsko - je od začátku aktivní.

Podvečerní diskuse v plénu byla zajímavější než ta ranní, protože se nečetly předem připravené texty, ale účastníci reagovali spontánně na to, co poslouchali a prožívali. Připomněli třeba největší výzvy, kterým v současné době čelí Evropa (válka na Ukrajině a z ní plynoucí problémy) a církev (mocenské a sexuální zneužívání a z něj plynoucí problémy).

Nakonec asi nejzajímavější bylo neformální on-line setkání českých účastníků, ke kterému jsme se sešli v 9 hodin večer. Řešili jsme technické problémy i obsahové otázky, a hlavně jsme se konečně všichni viděli - ukázali se prezenční organizátoři (Josef Mikulášek, Hanka Pohořalá a Prokop Brož) a nakonec i ti, kteří přes den nebyli vidět (Lubomír Mlčoch, Marcela Řezníčková, Petr Šikula a Jindřich Fencl). Jediný registrovaný účastník, který se zatím neukázal, je královéhradecký biskup Jan Vokál. Aby se nám líp komunikovalo, tak jsme založili skupinu na whatsappu (tak dlouho před ním utíkám, až mě dohnal...).

Čekal bych asi od synody svižnější postup, ale něco se určitě děje. Tak se těším na pokračování!