Hory jako dar: Eisenerz

Závěr druhé etapy mé skoro tisícikilometrové cesty. Do Eisenerzu jsem došel přesně na den před dvaceti lety - 8. května 2006. V dalších etapách jsem si už nedělal tak podrobné poznámky, takže tady můj seriál (prozatím) končí.

Snídaně byla tentokrát ještě bohatší než včera a poprvé jsem slyšel od paní domu nabídku, že kdybych si chtěl něco z toho zabalit na cestu, přinese mně celofán. Nebylo třeba, raději jsem si pořádně naplnil žaludek. Včerejší mraky přes noc zmizely, takže na poslední túru vycházím opět v nádherném slunečním ránu. Stoupání je tentokrát jen kolem 700 metrů, většinou proti proudu divokého horského potoka. Nahoře tradičně kousek nejistoty ve sněhu a pak už sestup do dlouhého hlubokého údolí směřujícího k Eisenerzu – městu, kde jsem před necelým rokem ukončil první část své dálkové cesty.

Za chvíli se přede mnou opět objevuje ona podivná hora, která bude za pár desítek let smazána z mapy i z povrchu zemského. O tom, že je plná železa, se prý ví už od třetího století. Ale teprve na začátku 20. století padlo rozhodnutí, že bude postupně systematicky rozebrána. A tak je dnes mezi jejím úpatím ve výšce 800 metrů a vrcholem ve výšce kolem 1500 metrů šedesát teras (každá má výšku přibližně dvanáct metrů), které vznikly postupným odbouráváním horniny metr za metrem. Práce stále pokračuje a už brzy bude možná stržen samotný vrchol hory, na němž se zatím stále ještě tyčí tradiční vrcholový kříž. Jde o světový unikát – hora, která by byla takto systematicky srovnávána se zemí, prý nikde jinde neexistuje. Pohled na ni působí zvláštním dojmem: na jedné straně tísnivým, neboť se tady člověku daří v nebývalé míře ničit kousek přírody; na druhé straně povznášejícím, neboť tady člověk ukazuje, co všechno umí z přírody vydobýt – a je pravda, že zničení jedné z tisíců hor v Alpách je jen nepatrným zlem ve srovnání třeba se systematickým ničením deštěného pralesa v Jižní Americe.

Úplně v závěru cesty přišel bonbónek: když jsem sestupoval do Eisenerzu, narazil jsem na kostelík, k němuž zdola, z města, vedla po příkré louce křížová cesta v podobě malých, zářivě žlutých kapliček. Sešel jsem po ní v protisměru a naposledy jsem si přitom vychutnal onu kombinaci zelené barvy se žlutou – tentokrát nejen v podobě pampelišek a petrklíčů, ale taky kapliček se zastaveními křížové cesty.

Nakonec jsem tedy svůj malý plán splnil, i když v opačném směru: došel jsem ze Spitalu do Hieflau, celkem asi 70 km a 3500 metrů převýšení (z toho 1900 včera – je to možné? To je snad můj nový osobní rekord – a ani to nijak nebolelo.). Před třemi hodinami jsem nastoupil v Selzthalu do přímého vlaku, který mě doveze až do Prahy, a při kochání jarní přírodou jsem si začerstva napsal těchto pár stránek. Za chvíli budu v Budějicích, večer v Praze – a zítra zase do práce. Moc jsem potřeboval tento zdroj energie – do prázdnin se asi nezastavím…

A JAK TO POKRAČOVALO? Třetí etapu jsem šel ještě na podzim 2006 (Spital am Pyhrn - Bad Goisern), čtvrtou v září 2007 (Bad Goisern - Werfen). Pátá a poslední byla nejdelší, šel jsem ji tři týdny v létě 2008 a měřila rovnách 500 km (Werfen - Sulz-Röthis).