Hory jako dar: Gesäuse Alpen
Na další etapy putování po Alpách jsem se vydal v květnu 2006 - tedy přesně před dvaceti lety. Byly to jen tři dny, ale bylo to velmi intenzivní.
Na začátku této cesty se – přesně podle zásad zkušeného pana Murphyho – pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Že bych ráno zaspal, to se mně stává tak nanejvýš jednou za rok – stalo se právě v sobotu 6. května, kdy jsem chtěl odjíždět vlakem z Českých Budějovic do Lince v 5.34, ale probudil jsem se v 5.55… Co nejrychleji jsem se vytratil z domu, abych bratrům, kteří mně velkoryse nechali přespat, nemusel vysvětlovat, proč jsem ještě tady. Budějovice časně z rána a za průzračného jarního počasí jsou sice krásné, ale já už jsem chtěl být někde jinde! Stihl jsem ještě mši v katedrále (nostalgicky jsem při ní zavzpomínal na časy kdysi před šestnácti lety, kdy jsem tady prožil biskupské svěcení Miloslava Vlka, do jehož diecéze jsem se rozhodl jít na misie…) a snídani v jakémsi bufetu. Další vlak do Rakouska odjížděl až v devět, a tak jsem poslední hodinu čekání strávil v informační kanceláři kombinováním různých variant cesty, když ta naplánovaná už byla ztracená. Ono se to ovšem dost těžko dá vymýšlet nějaké změny, když vím, že musím vycházet z Eisenerzu, protože právě tam jsem loni skončil. Ale do Eisenerzu bych mohl dnes dojet nejdřív ve čtyři odpoledne, a to ještě docela velkou a drahou oklikou. Nakonec jsem vymyslel trochu riskantní plán: využiju toho, že jedu novým rychlíkem, který pokračuje z Lince přese hory do Grazu a do Lublaně, a zaměním start své cesty za cíl: dojedu do Spitalu a půjdu do Eisenerzu. Je to sice trošku proti pravidlům, která jsem si vytyčil, ale ne až tak příliš: trasu projdu celou pěšky, na minulou etapu navážu (snad – v tom je to riziko: pokud z nějakých důvodů nedojdu do cíle, tak to pak budu dost těžko slepovat) – jen ten směr bude holt jednou obráceně.
Další neplánovaná změna přišla na nádraží v Linci – když jsem si pokojně seděl ve vlaku a divil se, proč neodjíždí na čas, zaslechl jsem hlášení, z něhož mně utkvělo slovo "umgeleitet". Že by zrovna náš vlak měl být "převeden" na nějaký jiný směr? Posunovač, který zrovna šel po nástupišti, mně to potvrdil: ano, to, co se stává rychlíkům jednou za rok, stalo se právě dnes: na naší trati je výluka, osobáky tam mají náhradní autobusovou dopravu a rychlíky jsou odkloněny po jiné trati. Ještě že jsem to zjistil včas! Takže přestoupit na ten správný osobák (tady se říká "Regionalzug") – naštěstí jede až za půl hodiny – absolvovat přestup do busu a z busu (na rozdíl od nás tady používají i k tomuto účelu docela luxusní autobusy) a konečně dojet na místo – ve 13.45 jsem vystoupil ve stanici Spital am Pyhrn.
Když jsem se vydal do kopce – napřed kaňonem podle potoka, pak klikatými lesními cestičkami – to se nedá srovnat s běháním po pražských lesích a parcích ani s chozením kolem Berounky či Sázavy… To jsou prostě HORY – člověk tu cítí, vidí, vnímá, slyší, čichá, obdivuje… cosi úplně jiného… cosi hlubokého, obrovského… cosi božského…
Aby ten pocit byl ještě silnější, připravil mně jakýsi neviditelný plánovač itineráře hned na začátku cesty bonbónek v podobě úžasné přírodní zajímavosti – kaňonu s poetickým názvem Dr. Vogelgesang-Klamm. Napřed jsem si myslel, že jde opravdu o kaňon ptačího zpěvu, teprve na třetí ceduli jsem si všiml, že na začátku není "Der", ale "Dr." – hezké jméno si to ten pán vybral… Celým kaňonem vedou dřevěné chodníky, můstky, schůdky a žebříky, takže procházíte přímo korytem potoka a vedle vás, pod vámi i nad vámi hučí vodopády – je to něco podobného jako ve Slovenském ráji. Rachot, který ta voda vydává, je přitom tak velký, že by člověk těžko slyšel vlastního slova – natož pak slova někoho jiného! Takže vůbec nevadí, že jsem tu sám, stejně bych se těžko mohl s někým bavit. Ale cítím v tom ještě jinou symboliku: připomíná mně to hukot světa, ze kterého jsem právě na pár dní odešel. Ano, v tomhle přece permanentně žiju: dravý proud zákonů, povinností, požadavků, tužeb a představ mých podřízených i nadřízených, to všechno mě kamsi strhuje, s obrovským rachotem na mě útočí, nenechá mě v klidu spát. A já si musím pořád hlídat, abych měl pod sebou aspoň ta dřevěná prkýnka, která mě umožní zůstat nad věcí a nenechat se strhnout po hlavě dolů: Boha, krásu přírody a umění, lidi, které mám rád a kteří mají rádi mě.
Vysokohorské chaty tady většinou otvírají kolem poloviny května – přesto obě, kolem kterých jsem dnes prošel, byly otevřené, i když ta druhá, Rohrauer Hütte, byla obklopená sněhem. Toho se týkala taky ta nejdůležitější otázka, kterou jsem řešil – marně – ještě před odjezdem: Jak vysoko bude hranice sněhu? Jak budu schopen procházet jarním sněhem? A jak se v něm budu orientovat – budou vidět turistické značky? Pravda, boty mám ještě docela dobré, navíc jsem nedávno dostal od kolegů horské hole, tak je aspoň vyzkouším – právě ve sněhu se budou hodit. Ale otazník stále zůstával.
Když jsem došel k oné chatě ve výšce přes 1300 metrů, cítil jsem se nádherně – měl jsem za sebou 700 metrový výstup spojený s opojením z krásy hor, nohy i plíce fungovaly bezvadně, chtělo se mně pokračovat – jenže cesta končila: šipky ukazovaly směr kamsi do nekonečné sněhové pláně. Naštěstí mě uklidnili dva turisté odpočívající před chatou, kteří mně sdělili, že právě přišli od Admontu, že se dá sněhem projít, že je to dobře značené a že tam ještě jsou jejich stopy. Vydal jsem se po nich – a opravdu: tak 2 – 3 kilometry jsem musel jít sněhem, a i když v odpoledním slunci byl docela měkký a rozbředlý, při chůzi dolů s kopce to nijak moc nevadilo: naopak, chvílemi jsem mohl po sněhu klouzat, a tak si ušetřit námahu. A hole mně perfektně pomáhaly udržovat rovnováhu.
Kolem páté hodiny už jsem byl v dlouhém horském údolí, které se svažovalo k městečku Admont. Šel jsem tím údolím dlouho, snad dvě hodiny, stále se střídaly louky, selské usedlosti, později malé shluky domků a vesnice. Co mě ovšem fascinovalo nejvíc, to byla zelená barva – samozřejmě v kombinaci s šedou barvou horských útesů, modrou oblohou, žlutými, bílými a červenými květy.
Když jsem přicházel do Admontu a už z dálky pozoroval mohutné benediktinské opatství, nohy mě docela bolely, ale duše jásala. Dávno jsem zapomněl na všechny smůly dnešního rána, těch pět hodin chůze mě dokonale očistilo ode všech vnitřních kalů. Chvíli trvalo, než jsem našel nocleh (klasicky: "Zimmer frei" v soukromí – stále je to levnější než hotely, i když i tady jdou ceny rok co rok nahoru, a navíc nejdražší verze, která vůbec může nastat, je ta, když je člověk sám a na jedinou noc: "Einzelzimmerzuschlag" a "Kurzaufenthaltzuschlag" dohromady můžou dělat 5 – 10 eur), ale pak jsem neodolal a za večerního osvětlení jsem se vydal na prohlídku areálu kláštera.
Benediktini jsou v Admontu od roku 1074 téměř nepřetržitě. V době vrcholného baroka tady postavili největší klášterní knihovnu na světě – dodnes ji žádná nepřekonala. Je dlouhá sedmdesát metrů, široká třiatřicet a vysoká třináct. Vejde se do ní dvě stě tisíc knih. Dnes je v klášteře kolem třiceti řeholníků, kteří mají na starosti 27 okolních farností, vedou vlastní klášterní gymnázium a v rámci areálu spravují restauraci, lékárnu a několik zajímavých muzejí. Jsou největším zaměstnavatelem zdejšího regionu – pracuje u nich kolem tisíce lidí. Jejich heslem je propojení tradice se současností – zdá se, že se jim to daří.