Hory jako dar: Hochschwab

K Hochschwabu mám zvláštní vztah: je to první alpský masiv, který jsem začal dobývat hned po otevření hranic. A zažil jsem tam jedno ze svých největších horských dobrodružství.

Ráno je počasí stejné jako večer – nic moc. Obcházím hotel a stále znovu hledím do mohutného horského údolí, které se přede mnou otevírá a v dáli je uzavřené vysokou hradbou hor. Tuhle scenérii jsem poprvé viděl v létě roku 1989, ještě za komunismu, když jsem se s dvěma kamarády vracel ze své první velké cesty na Západ, a už tehdy mě fascinovala. Tenkrát bych se jen zasmál, kdyby mně někdo řekl, že se sem do roka vrátím a dokonce na ty hory vylezu… Kolikrát už jsem tu od té doby byl? Pětkrát? Šestkrát?

Vrcholy jsou stále skryté v mracích, které se chvílemi protrhnou, dokonce mezi nimi prosvitne i kousek modré oblohy – ale vzápětí to všechno zase zmizí a pohrouží se do šedého tajemna. Stojím na zastávce a stále váhám – ještě mám deset minut do odjezdu autobusu. Záměrně nechávám rozhodnutí na poslední chvíli, nemám co ztratit. Ale v posledních minutách si uvědomuju, že oproti situaci před hodinou je počasí opravdu o poznání lepší. Nakonec rozhodne prostá úvaha: první kilometry cesty vedou údolím, pak musím vystoupat na Voisthaler Hütte do výšky 1600 m – celou tu cestu dobře znám. Kdyby se zhoršilo počasí, můžu se tam ohřát, případně zůstat i přes noc, nebo se naopak vrátit dolů. Přece jen to stojí za zkoušku! Pět minut před příjezdem autobusu se vydávám rázným krokem na cestu.

Moje logika ani intuice mě nezklamaly: po dvou hodinách jsem u chaty a v dálce, dalších 700 metrů nad sebou vidím vrcholový kříž Hochschwabu. Mraky se trhají, ale zesiluje vítr – dá se čekat, že nahoře bude ještě silnější, pokud ovšem nezačne pršet, měl bych to přežít. Po malém odpočinku se vydávám na další etapu – zase mně pomáhá znalost tohoto terénu: 100 metrů pod vrcholem je další horská chata s možností odpočinku a případně i přespání.

Než na ni dojdu, musím překonat ostré stoupání, v nejvyšších partiích už mizí i tráva a je tady jen skála a místy zbytky sněhu. Jak se blížím k Schiestlhausu, poznávám důvěrné známé kameny – ani po deseti letech se mně nevymazaly z paměti…

Chtěl jsem tenkrát projít tento masiv asi třídenním okruhem. Počasí bylo horší než dnes, ale tenkrát jsem mu ještě tak dobře nerozuměl a nedovedl jsem prozíravě odhadovat nejlepší řešení. Sem na Schiestlhaus jsem přišel kolem 4 hodin odpoledne ve sněhové vánici. Nepřipadalo v úvahu jít dál, ale nijak mně to nevadilo – přespím a ráno se uvidí.

Ráno ovšem bylo ještě hůř: všude kolem vrstva sněhu, vichřice, mlha, že nebylo vidět na deset metrů. Raději jsem se schoval do tepla chaty – kromě personálu tam byl ještě jeden návštěvník. Velmi dobře to tady znal, přesto ani on neměl odvahu sestoupit dolů – odhodlal se k tomu až pozdě odpoledne, když se počasí mírně umoudřilo, mně to však nestačilo a zůstal jsem ještě druhou noc. Teprve další den po ránu jsem se odvážil stejnou cestou sestoupit do údolí…

Když se odpoledne aspoň maličko začaly trhat mraky, vydal jsem se na opačnou stranu – zpátky po chodníku, kterým jsem sem včera přišel. Bylo na něm asi deset centimetrů sněhu, tak jsem si v něm malými krůčky začal vyšlapávat cestičku: deset metrů tam, deset metrů zpátky; dvacet metrů tam, dvacet metrů zpátky; třicet metrů tam, třicet metrů zpátky… Když jsem takhle došel k nejbližší skalní rokli, znal jsem už první část cesty zpaměti – a dál jsem se neodvážil, i když to bylo snad jen 150 metrů od chaty.

Spřátelil jsem se taky s místním personálem – tvořili ho manželé s malým dítětem a jeden mladík – student na brigádě. Když pochopili, že jsem Čech a živím se z vlastních zásob, protože nemám moc peněz, nabídli mně oběd zadarmo. Večer za mnou přišel ten student, který se zjevně nudil, v ruce držel kytaru a ptal se, jestli si s ním nechci zazpívat: proč ne? Přinesl k tomu láhev červeného vína, a tak jsme se i přes jazykovou bariéru rozpovídali a rozezpívali. Byl to příjemný večer, probrali jsme toho spoustu, spřátelili jsme se – nikdy potom už jsme se neviděli a dnes bych ho určitě nepoznal. Ale když jsou dva lidé sami na příjemném teplém ostrůvku uprostřed divokých hor a vichřice, stačí málo k tomu, aby si najednou byli blízcí…

S těmito vzpomínkami jsem teď vcházel do Schiestlhausu schovat se aspoň na chvíli před silným větrem – a ovanulo mě důvěrně známé prostředí – po deseti letech bylo všechno úplně stejné, jako by tady nahoře neplynul žádný čas. Ale dlouho to tak nezůstane – pár metrů vedle se totiž dokončuje stavba zbrusu nové chaty – až bude hotová, tuhle starou zbourají. Asi ji vidím naposledy…

Občerstvil jsem se silným čajem, oblékl si větrovku a pokračuju v cestě na vrchol, nejvyšší bod celého mého putování, 2277 m. Je tam jen veliký vrcholový kříž a u něj malá skupinka lidí, a tak se můžu v klidu kochat nádherným výhledem na všechny strany. Západním směrem vidím v dálce Dachstein, vlevo od něj na obzoru tuším siluetu Grossglockneru. Jejich vrcholy se skrývají ve vrstvě mraků, která se prohání pár set metrů nade mnou.

Na hřebeni kousek za vrcholem je malá plechová bivakovací bouda – vypadá nevlídně, ale umí zachránit život – i na ni mám vzpomínky. Kdysi jsme se do ní spolu s mnoha Němci a Rakušáky schovali před docela drsnou horskou bouřku – když se počasí trochu uklidnilo, ale ještě za pořádného lijáku, všichni odešli do blízkého Schiestlhausu a my – Češi bez peněz – jsme tady zůstali přes noc. Dnes už to vypadá, že mě snad taková nepohoda nestihne. Jsou dvě hodiny odpoledne a přede mnou je druhá polovina hřebenovky Hochschwabu – ta, kterou ještě neznám.

A je krásná – jiná než ta první, jako ostatně v horách je vždycky všechno jiné a nové. Několik hodin se pohybuju ve výšce kolem 2000 metrů, čas od času musím přejít sněhovým polem, pak se vyšplhat na vrchol kopce nebo naopak sejít do rokle či do sedla – a otvírají se mně stále nové obzory. V podvečer přicházím do cíle – na malebnou horskou louku ve výšce kolem 1500 metrů, na níž se kromě několika dalších chalup nachází taky turistická chata Sonnschienhütte. Dnes poprvé (a naposledy, protože je to pravděpodobně moje poslední noc v Alpách) nebudu v noci sám – lágr je tady skoro plný, ale každá dvojice či skupinka se stará o sebe, takže i já si můžu plně užít svou poustevnickou samotu.

A tak vycházím ven a až do setmění se procházím po té kouzelné rajské krajině, na jejíž popis jsou lidská slova příliš slabá. Všude kolem se rozprostírají louky, jejichž zeleň, občas přerušovaná všemi barvami květů, v zapadajícím slunci přímo září jako symbol života, sytosti a plnosti. To všechno ještě doplňují všudypřítomné pokojně se pasoucí krávy. Člověk ještě nestačil poničit tento zapadlý kousek světa, a tak se sem může vracet, aby si připomněl tu dávnou krásu, která ho kdysi obklopovala; aby zakusil, že realita ho může mnohem víc nasytit než virtuální svět reklamy a konzumu; aby se na chvíli zastavil, přestal se probojovávat nepřátelským světem, ale naopak nechal přátelský svět klidně plynout kolem sebe a ve vší tichosti v něm spočinul…

Když zvednu hlavu, vidím vysoké, kolmé skalní stěny, které se tyčí nade mnou, a v dálce horské vrcholy, z nichž jsem před několika hodinami sestoupil. V mysli se mně znovu odvíjí všechny horské partie, kterými jsem v minulých osmi dnech prošel. A prolínají se se všemi vrcholy mého života, kterými jsem už musel projít. Výstupy na ně byly náročné, někdy trvaly pár hodin nebo dní, jindy celé roky. A nebyl jsem na nich sám – každá cesta byla poznamenána množstvím lidí. Někteří šli spolu se mnou a podporovali mě – a vím, že bez nich bych na vrchol nedošel; jiní mně házeli kameny pod nohy, spouštěli na mě sníh, blesky a vítr nebo přede mě stavěli nepřekonatelné skály – a vím, že právě oni mě donutili hledat své nejhlubší kořeny a objevovat skryté síly, které jsou ve mně, stejně jako důvěřovat v sílu a pomoc toho, který je nade mnou; jiní jen potřebovali mou pomoc – a vím, že právě oni, i když mě na cestě často zdržovali a vyčerpávali, pro mě byli požehnáním, neboť mě naučili vidět do hloubky člověka, chápat ho, nesoudit ho, respektovat ho v jeho odlišnosti a individualitě, vidět svět jeho očima, milovat ho… To všechno se mně odvíjí v mysli při procházce kouskem ráje a při pohledu na horské vrcholy ve světle zapadajícího slunce v poslední večer mého putování.

Ráno je tajemné – mírně prší, vrcholy hor jsou skryté v mracích, přede mnou asi dvacetikilometrová túra do města, které jsem zvolil za cíl této části mého putování po Nordalpenweitwenderweg 01: Eisenerz. První hodiny se pohybuju stále ve výšce kolem 1500 m, déšť ustal a při mírném větru, s odpočatýma nohama a s duší naplněnou hlubokými vjemy a pocity ze včerejšího večera je cesta docela příjemná. Po chvíli se přede mnou zjeví úplně samostatná hora, jejíž vrcholová část je ukrytá v mraku. Celou ji obcházím, mám ji před očima aspoň půl hodiny. Připomíná mně život s jeho tajemstvími, která se ale kdykoliv můžou najednou a nečekaně odhalit – většinou to ovšem není v moci člověka, ten musí jen čekat, věřit a doufat.

Kolem poledne jsem dole a čeká mě už jen pár kilometrů údolím podle řeky. Kousek nad Eisenerzem se setkávám s velkou tabulí, která označuje místo prvního odpočinku tradičních pěších poutí místních obyvatel do Mariazell: "Touha člověka přednášet prosby nebo vzdávat díky vyšší moci je prastará a celosvětová. Kromě toho měli těžce pracující horníci a rolníci dříve sotva nějakou příležitost vydat se do jiných krajů a poznávat nové lidi. Jejich jedinou dovolenou byla pouť…" Napadá mě, že moje dovolená byla zároveň poutí: poznal jsem mnoho nového, přednesl jsem Bohu mnoho proseb a ještě víc díků. Vzdálil jsem se ze svého světa, abych v něm po návratu mohl hlouběji zakořenit. Odloučil jsem se od blízkých lidí, abych se k nim mohl ještě víc přiblížit.

Město Eisenerz je známé po celém světě především díky hoře, z níž se už po staletí těží železná ruda. Pohled na ni je úchvatný: od paty až k vrcholu je jediným, několik set metrů vysokým lomem – systematicky a stejnoměrně ze všech stran ji lidé pomalu likvidují. Stala se už charakteristickou součástí zdejší krajiny…

Z mapy jsem vyčetl, že sem jezdí vlak – ve skutečnosti je zde sice nádraží, ale osobní doprava byla zrušena už před šesti lety. Autobus, který ji má nahrazovat, podle jízdního řádu nejede, a tak se dostávám na nejbližší nádraží Hieflau stopem – jsou to první kilometry, které po devíti dnech nešlapu vlastníma nohama. Je odpoledne a počítám s tím, že ještě jednou někde v Rakousku přespím – nakonec však na sebe navazují vlaky tak ideálně, že stihnu v Linci spojení do Českých Budějovic a tam i večerní vlak do Prahy.

Dvě stě kilometrů horizontálně, deset tisíc metrů vertikálně – zhruba tolik jsem zdolal za devět dní. Většinu těch míst už jsem znal – ale poprvé se mně podařilo propojit je v jeden celek. Možná i v tom je symbolika mého života: mnohé prožitky a zkušenosti, které jsem doposud prožíval jako samostatné a izolované, se mně začínají propojovat. Už chápu, že to či ono se stalo proto, abych se připravil na úkoly, před něž jsem byl postaven o deset let později. Můj život, doposud rozdělený na jednotlivé úseky podle toho, kde jsem právě plnil svoje poslání, se stále víc stává mozaikou, v níž už je velká část kamínků na svých místech – a i když ještě mnohé chybí, můžu už vytušit, že výsledný obraz bude krásný. Ostatně – netvořím ho já, od začátku do konce mně byl dán, a já můžu jen žasnout a děkovat…