Hory jako dar: Schneealpe

Tuhle cestu si moc dobře pamatuju – asi po hodině stoupání se přehoupnu přes skalnatou hranu, za níž se rozprostírají vrcholové planiny – nejsou sice úplně rovné, ale zase ne příliš krkolomné – na mírných travnatých svazích se pasou krávy, sem tam se ukážou selské usedlosti, které spojuje prašná cesta – čas od času po ní projede džíp nebo traktor. Přímo pod hlavním vrcholem, který se vypíná asi o 200 metrů výš, je dokonale plochá louka o velikosti několika hektarů. Už když jsem tu byl poprvé, tak mě tahle krajina připadala zvláštní – jakýsi svět sám pro sebe, skutečná plocha stolu, která je položena na kolmých stěnách vysokých přes tisíc metrů. Jen v jednom místě se mezi skalami šplhá úzká točitá silnička, která spojuje místní obyvatele se světem. Ani turistů už tady není zdaleka tolik jako na předchozích masivech: stojí tady jen jediná horská chata, a ta ještě zčásti slouží jako hospoda místním obyvatelům.

Přiznám se, že posledních asi pět kilometrů, které jsem musel projít vrcholovou krajinou, už mě docela zmáhalo, přestože stále bylo na co koukat a cesta byla pohodlná. Pět dní od rána do večera na cestě, skoro 120 kilometrů a šest a půl tisíce metrů převýšení v nohách – to všechno už bylo znát. Navíc se blížily po tom jasném slunečném dnu černé mraky, které přinesly silný vítr chvilku poté, co jsem se ubytoval, a později večer k němu přibyl i liják a bouřka.

To už jsem byl ovšem rozložený v podkrovním lágru (opět tradičně sám), nasycený výbornou gulášovou plévkou, a mohl jsem si tu spoušť venku nerušeně vychutnávat oknem z vyhřáté hospody. A přitom se mně ještě naskytla náhodná podívaná na nefalšovaný alpský folklór: v podvečer se sešla tady nahoře na kopci parta výletníků, kteří byli nejspíš ubytovaní někde v údolí, a pěkně to roztočila. Jedli, pili, povídali a hlavně zpívali horské halekačky a jódlovačky. Když už se chystali k odchodu, řádil zrovna venku ten největší liják – moc se jim do něj nechtělo, a tak se zastavili u barového pultu, začali si navzájem objednávat rundy ostrého a bujará zábava se rozjela nanovo na plné obrátky. Přitom se opravdu meditovat ani číst nedalo, ale na druhé straně to byla zajímavá změna v tom mém poustevnickém životě. Až kolem deváté, když se už stmívalo, se pomalu vypravili na cestu – nevím, jak to měli daleko, ale docela jsem je obdivoval: šli sice po silničce, ale vítr (nebo něco jiného…) s nimi docela házel. Jim to ovšem moc nevadilo a i na dálku bylo slyšet, že bujaré veselí je neopouští ani ve větru a dešti.

V noci mě několikrát probudilo svištění vichřice a tlukot deště na střeše nade mnou. Bylo příjemné mít jistotu, že jsem v pevném domě postaveném na skále, že mám střechu nad hlavou a na sobě dvě deky. Na zítřek jsem nemyslel, každý den má dost svých starostí…

Ráno to ovšem nevypadalo o nic líp. Věděl jsem, že není kam spěchat, a tak jsem vstával později než obvykle, v klidu jsem se nasnídal a přitom odhadoval, zda mám jít dál po horách nebo dolů do vesnice nebo raději zůstat tady v suchu a teple. První možnost nepřipadala v úvahu. Druhá se zdála celkem reálná, protože se dalo čekat, že na úbočí bude počasí o poznání mírnější – a přeběhnout zhruba kilometr touhle spouští po slušné cestě, to bych snad mohl zvládnout. Jenže co potom? V Neubergu můžu být za dvě hodiny, ale pak bych měl pokračovat na protější masiv – a to by v tomhle počasí nebylo moc prozíravé. Navíc jsem stále cítil tu včerejší únavu. A tak mě napadla ještě další možnost: sejít dolů do vesnice, tam si najít nějakou Zimmer frei za 15 euro a udělat si odpočinkový den: vykoupat se, vyspat se, dokoupit zásoby…

Díky tomuhle geniálnímu nápadu jsem se velice rychle zmotivoval k tomu, abych se vydal do té nepohody. Místní hostinský mně dokonce jakousi mašinkou změřil rychlost větru a uznal, že se to dá přežít. Nahodil jsem na sebe všechny vrstvy včetně pláštěnky a s pomocí trekových holí jsem se vydal na cestu. Nakonec to ani nebylo tak strašné, jak to vypadalo – cesta v dešti a větru má taky něco do sebe. A jak jsem postupně snižoval výšku, tak se všechno mírnilo: z lijáku se stal mírný deštíček, z vichřice vánek a ze zimy příjemné chladno. Po zběžném prozkoumání vesnice jsem našel Zimmer frei přesně podle svých představ – na kraji vesnice ve svahu s krásným výhledem do kraje, s vlastním balkónem, toaletou a koupelnou. Vyvěsil jsem mokré oblečení, vlezl do horké sprchy a pak do postele – vydržel jsem tam několik hodin v polospánku snít a trošku mě přitom rušilo jen hraní na flétnu ze sousedního pokoje, kde byly ubytované, jak jsem později zjistil, dvě Japonky, které studují ve Vídni konzervatoř a tady teď účinkují na hudebním festivalu. Naštěstí nehrály moc falešně a já mám hezkou muziku rád… Až v pozdním odpoledni mě probudilo sluníčko a zvalo na vycházku.

Neměl jsem sice na této cestě v plánu prohlídky historických památek, ale tady v Neubergu mě najednou tak dokonale obklopily, že jsem jim nemohl odolat. Hned při příchodu jsem objevil uprostřed vesnice krásný gotický farní kostelík, který na mě dýchl atmosférou ticha, klidu a prostoty. Teď jsem zjistil, že je tu i klášter s muzeem a s velikým kostelem, který v sobě nádherně a citlivě propojuje gotiku s barokem. Netušil jsem, že tady, daleko od všech historických center, uprostřed hor najdu takový architektonický poklad. Byl otevřený a volně přístupný, střídaly se v něm skupinky turistů – nebylo jich zrovna málo. (Možná je to tím, že právě v tomto týdnu se tady koná letní hudební festival, a tak je vesnice plná hostů.) Chvíli jsem je pozoroval: Většinou si pomalu a pozorně prohlédli celý kostel, zastavili se na místech, která je zvlášť zaujala, přečetli si popisné cedulky, mnozí se na chvíli posadili do lavice a nechali na sebe působit kouzlo tohoto monumentu. Přemýšlel jsem o "sekularizovaném" evropském člověku: na nedělní bohoslužby chodí pravidelně málokdo – většina lidí však během jednoho výletu nebo jedné dovolené navštíví víc kostelů než běžný člověk středověku za celý svůj život. A podnětů k duchovnímu zamyšlení nebo k tiché meditaci nabízí takový kostel možná víc než nedělní kázání průměrného faráře… Nezdá se mně, že by tito lidé byli uzavření duchovním hodnotám i samotnému křesťanství – jen ho možná vnímají v jiných polohách než minulé generace.

V místním supermarketu jsem nakoupil zásoby na další tři dny cesty a po vydatném nočním odpočinku a ještě vydatnější snídani jsem ráno za opět už skoro jasného nebe vyrazil na další cestu.