Hory jako dar: Schneeberg

Moje cesta přechází z Vídeňského lesa do skutečných hor - Schneeberg (v překladu Sněžka) má 2076 metrů. A přitahuje mě: v tom roce 2005 jsem na ní byl už podruhé, a později jsem se tam ještě jednou vrátil.

Ráno mně majitelka hotelu věnovala na cestu dvě krásná, vyleštěná, červená jablíčka. Moje další cesta vedla stále po hřebeni – nejnáročnější byl úvodní pětisetmetrový výstup na Plattenstein – krásný vrchol s chatou a křížem, vysoký 1154 metrů.

Od rána se ovšem mračilo a na další cestě mě v lese chytla přeháňka, při níž jsem poprvé využil pláštěnku, kterou mně půjčil švagr. Sotva jsem ji ovšem oblékl, počasí se uklidnilo. Jenže podobná situace mě dnes potkala ještě dvakrát – vždycky jsem měl pocit, že už nikam nedojdu, že se musím zarazit v nejbližší chatě nebo seběhnout někam do údolí a hledat tam nocleh – a za chvíli bylo zase hezky… Uvědomil jsem si, jak je člověk ve volné přírodě strašně závislý na počasí. Jak se mu může měnit nálada z euforie na depresi a obráceně i po několika minutách, v závislosti na svitu slunce, na temnotě mraků nebo na pocitu čerstvé vláhy ve tvářích.

V běžném životě není zrovna počasí až tak důležité… Ale často hrají podobnou roli pracovní úspěchy či neúspěchy, rodinná pohoda či nepohoda, zdraví a nemoc, pocit seberealizace nebo selhání, a někdy jen obyčejné a zcela iracionální střídání nálad. Po jednom dnu v horách se třemi změnami počasí se mně zdálo, že už začínám být nad věcí, že mě nějaký déšť, vítr nebo horko nemůže rozházet. Ale stejně to nebyla pravda – i v dalších dnech byla moje nálada silně závislá na meteorologických výkyvech. Dá se s tím něco dělat? Možná by mě o tom něco naučil buddhismus…

Ať je to jakkoliv, došel jsem po třetí hodině odpoledne do sedla pod Schneebergem, které už dobře znám z několik návštěv v minulosti. Je ve výšce přes 1200 metrů a zažil jsem v něm kdysi snad nejsilnější vichřici, jakou pamatuju za celý svůj život. Dnes to bylo podobné, i když ne tak silné – abych přešel těch pár set metrů sedlem, musel jsem vynaložit spoustu energie, musel jsem se opírat proti větru, aby mě nesmetl. V takových chvílích se strach mísí s euforickým, až extatickým nadšením. Člověk prožije majestát hor a uvědomí si, jak je proti nim nepatrný.

Je pátek odpoledne, cesta na vrchol Schneebergu je sice náročná a příkrá (800 m stoupání), ale už ji znám a za dvě hodiny bych tam v pohodě vystoupil. Jenže chatař na Sparbacher Hütte mně řekl, že včera bylo na vrcholové Fischer Hütte narváno a lidi, kteří se tam nevešli, ještě večer sestupovali k němu. Dnes je sobota, takže to může být stejné nebo ještě horší – nerad bych riskoval, aby mě večer někdo vyhodil, tak jsem se rozhodl zůstat radši tady a vylézt nahoru až ráno. Aspoň si můžu něco přečíst, nasát atmosféru chaty a zároveň strávit pár hodin v tom nádherném horském sedle, které mě fascinuje už patnáct let.

Nakonec spím v lágru opět úplně sám. V chatě je ještě skupinka čtyř Maďarů, z nichž jenom jeden umí bídně německy, ostatní vůbec – bylo zábavné poslouchat je, jak se bavili s chatařem. Já jsem s ním navázal kontakt už odpoledne, takže jsem mu stačil vysvětlit, že opravdu nechci žádné jídlo, a on mně zase sdělil své pozorování o tom, že když jdou s kopce dva chlapi, tak zpravidla mlčí, zatímco ženským jede klapačka naplno. Bylo to pro něj tak důležité, že to vyprávěl každému, kdo se u něj zastavil na pivo – slyšel jsem to asi čtyřikrát. Večer venku fičel vítr, ale dole v chatě hrálo rádio, bavili se Maďaři, chatař popíjel pivo s kamarádem, já jsem si četl při čaji za euro padesát – a byla pohoda. Až taková, že chatař začal všem nabízet štamprli slivovice. Bylo to příjemné – po takovém dnu…

Den nezačal zrovna vábně – ještě mírně poprchávalo po deštivé noci, vrchol Schneebergu byl schovaný v mracích a ani vítr se netvářil příliš mírumilovně. Přesto jsem to zkusil – výstupová cesta začíná přímo u chaty, vede příkře nahoru nejprve lesem, pak kosodřevinou a o nějakých tři sta metrů výš se už klikatí jen mezi kameny a skalami.

A tam to začalo: vítr zesílil, přidaly se k němu silnější kapky deště, pár desítek metrů nade mnou už bylo vidět jen mlhu. Poslední pokus: zastavil jsem se, oblékl na sebe všechny vrstvy, které jsem měl v zásobě, a přes to přehodil pláštěnku. Dalších sto metrů – ale bylo to čím dál horší. Když jsem si představil, co mám ještě před sebou a že naděje na rychlou změnu počasí je mizivá, začal jsem pomýšlet na návrat.

Přitom jsem si vybavoval svou první návštěvu této hory – bylo to v únoru 1990, pár týdnů po otevření hranic, kdy jsem si ještě ze své fary v Moravských Budějovicích jen tak podle mapy vyrazil na výlet k nejbližší dvoutisícovce. Nečekal jsem, že bych na ni mohl vylézt – bylo to v zimě, kdy se po horách tak nanejvýš lyžuje. Ale ta zima byla tenkrát nezvykle mírná, v celé Evropě téměř bez sněhu. Dojel jsem autem na poslední parkoviště pod horou, vylezl do sedla a pak jsem se vydal právě po téhle cestě. Šlo se krásně, po suchu, až na náhorní planině, kde už je celkem rovný terén, bylo pár centimetrů sněhu. Moje první alpská túra, tehdy to všechno začalo. Asi mě chtěly Alpy přivítat přívětivě, abych se jich nebál a přišel zas… To ještě netušily, že se budu vracet dalších patnáct let, a možná až do konce života.

Tentokrát to ale opravdu nešlo. Cestou dolů jsem si vzpomněl, že od mojí chaty vychází ještě jiná cesta, která obchází horu a dovede mě na druhou stranu, kam jsem se chtěl dostat původně přes vrchol. Vydal jsem se raději po ní – zase jednou mně hora ukázala, co umí, a musel jsem před ní kapitulovat. Naštěstí jsem se už trochu naučil rozumět její řeči a zbytečně ji nepokoušet.

Napřed jsem se musel pár set metrů brodil přes močály, které tady nechaly procházející krávy, pak jsem se dostal na slušnou lesní cestu, a po pár kilometrech na úzkou stezku, která mě přivedla na opačnou stranu Schneebergu. Už po několikáté na této cestě jsem si uvědomil, jak dobré jsou horské hole (oficiálně: trekové hole), které jsem si půjčil od kamaráda Jardy, abych je vyzkoušel: při cestě z kopce se díky nim část váhy těla přenese na ruce, a tak se šetří stehenní svaly; při cestě do kopce zase pomáhají vytáhnout váhu těla nahoru; a při cestě po rovině vůbec nezavazí – naopak, člověk se s nimi může úplně volně pohybovat a pomůžou mu k dobrému prokrvení rukou, když ho na zádech tíží desetikilový batoh. Jediná situace, kdy jsou na obtíž a je nutné je uvázat k batohu, nastane tehdy, když vede cesta po žebřících nebo po řetězech, kterých se musí člověk držet oběma rukama. Naštěstí takových míst na mé cestě nebylo moc – ale zrovna teď jsem měl jedno před sebou, aniž jsem to tušil.

Po dvou hodinách klidné chůze jsem dorazil ke Kienthaler Hütte a pak jsem musel chtě nechtě sestoupit až úplně na dno údolí, které se v pouhých 500 metrech nad mořem zařezává mezi dvoutisícové masivy Schneebergu a Raxalpe. Cesta vedla příkrým a divokým kaňonem, místy po řetězech a žebřících – právě tady jsem musel svoje trekové hole schovat, abych mohl využít všechny technické pomůcky. Cestou dolů jsem se zapotil víc než při výstupu na vrcholy. Navíc se postupně zlepšilo počasí, takže když jsem kolem poledne došel až na dno údolí s vlídnou a docela levnou chatou a restaurací Weichtal Hütte, mohl jsem se dokonce převléct a propocená trička usušit na pálícím slunci.

Ve dvě hodiny jsem vyrazil vzhůru. Cedulky mě varovaly, že tam budou žebříky a řetězy a že je ten výstup určený "nur für Geübte, Schwindelfreie und Trittsichere". Nevím, jestli jsem opravdu vycvičený, svobodný od závrati a s jistým krokem, ale zkusím to. Po několika úvodních žebřících si zvykám – není to tak velký problém, jak se mně snažily cedulky přesvědčit. Naopak, dostal jsem se do svého pravidelného tempa, ve kterém jsem se nemusel zastavovat, ale stačil jsem se při chůzi rozhlížet po okolí, a každý krok nahoru se pro mě stal radostným zážitkem. Už dávno vím, že dlouhý klidný výstup mě naplňuje hlubokým vnitřním pokojem, někdy až euforií. Jistě se to dá vysvětlit nějakým adrenalinem či vylučováním beta endorfinů, ale já tenhle výklad nepotřebuju. Jsem prostě rád, že můžu prožívat hluboké sjednocení s přírodou, a je mně jedno, jaké prostředky k tomu její tvůrce použil.

Po dvou hodinách výstupu už se pohybuju po náhorní planině mezi keříky, kochám se nádherným výhledem na protější vrchol Schneebergu, který mě dnes ráno odmítl přijmout, a v dálce před sebou vidím svůj cíl – velký horský hotel. Hemží se tam spousty lidí, většina z nich je na odchodu – za půl hodiny totiž odjíždí poslední lanovka ze stanice, která je asi kilometr odtud. Ubytoval jsem se v lágru – opět sám v místnosti pro 8 lidí, vzal jsem si večeři a foťák a vydal se na průzkum okolí. Je teprve šest hodin – do západu slunce daleko, zalézt do pokoje a číst si bych v tomto horském ráji považoval za hřích.

Hospodin má někdy větší smysl pro symboliku než my lidé – jak jinak si vysvětlit, že právě na neděli – den vzkříšení, odpočinku a duchovního občerstvení – mně připravil ty nejhlubší a nejkrásnější zážitky? Napřed jsem vystoupal po pohodlné cestě na vrchol Jakobskogel, který se vypíná asi o 100 metrů výš než moje chata. Stojí na něm mohutný kříž (jako ostatně na většině vrcholů v rakouských Alpách), kousek opodál jsou rozvaliny jakési staré vrcholové chaty. Na skále se dá posedět a sledovat úchvatné horské panorama. Cestou zpátky jsem si lehl na trávník vyhřátý odpoledním sluncem a čerpal jsem energii z nitra země…

U chaty už byl úplný klid – nevím, jestli kromě několika lidí z personálu tady dnes přespává ještě nějaký turista (teprve ráno jsem jednu nocležnici objevil), na louce přede mnou se pásli kamzíci a mně se stále nechtělo tuto scénu opouštět. Vydal jsem se opačným směrem – po cestě dolů, ke stanici lanovky. I tam byl klid – na terase seděl jediný člověk a podobně jako já se vystavoval večernímu slunci.

Ráno vyrážím brzy, stále je krásné slunečné počasí, kolem jedenácté hodiny už stojím na vrcholu Heukuppe, nejvyšším bodě masivu Raxalpe – 2007 m. Mám v nohách deset kilometrů a 700 metrů převýšení. Jsem na prostřední ze tří samostatných horských skupin Schneeberg, Raxalpe a Schneealpe, obě sousední jsou z tohoto místa vidět jako na dlani. Dole pode mnou za protějším nízkým hřebenem se skrývá Semmering, nejvyšší místo staré rakouské dálkové železnice, která směřuje z Vídně na jih do Itálie. Tisíc metrů pod sebou vidím malé horské vesničky a na mýtinách a loukách uprostřed lesů zemědělské usedlosti a všudypřítomné pasoucí se krávy.

Do cíle své dnešní cesty – Schneealpen Hütte – to mám vzdušnou čarou nějakých pět kilometrů. Jak zrovna čtu životopis Leonarda da Vinci, tak se mně vybaví jeho celoživotní touha sestrojit umělá křídla a naučit člověka létat. Přesně to by se mně teď hodilo. Trochu těm ptákům závidím – já totiž musím napřed sestoupit 800 metrů do sedla mezi oběma masivy a pak zase totéž vystoupit nahoru. Takže do večera budu mít co dělat.

Nejrychlejší sestupová cesta vede přímo po skalní stěně, je jištěná řetězy a skobami, ale sám a bez horolezeckého vybavení si na ni netroufám, a tak volím okliku. Sestupuji do 1200 metrů a pak jdu víc než hodinu po úzkém lesním chodníku nad údolím. Zastavuju se u horského potoka a dělám si vydatný oběd, abych měl dost energie na náročné stoupání. Přitom vzpomínám, jak jsem šel po podobné trase před pár lety – tenkrát jsem přecházel mezi oběma masivy severní stranou, kde jsem musel sestoupit ještě o 400 metrů níž. Tady je to pohodlnější. Jsem rád, že tento den, kdy nejvíc z celé mé cesty pálí slunce, jsem se mohl několik hodin schovávat v lese. Ale brzy to skončí – vydávám se po úzkém klikatém chodníku vzhůru na Schneealpe.