Hory jako dar: Tragédie před sto lety

Někdy člověk v horách prožívá nejen vlastní příběhy, ale setkává se i s příběhy z dávných časů. Jeden takový jsem se dočetl na konci tohoto dne.

Mám rád, když se aspoň na cestách nemusím o nic křečovitě snažit, ale spíš můžu reagovat na příležitosti, které mně život nabízí. Nevěděl jsem, zda se někde zúčastním nedělní mše – hory by mně i bez ní jistě nabídly hlubokou duchovní zkušenost. Ale když začíná první mše v klášterní bazilice už v 8.30 ráno, proč toho nevyužít? Po bohaté snídani (kafe, salámy, sýry, marmeláda, med – aspoň něco pořádného za ty peníze mám) jsem tedy šel přímo do kostela a sílu svátosti jsem v sobě nechal doznívat ještě při tiché procházce rozkvetlými klášterními zahradami.

Kolem desáté jsem se konečně vydal na další túru. Měl jsem velký plán: ujít kolem třiceti kilometrů, z toho dost velkou část ve výšce kolem 1300 do 1550 metrů, kde bych se mohl setkat se spoustou sněhu. Nebyl jsem si jistý, zda je to reálné – budu výš než včera a nikde není psáno, že bych musel zase potkat dobré lidi, kteří by mně prošlapávali cestu. Přesto jsem byl odhodlaný aspoň to zkusit.

První etapa – výstup na Oberst-Klinke-Hütte s převýšením 900 metrů – byl bez problémů. Ale pak přišlo to, čeho jsem se do začátku obával: cesta neprošlapaným sněhem, s nejasným značením, navíc s pocitem, že tudy asi dlouho nikdo nešel a ještě dlouho nikdo nepůjde, takže kdyby se mně něco stalo…??? Ani signál mobilního telefonu se v takových horských kotlinách moc nedá zachytit…

Naštěstí zářilo sluníčko a okolní štíty mě neustále okouzlovaly svým majestátem, takže jsem neváhal a šel stále dál. Dostal jsem se do údolí asi o 300 metrů níž, než byla poslední chata, a tak jsem musel k další chatě zase tuto výšku vystoupat. Naštěstí jsem k ní vycházel z jižní strany, která byla téměř beze sněhu – jen posledních pár set metrů jsem se musel brodit sněhem, ale to už byla chata na dohled. Na Mödlinger Hütte byl klid – sedl jsem si ke stolku u chaty, vyndal své zásady a v pohodě jsem poobědval. To nádherné, božské ticho – od minulé chaty jsem nepotkal člověka! Cítil jsem se trošku jako na poušti – ten bílý sníh nebo zlatý písek mají cosi společného: obojí vytrhuje z rozmanitosti a dává pocit jediného… vytrhuje z roztříštěnosti a vrací k celistvosti…

800 výškových metrů od chaty dolů na kraj vesnice jsem seběhl za padesát minut: napřed klouzáním ve sněhu, pak po příkré klikaté pěšině lesem – už jsem se naučil pomáhat si v těchhle sestupech horskými holemi – a opravdu se tím chrání svaly na nohách a zároveň zrychluje chůze. Dole jsem zažil další pozitivní šok, možná bych to nazval "šok krásou": pohled na bílošedý vesnický kostelík uprostřed dokonale zeleného svahu – nevím, proč je to tak jiné než u nás… Možná, že i tady jde o celistvost: zelená louka je v Alpách skutečně celá zelená; barva kostela je skutečně naprosto jasná; vůbec nic tam člověka neruší, nic nenarušuje ten harmonický obraz. Nevím, zda jsou tady lidé šťastnější než u nás; ale tím, že umí tak úžasně sladit své dílo s přírodou, dávají najevo přinejmenším vědomí vzájemné sounáležitosti.

Už mám dnes za sebou docela slušnou túru, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne, a tak mně zbývá dost času, abych došel až do cíle – horské vesničky Radmeru. To znamená překonat ještě jedno horské sedlo ve výšce 1450 metrů. Starosti mně dělá jedině počasí – přesně z toho směru, kam se chci vydal, přichází čím dál černější mraky. Ale co – aspoň si budu moci vyzkoušet svoji Tatanku – zelený nepromokavý plášť, který jsem nedávno dostal jako dárek – z lásky… A tak se vydávám na poslední – třetí – výstup tohoto dne, a zase mě po pár metrech prudce stoupající lesní pěšinou chytá ona nepochopitelnou euforie, kterou bych nazval "radost ze stoupání". Prožívám ji při chůzi i při běhu, ale nejsilněji a nejhlouběji právě při výstupech ve vysokých horách, kdy jde o převýšení mnoha stovek – někdy i nějakého tisíce – metrů. Má to své přirozené vysvětlení… ale já to stále víc chápu i jako symbol: o tom je přece celý můj život – vždyť já potřebuju neustále stoupat! Je to úžasně přesné: nejsem povaha bojovná (bojuju, jen když mě k tomu donutí okolnosti, sám boj nikdy nevyhledávám), ale jsem povaha "stoupací": musím vylézt vždycky o kousek výš; vidět dál než druzí, prožít víc než druzí, chápat hlouběji než druzí, cítit intenzivněji než druzí… a přitom to podstatné pro mě není výsledek – že jsem nahoře, že něco vidím, že mám nějakou odpovědnost – ale onen proces: že o něco usiluju, že někam směřuju, že překonávám odpor a překážky. Ano, to je moje radost ze stoupání, tak přesně symbolizovaná stoupáním na vrcholy hor... Jedním z důkazů, že opravdu nejde o ty vrcholy, je skutečnost, že právě při téhle cestě jsem na žádný vrchol nevystoupil. A přece se vracím se stejným pocitem naplnění, jako kdybych zdolal čtyři třítisícovky!

V této stoupací euforii jsem vylezl k roztomilé Exner Hütte s krásným rozhledem – ale pár set metrů za ní přišla krize: kus cesty bez značek spojený s pocitem nejistoty – a pak sníh – notně rozbředlý, neb je kolem pěti hodin odpoledne a (už zase!) praží slunce. Trasu značenou na půl hodiny jsem šel skoro hodinu – přitom obvykle chodím tak za dvě třetiny značeného času! Ale i tady je něco mimořádného – došel jsem na obrovskou zasněženou pláň s několika chatami, ale zcela bez života a beze stop, a dokonale jsem ztratil orientaci – nakonec jsem musel hledat cestu podle polohy slunce, což se mně moc často nestává. Zvláštní: intenzivní pocit nejistoty a zároveň stejně intenzivní pocit úžasné přírodní prozářenosti a celistvosti. Možná právě tohle propojení symbolizuje realitu, ve které často žiju: nejistota, zda jednotlivé kroky, které právě činím, jsou správné nebo ne, a zároveň opojení z toho, že můj život a moje práce jako celek jsou součástí nějakého většího, velikého, snad dokonce nekonečného celku, a v něm mají svůj nejhlubší smysl a svou pravou krásu.

Cesta dolů byla rychlá jako vždy – za chvíli jsem se dostal do údolí, kterým už jsem před několika lety procházel – když jsme s Jardou Kuchařem po dvoudenní hřebenovce sestoupili z dvoutisícového vrcholu s úžasným názvem Zeiritzkampel a snažili jsme se vrátit k našemu autu, které jsme měli zaparkované v průsmyku Präbichl nad Eisenerzem. Naštěstí zdejší řidiči jsou na turisty zvyklí a rádi zastaví.

Tentokrát jsem ovšem nestopoval, ale hledal jsem nocleh. Zhruba v polovině cesty údolní silnicí mezi Zadním a Předním Radmerem jsem objevil pěkný dům s praporkem Zimmer frei a bez velkého váhání jsem se tam ubytoval – bylo to přesně podle mých plánů, a jelikož už byla neděle večer a Rakušané zítra nemají státní svátek jako my, tak tady taky bylo docela prázdno. Za chvíli začalo dokonce pršet, ale šlo jen o takový nevinný májový deštíček bez velkých následků. Paní domu mně slíbila bohatou snídani a chvíli po mém příchodu dokonce pustila topení, což mně umožnilo vysušit promočené boty a propocené oblečení. Hlavně jsem si ale mohl v klidu prostudovat spoustu informačních a propagačních materiálů, které byly k dispozici na chodbě.