Hory jako dar: Veitschalpe

03.05.2026

Z údolí se dá jít jedině do kopce – stoupání, které mě dnes čekalo, mě mělo vynést ze 700 do 1900 metrů nad mořem. Nebylo moc příkré, střídaly se v něm kilometry téměř po rovině – o to byla ta cesta delší. U horské salaše s pramenem průzračné vody ve výšce 1400 m jsem si odpočal a pak už následovaly jen hřebenové stezky s nádhernými výhledy na všechny strany – přestože jsem šel touto horskou krajinou skoro dvě hodiny, vůbec jsem se nenudil. Po chvíli jsem daleko před sebou zahlédl vrcholový kříž tyčící se proti modrému nebi. Ještě než jsem k němu došel, setkal jsem se s dvěma kamzíky, kteří mě klidně a bedlivě pozorovali z bezpečné vzdálenosti na druhé straně hluboké rokle naplněné zářivě bílým sněhem.

Když jsem konečně došel na vrchol, byl čas oběda. Nebyl jsem zdaleka jediným turistou, který si tady vytáhl své zásoby. Výhled odtud byl totiž přímo úchvatný, a tak se každý snažil strávit tu co nejvíc času. Nejenže jsem měl na dohled všechny tři horské masivy, které jsem přešel v minulých dnech, ale nově se přede mnou objevil i masiv Hochschwabu, na který se teprve chystám – tam bude zároveň nejvyšší bod mého putování. A v dálce na severu jsem spatřil mohutný skalnatý Ötscher – někde uprostřed mezi ním a vrcholem, na kterém právě stojím, se dole v lesích skrývá nejznámější rakouské poutní místo Mariazell.

Mám už sice hodně kilometrů v nohách, ale po včerejším odpočinku se stále cítím svěží, takže se jen v chatě pod vrcholem poptám na možnosti dalšího noclehu a hned pokračuju dál. Po chvíli se zastavím na krásné zelené louce, z níž je úchvatný pohled na vrchol, ze kterého jsem právě sestoupil, beru si zápisník a musím si napsat pár vět, které se mně už od rána pomalu skládají v hlavě:

MYSTIKA CHŮZE

Asi tak po pěti šesti dnech chůze

nebo po stovce kilometrů

nebo po pěti tisících metrů převýšení

už tě nohy nesou samy.

To ony si vybírají místo, kam došlápnout,

ony určují tempo při změně terénu…

A cítíš tu úžasnou souhru celého těla –

svalů, srdce, nervů, plic…

A zároveň si uvědomuješ,

že jsi součástí toho světa, jímž procházíš,

že jsi propojen s těmi loukami, lesy a horami, po kterých šlapeš,

že ta kráva, která se pase u cesty, je tvoje sestra,

a kamzík, který přeběhne po skále, je tvůj bratr.

Jednota všech orgánů těla,

jednota těla s duší,

jednota člověka s přírodou,

jednota světa s Bohem…

V tom hlubokém souladu jdeš dál

a nohy tě nesou.

Další cesta je dlouhá a ke konci i trochu únavná. Asi po třech hodinách potkávám cedulku zapíchnutou u cesty s nápisem Vstup zakázán – lesní práce. To mě nemohli upozornit nahoře na chatě, že se tudy nesmí? Nebo aspoň na nějaké předchozí křižovatce, abych se nemusel vracet? Po chvilce přemýšlení se rozhoduju, že to risknu. Za chvíli opravdu slyším zvuky motorových pil. Nemám strach, že bych mezi nimi nějak neprokličkoval – ale po nedobrých zkušenostech s přísností a strohostí rakouských policajtů se obávám, jak se ke mně bude chovat nějaká jejich bezpečnostní služba. Naštěstí pár desítek metrů před jejich pracovištěm odbočuje moje značka vpravo na lesní pěšinku, kterou pak stoupá prudce vzhůru, a tak si můžu prohlédnout dřevorubce z ptačí perspektivy, aniž by mě oni zpozorovali.

Kolem šesté hodiny docházím na Seeberg – sedlo ve výšce přes 1200 m mezi horskými skupinami Veitschalpe a Hochschwab, kterým prochází státní silnice z Mariazell na jih do Grazu. Tohle místo moc dobře znám – objevil jsem ho hned v prvních měsících po revoluci a několikrát jsem odtud podnikal výstupy na Hochschwab. Teď mám jiný cíl: slušně a levně přenocovat – zdolal jsem dnes nejdelší denní etapu, přes 35 km, a dál už se mně opravdu jít nechce. Jenže jediná chata s hospodou, která tady je a na niž jsem trochu spoléhal, je podle zběžného pohledu už několik let zavřená, a prodavač, který právě zavírá malý bufet přímo na parkovišti, mně radí sejít dolů na Seewiesen – tam bych měl něco najít.

Jelikož je to ve směru mé cesty, tak v tom nevidím problém a hned na kraji vesnice objevuju malý hotel – přivítal bych sice spíš chatu s levným lágrem, ale tu tady dole u silnice opravdu asi nenajdu, a tak nakonec beru pokojík za 13 euro bez snídaně, ale zato s koupelnou, záchodem a televizí.

Večer přichází mraky a začíná pršet. Už jsem týden na cestě, kdyby se skutečně zhoršilo počasí, asi bych skončil a jel domů – pokud to ale nebude nutné, nerad bych to teď vzdával, protože mám konečně příležitost přejít celý Hochschwab po hřebeni od východu na západ, což se mně ještě nikdy při mých dřívější návštěvách nepodařilo – vždycky jsem se musel vracet někam k autu. Přesto jsem si pro jistotu na zastávce před hotelem zjistil, že ráno v 9 odjíždí autobus do Mariazell – bude-li pršet, zajedu si tam na pouť a pak se sem buď vrátím nebo odjedu domů.

Usínám za šumění deště, sjednocen s přírodou, kterou cítím všude kolem. To dálkové putování už mně dokonale vyčistilo hlavu: nemyslím na pracovní problémy ani na svou disertaci, kterou mám v září obhajovat, nemyslím dokonce ani na to, zda zítra půjdu nahoru nebo pojedu domů – není třeba na nic myslet, stačí být… Nemyslím dokonce ani na lidi – jen cítím, že mám v hloubi srdce několik svých nejbližších, kteří o mně ví a já vím o nich, ať jsme od sebe jakkoliv daleko.