Hory jako dar: Vídeňský les

Z Prahy do Vídně je to jen o kousek dál než co by kamenem dohodil, a tak jsem si spočítal, že když si dopřeju pohodlnou jízdu ranním vlakem, můžu ještě tentýž den urazit slušný kus cesty. Ve vídeňské městské dopravě už se trochu vyznám, takže přemístit se z nádraží do okrajové čtvrti Perchtoldsdorf – spíš malebné vesničky – nebyl tak velký problém. Napřed mě ohromil masivní gotický kostel se samostatnou věží a starobylou pevností v těsném sousedství, pak malebné náměstí s lesními stromy a nakonec, na protější straně cesty, která procházela vzhůru kolem kostela, velký kámen, který označoval začátek tří dálkových alpských cest. Jedna z nich byla moje "nula jednička".

Zde tedy začíná moje putování: je čtvrtek 14. července 2005, dvě hodiny odpoledne, docela teplo a slunečno, ale žádný velký pařák – téměř ideální počasí na túru. Po krátkém kličkování posledními předměstskými uličkami se nořím do hlubokých lesů a stále stoupám klikatou turistickou cestou. Kostel v Perchtoldsdorfu je 265 metrů nad mořem – tak nízko už se nikdy za celou další cestu nedostanu. Naopak, hned první tři kilometry mě přivedly o tři sta metrů výš k první "horské chatě" – z rozhledny u Kammersteiner Hütte vidí člověk pod sebou celou Vídeň jako na dlani a důchodci sem chodí na nedělní vycházky, přesto už zde všechno dýchá nefalšovanou alpskou atmosférou: výstup nahoru po příkré stezce, dřevěná chata s vyznačenou nadmořskou výškou a s charakteristickými turistickými rozcestníky (jeden z nich ukazuje, že tudy prochází poutnická cesta Tschenstochau – Leutschau / Levoča – Mariazell), bílé skály a skalky všude kolem, vandrovníci s batůžky a nepostradatelnými trekovými holemi, a samozřejmě pivo za tři eura.

Poobědvám ještě z vlastních zásob a jdu dál. Na obloze se na mě usmívá sluníčko, na pastvinách krávy, na cestě turisti a cyklisti, a snad i ty stromy v lese mají docela veselý výraz. A navíc – procházím oblastí lesů mého milovaného Beethovena! Ten přece jezdíval na léto do Mödlingu nebo do Badenu – v bytech, kde tam bydlel, jsou dnes muzea. A jeho způsob života byl velmi jednoduchý – dopoledne pracoval, pak chodil po lesích a večer opět zapisoval to, k čemu ho inspirovala příroda. Kousek odtud dokonce prochází novodobá tzv. Beethovenova stezka – 60 km dlouhá značená turistická cesta vedoucí místy, kudy chodil Beethoven. A kousek od Badenu v údolí Schwechtal jsem kdysi objevil asi dvacetimetrový skalní blok, který nese název Beethovenův kámen – je na něm umístěna jeho pamětní deska. Snad právě tady dostal inspiraci pro hlavní melodii své Ódy na radost, která se po téměř dvou stoletích stala hymnou sjednocené Evropy.

Naplňuje mě jakousi hrdostí pocit, že ti největší hudební skladatelé Evropy – Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Mahler… žili ve Vídni, která je tak blízko mému rodnému Brnu. A v době jejich života bylo Česko součástí jednoho středoevropského státu – Rakousko-uherské monarchie. Ne, nejsem monarchista, chápu logiku historického vývoje, která vedla k roztříštění této říše a ke vzniku národních států. Na druhé straně stále víc objevuju to bohatství vzájemného společenství národů, ze kterého čerpala i naše česká kultura. A tak mně při chůzi touto krajinou zní v hlavě Beethovenovy melodie, které mě už desítky let provází životem a v některých chvílích měly přímo zásadní význam pro moje rozhodování.

Trošku tu pohodu naruší jenom dálnice, která mně před Heiligenkreuzem zkříží cestu a musím ji podlézt malým podjezdem pro lidi a traktory. Ale pak hned míjím roztomilý hřbitůvek a za chvíli na to monumentální barokní klášter, který se do takové vesničky snad ani nehodí. Rád bych si dal v tom horku něco studeného, ale jediná místní prodejna potravin má ve čtvrtek otevřeno jen dopoledne. Naštěstí je tu benzinová pumpa, kde se dá koupit plechovka piva za 80 centů.

Je šest hodin večer a už se cítím docela unaveně – navíc další cesta vede z větší části po silnici nebo podle ní, a když se za Mayerlingem odklání na polní cestu, tak raději zůstávám na silnici, protože mně mapa ukazuje, že by to byla jen zacházka – sice hezkou přírodou, ale teď mám náladu spíš na to, abych včas došel do cíle, než abych se kochal krásou večerních polí.

Za poslední vesnicí už mě čeká jen cílový výstup: Peilstein Haus, v němž bych chtěl přenocovat, je na hřebeni kopce, který se tyčí 350 metrů nade mnou. Než začnu stoupat po prudce se zvedající turistické stezce na okraji obce, ještě se (dnes naposledy) posilním tatrankou a vodou z pražského vodovodu. V lese už je chladno, mezi stromy jen sem tam pronikne paprsek zapadajícího slunce. Po příkrém výstupu se nade mnou objevují skály s jeskyněmi a nad nimi zbytky mohutných zdí starého hradu Arnsteinu. Rád bych se tu zastavil, všechno si to prolezl a prozkoumal, pokochal se výhledem z hradní věže… ale nechci to riskovat, na chatu je ještě pár kilometrů a chtěl bych dojít za světla. Navíc nevím, zda vůbec bude otevřená, jestli tam bude možné přespat (mapa říká, že ano, ale člověk nikdy neví…) nebo jestli nebude plno (jsem přece kousek od Vídně, blíží se víkend, je léto a krásné počasí). A tak jenom obejdu zříceninu a stoupám lesní cestou rychlým krokem dál. Za půl hodiny stojím na mýtině před chatou – místem prvního noclehu na mé letošní cestě.

Mám štěstí – chata bude zavřená až od příštího pondělka, personál má dovolenou. Dnes tu nocuje kromě mě jen nějaká rodinka s dětmi, já jsem v lágru pro šest lidí úplně sám. Večeřím na lavičce před chalupou, kochám se západem slunce, promítám si v paměti dnešní scenérie od cesty vlakem přes Vysočinu a jižní Moravu až po louky, lesy, cyklisty, krávy a zříceniny na jihozápad od Vídně. Trochu se mně do toho pletou zážitky z minulých dnů a týdnů: cesta do Říma a setkání po letech s několika dávnými přáteli, vyčerpávající týdny a měsíce při dopisování disertace a současném pracovním přetížení v závěru školního roku… Je to úžasné, jak to teď všechno v klidu proplouvá mou myslí – a odplouvá kamsi pryč, do dálky, do hloubky, do výšky – abych to později, až přijde čas, zase zachytil – očištěné, proměněné, připravené k dalšímu objevování a tvůrčímu zpracovávání.

Probouzím se do nádherného rána. Modrá obloha, zpěv ptáků, šumící a vonící les, pár desítek metrů od chaty tuším skalní město, podle nějž je tato oblast pojmenována. Půllitr horkého černého čaje, který v horách bohatě sladím, i když jsem jinak zvyklý kávu ani čaj nesladit vůbec. Takový nápoj mně dodá pocit síly a energie minimálně na půl dne, takže investice celého jednoho eura (na chatách ve vyšších polohách eura padesát, někdy i dvou) rozhodně nelituju. K tomu zbytek českých zásob a kolem osmé hodiny se vydávám na další cestu.

Její první část je asi kilometrový okruh skalním městem – nejvíc při něm obdivuju stromy, který jsou zakořeněny přímo v kolmých stěnách a vyrůstají souběžně s nimi. Na jedné skále s krásným rozhledem do širokého okolí jsem se usadil a vyndal jsem z batohu breviář. Pustil jsem se do žalmů, ale nějak mně nešly od srdce – ta slova, která jsem četl, byla příliš slabá oproti skutečnosti, kterou jsem pozoroval a prožíval, byť to byla slova biblická… Tak jsem nakonec jen seděl a zíral na tu krásu a chválil jsem Boha nejen ústy, ale i zrakem, sluchem a čichem, nohama a rukama, a pak jsem tam stál na skále nad propastí opřený o kmen stromu a přitom jsem zpíval a halekal a řval na celý svět, jak mě ta krása uchvátila – a pak jsem kdesi na protější skále zahlédl nějaké horolezce, kteří viseli na skobě a udiveně se na mě koukali… Nechtěl jsem myslet na to, co si asi o mně myslí (bylo to celkem evidentní), ale jelikož jsem člověk spíše nesmělý a k exhibicionismu mám hodně daleko, vrátil jsem se v tichosti ke svému breviáři.

Skály neskály, jde se dál – nejsem tady od toho, abych seděl a čučel, ale abych šel. První tři kilometry dnešní cesty mě vedou stále s kopce – musím projít vesnicí, která je o tři sta metrů níž než moje chata. Ale ta cesta dolů vede střídavě přes temné lesní stezky a sluncem ozářené louky, a to mě naplňuje jakousi nečekanou euforií: ranní slunce, teplo, téměř žádná tělesná námaha (jdu přece z kopce!), jistota prázdnin a víc než týdne další cesty před sebou... Najednou jsem si vzpomněl na apoštola Pavla, který musel mezi svými křesťanskými obcemi často přecházet stovky kilometrů pěšky, jen s batohem na zádech a s holí v ruce, a na další apoštoly, poustevníky a poutníky celých křesťanských dějin. Už chápu, kde nacházeli tu nekonečnou hloubku moudrosti, která je patrná v jejich spisech: právě v těchto přechodech, v těch mnoha dnech, často i týdnech, kdy od rána do večera prostě jen šli – pak se zastavili uprostřed přírody, usínali při zapadajícím slunci a probouzeli se zpěvem ptáků – a zase šli… Dnešní intelektuálové ten čas tráví čtením knížek – ano, musí vstřebat všechno, co vymysleli kolegové po tisíce let před nimi – ale neprospělo by jim čas od času víc, kdyby se vydali na cestu a pár týdnů šli… prostě jen šli…?

Z Neuhausu je to kousek do Weissenbachu a za ním má začít dlouhé, skoro desetikilometrové stoupání lesními cestami. Navíc jsem si spočítal, že za touto vesnicí se možná tři nebo čtyři dny nedostanu do civilizace, a rozhodl jsem se pro nákup zásob – potraviny v supermarketu vyjdou přece jen několikrát levněji než teplá jídla v horských chatách. Pak jsem si na konci vesnice, na lavičce u kříže, uspořádal hostinu, přestože bylo teprve jedenáct hodin – nechtělo se mně nosit jogurty, sladké pečivo a dobře vychlazené pivo zbytečně daleko.

S novou energií jsem se vydal do kopců. Až po zdolání docela náročného stoupání jsem zjistil, že jsem ztratil značku a budu se muset vrátit. Škoda, dostal jsem se na hřeben s krásnými výhledy po hustě zalesněné krajině, ale přece jen jsem si netroufl toulat se po ní jen tak podle mapy a orientačního instinktu. Raději jsem se vrátil, našel značku a vydal se po ní.

Šel jsem asi dvě hodiny do kopce (zdálo se mně, že za tu dobu už bych měl být asi tak na úrovni Mont Blancu, ne-li přímo Everestu), stále po stejné mírně klikaté lesní cestě, stále víc propocený a unavený. Zastavil jsem se kdesi na louce (po dlouhé době konečně venku z lesa) a chtělo se mně spát… A tehdy jsem si vzpomněl na podobnou situaci včera za Heiligenkreuzem a učinil jsem závažný objev, který jsem si posléze zapsal do svého cestovního deníčku v podobně důrazného varování: nikdy před výstupem nepít pivo! Po celou další cestu jsem tuto zásadu důsledně dodržoval a už nikdy jsem se necítil příliš unavený a nechtělo se mně spát.

Odpoledne jsem došel na Waxeneck Hütte, z níž byl krásný výhled jak na blízké kopce, tak na vzdálený dvoutisícový Schneeberg. To už jsem ale věděl, že díky svému bloudění a únavě nemůžu dojít do plánovaného cíle své dnešní cesty, a tak jsem začal hledat alternativy. Sdílná majitelka chaty mně vysvětlila, že chata na vrcholu Hohe Mandling, kam bych došel asi za dvě hodiny, je zavřená, ve vesnici pod ní žádné ubytování není a jediná možnost, která je na mojí trase a mohl bych ji ještě dnes stihnout, je horský hotel ve Frohnbergu. Je tam sice dražší ubytování než na chatách, ale zavolala tam a domluvila mně slevu. Navíc mně vysvětlila, že na celé trase, dokonce ani v její chatě, není pitná voda, protože tu nejsou prameny. Jelikož moje láhev už byla skoro prázdná, koupil jsem od ní nakonec celý litr minerálky za Sonderpreis – speciálně jen pro mě pouhých 2,50 euro.

Na vrcholu Hohe Mandling jsem se přiblížil téměř k hranici 1000 m nad mořem. Chata tam opravdu byla zavřená (majitelé na dovolené), ale mně to moc nevadilo – ta samota mě přiměla k malému odpočinku: sundal jsem si boty i propocené svršky, lehl na lavičku a nechal jsem se olizovat podvečerním sluncem. Bylo šest hodin a nejraději bych tu zůstal – ale nebyl jsem zařízený na nocování pod širákem, tak jsem se raději vzchopil a seběhl 600 metrů níž do údolí, pak jsem zase vylezl na kopec do veliké ohrady, kde se na rozdíl od všech ostatních alpských ohrad nepásly krávy, ale koně – a kousek za ohradou jsem našel vesničku Frohnberg s horským hotelem.

Majitelka mě přivítala jako starého známého: "Vy jste ten dálkový turista, co jde nula jedničku z Vídně? To už jste třetí v tomto týdnu a desátý v letošní sezóně! Normálně tu máme noc za dvacet euro, ale pro vás jenom za třináct." Když jsem i na to protáhl obličej a řekl, že jsem chudý Čech a že chci jen nocleh a žádné jídlo, dodala: "Tak bez snídaně za deset…"

Že budu mít hned druhou noc na svém putování hotelový pokojíček s postelí a povlečením a ještě s vlastním záchodem a sprchou, a to všechno za pouhých deset euro, o tom se mně opravdu ani nesnilo – a tak jsem si toho náležitě užil: shodit ze sebe propocené oblečení, spláchnout prach a pot za dva dny a padesát kilometrů putování, navonět se mýdlem, šampónem a pastou na zuby, lehnout si jen tak na čistou postel, pozorovat květinovou zahradu, louku a les pod oknem v zapadajícím slunci, dýchat svěží horský vzduch a přitom myslet na domov a na lidi, které mám rád…