Jáhni: křesťané ve službě chudým

Ustanovení jáhnů má zásadní význam pro celé další dějiny církve: první křesťané tím dali jasně najevo, že služba lásky / pomoc trpícím / charita / diakonie nebo jak ještě to můžeme nazvat, je nedílnou součástí poslání církve, patří k němu stejně podstatně jako hlásání evangelia (martyria) či vysluhování svátostí (liturgie). 

Zároveň šlo o druhý krok v postupné institucionalizaci církve: prvním bylo to, že apoštolové zakládali církevní obce a ustanovovali osvědčené muže k jejich vedení a k hlásání slova (presbyteři, episkopoi). Ti však nestačili zajišťovat sociální službu, kterou považovali za velmi důležitou – proto ustanovili jáhny. Proto se dnes i v sekulárních učebnicích sociální práce dočteme, že prvními profesionálními sociálními pracovníky v historii byli právě diakoni. Současná profese sociální práce má zde svůj počátek.

Často si naříkáme, že dnešní lidé nemají zájem o evangelium. Ale není to tak úplně pravda – lidé mají velký zájem o sociální, zdravotní a vzdělavatelské služby křesťanských organizací: i nevěřící raději umístí svého dědečka do charitního domova pro seniory než do jiného, protože vědí, že tam dostane lepší péči. I nevěřící dávají své děti do křesťanských škol, protože věří, že tam dostanou kvalitnější výchovu. Věřící křesťané v pomáhajících profesích podléhají méně syndromu vyhoření, protože čerpají sílu a motivaci z víry. Církev byla v evropské historii hlavním a často jediným vzdělavatelem, sociálním pracovníkem i lékařem a umí to i dnes. Tyto služby jsou jen jinou podobou hlásání evangelia – pokud o ně mají lidé zájem, pak mají zájem o evangelium!

František podává teologické zdůvodnění (EG 198): Rozhodnutí pro chudé je pro církev teologickou kategorií. Bůh jim prokazuje "svoje první milosrdenství". Tato božská preference má důsledky pro život víry všech křesťanů, povolaných mít "stejné smyšlení, jaké měl Kristus Ježíš" (Flp 2,5). Církev, která se touto preferencí inspirovala, přijala rozhodnutí pro chudé pojaté jako "specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice".

Kdysi jsem v Plzni mluvil s dlouholetým ředitelem diecézní charity: "Zaměstnáváme 450 lidí, většina z nich nejsou aktivní křesťané. Ale často přišli z lépe placených míst, protože cítili, že práce u nás jim dá hlubší osobní naplnění. Začali jsme je zvát na duchovní obnovy. Postupně se přestali ostýchat a jsou nadšení, že mají prostor k tichu, k meditaci, k přemýšlení o sobě – přijímají naše hodnoty a postoje, i když většina z nich možná nikdy nepřijme víru v Krista."

Názorným příkladem posunu v chápání evangelizace je pojetí misijní práce: pokud církev přichází k lidem, kteří ještě neznají evangelium, zakládá tam školy, nemocnice, výchovná a sociální zařízení. Hlásá evangelium skutky, nikoli slovy. Teprve až se místní lidé začnou ptát, dojde i na slova. Někdy to vede k mnoha konverzím, jindy se pracuje po celé generace, aniž by se lidé přidávali ke křesťanství. Viděl jsem salesiánskou školu v Káhiře, kam chodily jen muslimské děti – křesťané i v tom však vidí smysl. V mnoha křesťanských nemocnicích v Indii se léčí – nebo umírají – pouze hinduisté. Matka Tereza však i tuto péči chápala jako předávání evangelia. Jak říkal svatý František: "hlásejte evangelium neustále – a když je to nezbytné, tak třeba i slovy!"

Papež ukazuje ještě jeden rozměr křesťanské diakonie: "přeji si církev chudou a pro chudé. Oni nás mají mnoho co učit: poznávají vlastním utrpením trpícího Krista. Je nezbytné, abychom se od nich všichni nechali evangelizovat. Jsme povoláni objevit v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas, ale také být jejich přáteli, naslouchat jim, chápat je a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce sdělit jejich prostřednictvím." My, kdo pracujeme v pomáhajících profesích, to dobře známe.

Uzavřu citací jednoho ze svých vězňů: "Vždycky jsem si myslel, že lidem jde jen o to, jak získat prachy, a kvůli tomu že je každý schopen lhát, podvádět, krást… nevěřil jsem, že může někdo spontánně mluvit pravdu, upřímně milovat, nezištně pomáhat druhým. Pak jsem se setkal s vězeňským kaplanem a s dalšími křesťany, kteří to všechno dělali. Dlouho jsem tomu nevěřil, hledal jsem v tom nějaký podraz. Ale když jsem uvěřil, že to tak opravdu je, uvěřil jsem v Krista."