Ježíš nás doprovází, ale my ho nepoznáváme

Učedníci cestou do Emauz: Ježíš šel s nimi, ale oni ho nepoznali. Ježíš jde s námi a my to nevíme; až to zjistíme, může to změnit náš život. Rozdíl mezi křesťanem a nekřesťanem není v tom, že by křesťan byl lepší, mravnější, chytřejší, moudřejší…, ale v tom, že ví, že ho v každém okamžiku života doprovází Bůh. A nejvíc v době, kdy je mu nejhůř, kdy si třeba tu Boží přítomnost ani neuvědomuje. 

Máme na to spoustu příkladů. Třeba ten z koncentračního tábora, kdy nacisté nechali po jednom pokusu o útěk jen tak pro výstrahu oběsit desítky vězňů – a všichni ostatní se na to povinně museli dívat. Jeden z davu se zeptal okolostojících: kde je teď ten váš Bůh? A uslyšel odpověď: visí tam mezi nimi…

Nebo Matka Tereza, o níž je z dopisů známo, že po většinu života prožívala pocit nepřítomnosti Boží: "Můj Ježíši, od dětství jsi mě volal a držel sis mě pro Sebe – a teď, kdy jsme se oba vydali na stejnou cestu – teď, Ježíši – já jdu špatnou cestou. Ve své duši cítím jen tu strašlivou bolest ze ztráty – z toho, že mě Bůh nechce – z Boha, který není Bohem – z Boha, který ve skutečnosti neexistuje. Ta temnota, která mě obklopuje ze všech stran – nemohu svou duši k Bohu pozvednout – do mé duše se nedostane žádné světlo ani inspirace. Nebesa, jaká prázdnota! – do mé mysli nepronikne ani jediná myšlenka na Nebe – protože není žádná naděje." Přesto víme z jejího obrovského a obětavého díla, že Bůh byl s ní – církev to nakonec potvrdila jejím svatořečením.

Nebo jeden z mých vězňů, který se před deseti lety podílel na vraždě člověka. Už dlouho spolu rozebíráme, co se všechno se od té doby stalo: většinu času strávil ve vězení, běžnými potyčkami se spoluvězni, snahou bagatelizovat svůj zločin, strachem z Boha a z jeho hněvu, vyhledáváním černé magie a uctíváním satanských sil; ale teď si začíná uvědomovat odpovědnost za to, co spáchal. A společně zjišťujeme, že po celou tu dobu, kdy on se od Boha odvracel, Bůh byl s ním…

Poznáváme to i v životě církve: možná bychom rádi vymazali z historie ta léta a staletí, kdy církev spíše ničila lidi, než jim pomáhala, kdy papežové byli spíše sexuální devianti a masoví vrahové než milující otcové – a přece i tehdy byl Bůh s ní a přivedl ji k nové katarzi. Nebo v životě společnosti: jak často slyšíme tu otázku – proč jsme před 35 lety zvonili klíči a odvrhli totalitní režim, když teď nám zase vládnou lidé, kterým jde jen o vlastní peníze a moc? Tenkrát jsme cítili Boží přítomnost – proč nás Bůh zase opustil? Ne, neopustil nás… To jen my sami jsme nevzali s dostatečnou vážností do vlastních rukou odpovědnost za naši budoucnost!

To všechno vtipně shrnuje podobenství o stopách v písku, které se stalo světově známým díky Margaret Powersové: "Jedné noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se svým Pánem. Na temném nebi se promítaly obrazy z mého života. Životní příběh provázely dvoje stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému Pánu. Když se mi zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v písku črtají jen jedny šlépěje. A bývalo to právě v těch nejtěžších obdobích mého života. Dlouho mi to nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k Pánovi: "Pane, když jsem se vydala následovat Tě, slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch nejsmutnějších chvílích mého života zůstaly v písku jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc potřebovala." On zašeptal: "Dítě moje drahé, Mám tě rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy jsem tě nesl na svých ramenou."