Jsem pro život

Nechci, aby se lidé vraždili ve válkách. Nechci, aby se zabíjely nenarozené děti. Nechci, aby ženy, děti a senioři prožívali násilí ve svých rodinách. Nechci, aby byl kdokoli diskriminován kvůli své víře, národnosti nebo sexuální orientaci. Nechci, aby církev zakrývala zločiny svých představitelů. Chci chránit lidský život ve všech jeho fázích a podobách.

Umíte si představit, že byste nesli odpovědnost za zmaření půl milionu lidských životů? To je zhruba současná bilance ruské války na Ukrajině. Nezávislí odborníci zdokumentovali 212 tisíc hrobů ruských vojáků, což může být asi polovina jejich celkového počtu. Další statisíce mrtvých jsou na Ukrajině. Přitom ta válka by vůbec nemusela být, neexistuje pro ni žádný racionální důvod. Jen temná mysl Vladimira Putina a pár lidí kolem něj; a do jisté míry i velké ruské společnosti, která s tou válkou souhlasí.

Při své práci ve věznici jsem poznal desítky vrahů. Vím, co s nimi dělá to vědomí, že někomu vzali život. I ti, kdo nemají žádné svědomí a žádný lidský cit, si uvědomují tu hrůzu, a nějak tím trpí. Pracoval jsem s jedním, který zavraždil tři lidi. Dostal doživotí. I po dvanácti letech to v sobě pořád řešil. Ale když to množství obětí jde do stovek, do tisíců, do milionů, tak už to žádný lidský cit není schopen pojmout. Už jsou to jenom čísla. A figurky na mocenské šachovnici.

Stále mě překvapuje, kolik věřících křesťanů obhajuje Rusko a tvrdí, že válku vyvolala Ukrajina. A ještě to někteří vysvětlují křesťanskými důvody, jako že Rusko bojuje proti potratům a Evropa ne. I kdyby to byla pravda, je to snad důvod k válce? Jenže ona to není pravda, v Rusku je za rok zhruba 400 tisíc umělých přerušení těhotenství, což je vzhledem k počtu obyvatel dvakrát víc než u nás. Ano, teď tam zesiluje protipotratová politika, ale to není z úcty k životu, je to proto, že už není koho posílat na smrt do té nesmyslné války.

Tak se dostávám na naše domácí bojiště. Pochod pro život. Náhodou jsem byl zrovna v Praze a z tramvaje jsem viděl oba ty průvody. Na jedné straně maminky s dětma, s natisknutou cedulkou Jsem pro život. Na druhé dav křičících mladých lidí v pestrém oblečení, s nápisy na papundeklech, které byly na můj vkus docela vulgární. Říkal jsem si, že v žádné té partě bych se necítil dobře. Hlavně jsem nechápal, o co jim jde. Proti potratům přece nemusíme demonstrovat, nikdo k nim není nucen. Není potřeba je zakazovat zákonem, protože jejich počet se i tak stále snižuje, teď jich máme skoro desetkrát míň než před čtyřiceti lety. Když Hnutí pro život pomáhá těhotným ženám, je to jistě chvályhodné. Ale proč kvůli tomu demonstrovat? A na druhé straně: demonstrovat za to, aby se právo na potraty dostalo do ústavy? Proč? Vždyť to právo i tak každá žena má.

Výstižně to popsala na facebooku Jana Šídlová – žena, která má pět dětí, takže dobře ví, o čem mluví: "Je to docela ukázkový příklad kulturní války, přesněji jedné z nejhlubších štěpicích linií ve společnosti: buď jste pro-life a proti potratům, nebo jste pro-choice a zastáváte názor, že rozhodnutí o těhotenství má zůstat na ženě a jejím těle. Působí to skoro jako neřešitelný problém. Já osobně bych na potrat asi nešla. Zdá se mi to jako příliš velký zásah do ženského těla a zejména duše. Ale jsem velmi daleko od toho někoho soudit a nařizovat mu jediné správné řešení.

Nikdy jsem nebyla v situaci otěhotnění po znásilnění, bez partnera, v nemoci nebo v existenční nouzi. Drtivá většina žen nevnímá přerušení těhotenství jako antikoncepční metodu, ale jako krajní řešení v nouzi. Vím, jaké je v této otázce učení katolické církve. O to víc ale přemýšlím nad tím, jak Ježíš přistupoval k lidem v těžkých situacích: ne skrze veřejné zostuzení, nátlak a moralizování, ale skrze blízkost, milosrdenství a pravdu.

Celý ten pochod je pro mě konfrontační pitomost. Nemám nic proti setkání, bohoslužbě ani společenství. Ale z intimního, bolestného a složitého tématu dělat další kolo kulturní války je podle mě slepá cesta."

Když už jsme u těch aktuálních událostí, tak se ještě zastavím u Vatikánské smlouvy. Přiznám se, že to vidím trochu jako umělý problém. Polovina evropských států žádný konkordát s Vatikánem nemá. Nejsem si jistý, jestli ho vůbec potřebujeme. Zvlášť, když většina naší společnosti vidí církev kriticky a konkordát může vnímat jako snahu o nějaká privilegia. Přitom ten vztah mezi státem a církvemi máme dávno zakotvený v zákonech a zkušenost ukazuje, že je to funkční. Ta smlouva nepřináší církvi žádná nová práva, spíš v tom působí trochu zmatek. Ústavní soud v ní našel dva problematické body. Jeden je v ustanovení, že církevní právnické osoby dají k dispozici badatelům své kulturní dědictví, ovšem za podmínek, které si samy stanoví. To by mohlo být v rozporu se zákonem o archivnictví, a církev by tak dostala silný nástroj, jak své dokumenty či archiválie nezpřístupnit. A třeba tím krýt nějaké nekalosti, které jsou v nich zaznamenané.

Druhý bod je to známé zpovědní tajemství. Náš právní řád ho dávno respektuje, když výslovně zbavuje kněze zákonné povinnosti oznámit závažný trestní čin, o němž se dověděl ve zpovědi, a zároveň ho zbavuje povinnosti svědčit o takovém činu. V tom textu smlouvy ale chybí zmínka o tom, že kněz není zbaven povinnosti překazit trestný čin, pokud o jeho přípravě ví předem, třeba i ze zpovědi. Já jsem to vězňům vysvětloval tak, že zpověď se týká už spáchaných hříchů, ne těch, které člověk teprve plánuje. A předem jsem je upozorňoval, že když mně něco takového řeknou, jsem povinen to hlásit. No a právě v tom vidí Ústavní soud rozpor s naším s ústavním pořádkem. Říká, že "katolická církev by pak měla privilegovanou a bezvýjimečnou ochranu zpovědního tajemství, ve srovnání se zákonem limitovanou ochranou obdobného tajemství u jiných církví."

Jiná věc je, že ta smlouva rozšiřuje zpovědní tajemství i na "pastorační pracovníky", kteří nemají kněžské svěcení, a podle kanonického práva nejsou striktně vázáni zpovědním tajemstvím. O tom se ale Ústavní soud nezmiňuje, protože to taky platí už dnes a týká se to hlavně nekatolických církví, které zpovědní tajemství v našem smyslu nemají. Ohrožení v tom ale vidí některé oběti zneužívání: obávají se, že by pak církev mohla kohokoliv ze svých zaměstnanců označit za pastoračního pracovníka, a to by se dalo zneužít třeba i ke krytí trestných činů. Spolek Někdo ti uvěří, který pomáhá obětem zneužívání, vyjadřuje "důvodnou obavu, že tento institut bude sloužit jako záminka pro nehlášení a neřešení případů zneužívání a jiných závažných skutečností."

Určitě bych ty obavy a pochybnosti nebral na lehkou váhu. Teď bude potřeba buď vyjednat nové znění té smlouvy, nebo ji odložit a žádný konkordát neuzavírat. Já osobně bych byl spíš pro tu druhou možnost.

Můj kamarád a kolega z Evangelické teologické fakulty, právník Daniel Bartoň, který často obhajuje právě oběti zneužívání v církvi, upozorňuje taky na souvislost s Istanbulskou úmluvou o potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí. Říká, že "pokud by Česká republika ratifikovala smlouvu se Svatým stolcem a neratifikovala Istanbulskou úmluvu, tak to vysílá signál, že jí příliš nezáleží na obětech násilí, respektive, že jí na nich nezáleží tolik, jako jí záleží na dobrých vztazích s katolickou církví. A to není vzkaz, který by náš stát měl vysílat ke svým občanům."

Ano, s tím souhlasím s ním a věřím, že i naši křesťanští zákonodárci budou jednat citlivě a odpovědně.