K čemu potřebujeme kněze?

Kněžství se často chápe jako mocenská a rituální pozice, spojená se zvláštním způsobem života, formální autoritou, ale taky s ochotou sloužit a být k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tato podoba kněžství je však odsouzena během několika desetiletí k zániku. Co ji může nahradit?

Do farnosti přišel nový kněz a hned při prvním setkání pastorační rady řekl docela natvrdo: "Mám zadání od biskupa, abych vás připravil na to, že po mně už sem žádný kněz nepřijde." Lidé z toho byli chvíli v šoku, ale pak pochopili, že to je jen strohý popis reality. A že se na to opravdu budou muset připravit. Tedy naučit se vytvářet a vést farní společenství, organizovat modlitební, liturgické nebo charitativní aktivity, pastoračně doprovázet lidi v různých životních situacích, a samozřejmě taky hospodařit s církevními penězi. To všechno je ale velmi těžké se naučit, dokud všechny páky pevně drží v rukou samotný farář.

Kdysi mně volal kamarád, ženatý jáhen z jakési farnosti sto kilometrů daleko. Ptal se, jestli bych jim nemohl v určitou neděli odsloužit mši svatou, že farář musí odjet. Tak jsem mu říkal: "Vždyť ty jsi přece jáhen, tak to zvládnete sami! Můžeš kázat, můžeš rozdávat svaté přijímání…" A on na to: "No, já jsem to panu farářovi nabízel, ale on řekl, že ne, že v neděli musí být mše svatá, a ať tedy nějakého kněze seženu." Nevím, jestli si ten farář uvědomoval, že vlastně vede svou farnost k pasivitě, že ji připravuje na to, aby po jeho odchodu zanikla…

Naštěstí už i naši biskupové si to začínají uvědomovat. Že by se nějak zázračně začaly hlásit davy mladých mužů do semináře, to myslím nehrozí. Navíc teď přicházejí do důchodového věku ti, kteří naplnili semináře krátce po sametové revoluci, takže ten propad v nejbližších deseti až dvaceti letech bude opravdu velký. Plzeňská diecéze to řešila na diecézní synodě, olomoucká teď rozjíždí projekt Propojení, u nás v Brně se taky něco připravuje, Stanislav Přibyl v Praze dal najevo hned po svém nástupu, že se chce tomuto tématu věnovat. Neznám zatím detaily těch plánů, ale že musí jít o mnohem větší zapojení ženatých jáhnů, i laiků a laiček do činností, které dosud vykonávají kněží, to je celkem jasné.

Mladý kněz Vojtěch Razima, který se na kněžství připravoval v průběhu synody o synodalitě, to vidí nadějně. Říká, že "kněžská role v synodální církvi se mění. Kněz už není ten, kdo všechno vymyslí, naplánuje, udělá, nebo dá za úkol druhým, ale je to ten, kdo v rámci farnosti umožní zapojení všech – rovnocennou diskusi, vzájemné naslouchání, a když se potom dojde k nějakému společnému výsledku, tak ten kněz může rozhodnout ve smyslu toho výsledku, té debaty, kde věříme, že také působí Duch svatý."

V téhle cestě ale vidím jeden zádrhel – všechno se to děje v rámci současného kanonického práva. A tam se pořád počítá s tím, že knězem může být jen muž žijící v celibátu a že farář má ve své farnosti v rukou všechny pravomoci – organizační, pastorační i finanční. Pokud je ten kněz otevřený, respektující, dialogický, tak se v podobném duchu bude rozvíjet celá farnost. Když je ale nastaven autoritativně, manipulativně, tak povede tímto způsobem celé společenství a nikdo mu v tom nezabrání.

Pokud jde o ten celibát, tak belgický biskup Johan Bonny z Antverp letos v březnu oznámil, že chce od roku 2028 světit na kněze i ženaté muže. Jistě, pokud by to udělal proti vůli papeže, tak je to protiprávní a mohl by být exkomunikován. On ale spoléhá na to, že v tom roce 2028 bude dokončen synodní proces a že jedním z jeho výsledků může být také zrušení povinného celibátu pro kněze. A chce na to mít připravené lidi, aby jim to svěcení mohl udělit hned, jak to církev dovolí. Vídeňský arcibiskup Grünwidl zase řekl, že by chtěl umožnit návrat do kněžské služby těm kněžím, kteří se oženili a kvůli tomu museli ze služby odejít. Těch máme u nás taky dost a někteří by takovou možnost určitě uvítali.

V neděli měla pohřeb Ludmila Javorová, žena, které kdysi udělil kněžské svěcení tajný biskup Felix Davídek. Podle církevního práva je neplatné. Přesto její příběh už desítky let přitahuje pozornost a ukazuje, že otázka ženského svěcení je stále živá. Jana Šídlová řekla na jejím pohřbu: "Sním o církvi, ve které budou lidé přijímat různé služby podle svých charismat, a nebude rozhodující, zda jsou muži nebo ženy. Sním o církvi, která nebude mít strach ze žen, z menšin ani z lidí na okraji. Protože právě lidé na okraji mohou církev nejvíc naučit, jak být skutečně lidská, milující a plná Ducha. Ducha, který je svoboda. Ducha, který vane, kam chce. Ducha, který se nevejde do našich hranic, rozdělení ani církevních paragrafů. Myslím, že Ludmila Javorová o takovém Duchu nejen mluvila. Ona podle něj žila."

O takové církvi sním i já. Vojtěch Razima říká, že by "rád viděl kněžskou službu mnohem rozmanitější, než je teď. Od těch mnichů, kteří žijí sami nebo v řeholní komunitě, a kteří rozhodně mají co dát, přes celibátní kněze, protože i ten celibát je obrovská hodnota, která se dá žít i hezky, až po ženaté muže, kteří zase budou mít jiný kněžský rytmus, lidi s civilním zaměstnáním, ženy…"

Ano, tahle rozmanitost je důležitá. Někdy si představujeme, že ty osamělé muže, kteří žijí na farách a opravují chátrající kostely, by mohli jednoduše nahradit ženatí muži s rodinami, nebo dokonce ženy. Ale to by samozřejmě nefungovalo. Spolu s tím by se muselo změnit celé pojetí kněžství. To se dosud chápe jako mocenská a zároveň rituální pozice, spojená se zvláštním způsobem života, formální autoritou, ale taky s ochotou sloužit a být k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Ale tahle podoba kněžství je, podle mě, během několika desetiletí odsouzena k zániku. Co by ji mohlo nahradit? Já chápu svátostné kněžství jako jednu z mnoha služeb, jimiž Bůh obdarovává své společenství. To znamená, že ten kněz, nebo ta žena vysvěcená na kněze, může být běžným členem společenství, mít svou rodinu, třeba i civilní zaměstnání, a přitom může vykonávat tu specifickou činnost, kterou mu, nebo jí, to svěcení umožňuje: vést eucharistickou bohoslužbu, zpovídat a podobně. Finanční, organizační, a třeba i pastorační věci může řešit zase někdo jiný. Otázkou ovšem je, zda ještě o tyto služby bude mít někdo zájem. Ale to je jiné téma...