K synodnímu procesu: Diecézní syntéza

Dnes bych vám chtěl nabídnout pár informací ze synodních zápisů z celé litoměřické diecéze. Společně s kolegou Radkem Vašinkem, farářem v Hrádku nad Nisou, jsem totiž dostal za úkol připravit naši diecézní syntézu. Spolupracuje s námi taky několik laiků, včetně Petry Kafkové a Jirky Koriťáka z naší farnosti.

Když jsem si pročetl všech 120 zápisů, zaujala mě velká vážnost a odpovědnost, s jakou lidé k synodním diskusím přistupovali. Je jasné, že jim na církví záleží, touží po tom, aby plnila své poslání, aby přinášela lidem svědectví o Boží lásce. Zároveň je bolí, že je církev od toho ideálu často daleko. Přitom není tak těžké pochopit, proč tomu tak je a v čem by se mohla změnit. A jsou ochotni a připraveni se do toho úsilí aktivně zapojit.

O tom svědčí třeba tento zápis: "Sníme o církvi přijímající, milující, podporující, otevřené, radostné, která dokáže zahrnout různé spirituality. Církev jako domov, živá, jdoucí za Kristem, vedená Duchem svatým, která slaďuje tradici i inovace. Být církví není jen o tom chodit na bohoslužby, každý náš čin je činem církve. Můj hřích je hříchem celé církve, můj dobrý skutek je skutkem celé církve."

Synodní skupiny se většinou tvořily v rámci farností, a zápisy ukazují, že život v nich je velmi pestrý a různorodý. Na jedné straně skoro ideální společenství, ve kterém se lidé schází v různých skupinách, vymýšlí spoustu aktivit, pomáhají potřebným, vychází vstříc i těm, kdo jsou na okraji, a to všechno dělají ve vzájemném dialogu a s podporou svého faráře. A na druhé straně typické projevy klerikalismu, popsané třeba takto: "Naše farnost je uzavřena do sebe, kněz podsouvá, že svět je ohrožením, proto ani farnost s nikým nespolupracuje. Prostor pro dialog je minimální, převládá monolog kněze, pokud dialog, tak vedený manipulativně, názorové střety jsou řešeny z pozice autority."

Jeden z klíčových problémů, možná ten úplně největší, vidí velká část respondentů v nedostatku kněží. Řešení hledají ve dvou směrech. Na jedné straně odbřemenit kněze: "Kněz se stává podnikatelem, stavitelem, projektantem, fundraiserem, atd. Nic z toho nestudoval a ani nechtěl studovat. Většinu těchto aktivit dělá s nechutí, jen z nutnosti, dlouho mu to trvá a nedostává se mu času na práci duchovního správce. Tuto práci by měli dělat lidé z oboru. Oficiálně k tomu ustanovení. S plnou zodpovědností. Kněz má jinou zodpovědnost a jiné poslání. Pak by mohl například obsloužit více kostelů."

A druhou cestu k řešení nedostatku kněží vidí věřící ve změně jejich současného způsobu života: "Kněží jsou na farách sami, pustnou, neuklízí, správně se nestravují... Osamělí kněží jsou lehkou kořistí nějakého příživníka, který je začne využívat." Nebo vyhořelí kněží: "Jsou starší nebo se jim v životě něco nepovedlo. Pak se lehce stane, že se zavírají na farách, neberou telefony, jsou nerudní a vykazují mladé rodiny s hlasitými dětmi z kostela, z odsloužené mše odcházejí okamžitě, aniž s někým promluví." To všechno souvisí s celibátem. Lidé často píšou, že v povinném celibátu kněží nevidí nutnost: "Kněz, který by žil v manželství, je pro nás stejně důvěryhodný jako kněz, který si vybere celibát."

Už jenom heslovitě připomenu další témata, která se v zápisech objevují: neprůhlednost finančního hospodaření církve; neexistence nebo jen formální fungování ekonomických a pastoračních rad; pastorační přístup k lidem žijícím v neregulérních svazcích, včetně stejnopohlavních párů; nesrozumitelnost církevního zpsůobu vyjadřování; potřeba evanglizačního projektu; pozice žen v církvi.

To všechno jsou výsledky z naší litoměřické diecéze. Mluvil jsem ale taky s koordinátorkou z diecéze brněnské, která si po přečtení zápisů (a mají jich tam pětkrát víc než u nás) udělala velmi podobné závěry. Tak věřme, že naše námaha přinese výsledky, které buou znamenat oživení pro celou církev. A nezapomeňme se za to modlit!