Každý neseme svůj díl viny

Velkolepé lidstvo stvořené Bohem dnes stojí před rozhodující volbou: postavit novou babylonskou věž, nebo vybudovat město, kde Bůh a lidstvo žijí společně. (Lev XIV.)

Když jsem před skoro padesáti lety studoval teologii, tak jsem nikdy neslyšel pojem "sociální nauka církve". Začal jsem se s ní setkávat až v devadesátých letech. A nepřivedlo mě k tomu nějaké další vzdělávání pro kněze, ale můj táta. Ten pochopil, jak důležité je to téma, začal ho studovat a stal se jedním z prvních odborníků a propagátorů sociální nauky u nás. Jezdil s přednáškami po brněnské diecézi, vyučoval na fakultě v Českých Budějovicích. V roce 1998 vydal první českou učebnici sociální nauky s názvem Cesta k solidaritě. Dodnes uchovávám její výtisk s jeho vlastnoručním věnováním. Můj otec říkával, že sociální nauka je nejlépe střeženým tajemstvím katolické církve. Skoro nikdo o ní totiž neví.

Dnes už je situace naštěstí jiná. Když jsem přišel v roce 2003 na Jabok, tak se tam sociální etice věnoval celý semestr. Postupně jsem tu výuku převzal, byla to pro mě velká výzva. A taky inspirace: při výuce jsem strávil hodně času diskutováním se studenty, což mně pomohlo vidět ty věci i z jejich perspektivy.

Když nastoupil loni nový papež, tak si zvolil jméno Lev, protože chtěl aktivně pokračovat v sociální nauce církve. Dosud posledním nositelem toho jména byl Lev XIII., který v roce 1891 vydal první sociální encykliku Rerum novarum. Reaguje v ní na v té době velmi bolestnou dělnickou otázku. Pravda, přišel s křížkem po funuse – o čtyřicet let ho předběhl Karel Marx a otevřel tak cestu komunistickým revolucím, které zdevastovaly velkou část světa. Lev XIV. nechce opakovat chybu minulých papežů. Nechce čekat čtyřicet let, než umělá inteligence zdevastuje velkou část světa. Chce říct jasné slovo k tomu, co se děje dnes.

Proto před dvěma týdny vydal encykliku Magnifica humanitas – Velkolepé lidstvo. To myslím ještě žádný papež neudělal, že by hned svou první encykliku věnoval sociálním otázkám. Když se říká, že je o umělé inteligenci, tak to není přesné, ona má podtitul "o péči o lidskou osobu v éře umělé inteligence". A dotýká se většiny problémů, které dnes lidstvo řeší: šíření dezinformací, ekonomická nadvláda úzké vrstvy lidí, války, mocenské a sexuální zneužívání, rovnoprávnost žen, spravedlivé zacházení s menšinami a s migranty, důraz na materiální blahobyt, ničení životního prostředí.

Církev označuje tyto problémy jako strukturální hříchy, protože za nimi nestojí konkrétní člověk, ale špatné nastavení institucí. A na tom se každý jednotlivec více či méně podílí. Třeba jen svou pasivitou, tím, že neprotestuje. Poslední papežové zdůrazňují, že bychom se i při svém zpytování svědomí měli víc zaměřit právě na tuto oblast. Moje zkušenost ze zpovědí to ale nepotvrzuje: lidé se snaží až úzkostlivě vyznávat všechny možné sexuální hříchy, ale z toho, že volí autoritáře, šíří dezinformace nebo zbytečně jezdí autem, se nezpovídá nikdo.

Musím dodat, že tu kritiku hříšných struktur papež vztahuje i na vlastní církev: chce, aby zpytovala své svědomí, dokonce prosí o odpuštění chyb, kterých se dopustila. Třeba že po většinu dějin nic nenamítala proti otroctví, které je přitom zásadním popřením principu lidské důstojnosti.

Ještě zkusím upozornit na pár věci, které mně přijdou důležité:

• Materialistické nastavení naší vědy i politiky, což se projevuje tím, že základním parametrem pro měření rozvoje je hrubý domácí produkt. Ten se vyjadřuje v penězích! Ale vůbec nebere v úvahu sociální nerovnost, sdílenou prosperitu, důstojnost práce nebo ochranu životního prostředí. Kdybychom vzali vážně tyto hodnoty, vypadalo by to hodnocení možná úplně jinak. Protože vysoká hodnota HDP často znamená větší míru znečišťování ovzduší prohlubování propasti mezi chudými a bohatými, nedůstojné pracovní podmínky. (159–160).
• Dál encyklika vyzývá k "ekologii komunikace", která bude založená na pravdě. Což znamená třeba seriózní žurnalistiku založenou na argumentaci a ověřování. To by měla být samozřejmost, ale zrovna teď vidíme, jak se autoritáři na celém světě, včetně naší současné vlády, snaží takovou žurnalistiku omezit.
• Nebo papež vyzývá ke "kritickému" používání umělé inteligence. Ona totiž neumí myslet, nemá odpovědnost ani svědomí. To musí mít vždycky člověk, který ji využívá. Nedávno jsem v jedné seminární práci našel v seznamů zdrojů titul, který vůbec neexistuje, umělá inteligence si ho prostě vymyslela. A ten student si toho nevšiml. To určitě není kritické užívání.
• Zároveň papež upozorňuje na to, že "technologie není neutrální, neboť přebírá tvář toho, kdo ji vymýšlí, financuje, reguluje a používá." Ano, umělá inteligence, stejně jako každá sociální síť, je nějak nastavená, naprogramovaná, plní zadání těch, kdo ji vytvořili. Ti pak mají obrovskou moc nad naším myšlením. A přitom jsou to lidé, kterým nejde o dobro všech, ale o vlastní zisk.
• K tématu pravdy papež přidává ještě nutnost "transparentní a loajální komunikace ze strany církve, zejména v případech nespravedlnosti a zneužívání". V tom se u nás situace snad mění k lepšímu. S radostí jsem sledoval, jak nový pražský arcibiskup podepsal memorandum o spolupráci se zástupci spolku Někdo ti uvěří. Ty lidi osobně znám, léta usilují o systémový přístup ke zneužívání v církvi, teď se k tomu konečně otvírá cesta.
• Ještě jedno téma: papež varuje před návratem k tzv. reálpolitice, která je založená na síle: silnější subjekt se snaží ovládnout ten slabší. To se už dávno prosazuje v byznysu – přečtěte si třeba o tom, jak Andrej Babiš získal Kostelecké uzeniny. Totéž platí v politice – když třeba vláda hodí do koše funkční koncepci boje proti drogám, kterou odborníci vytvářeli desítky let. A podobně ve vztazích mezi státy. Podle papeže se "svět mění v nepřehledné prostředí, kde o vliv soupeří více mocností. (201). Sílu práva nahrazuje právo silnějšího." Ano, Rusko chce násilím ovládnout Ukrajinu; Trump chce získat Grónsko, Kanadu, Venezuelu, Kubu, Írán a kdoví co ještě dalšího. Čína utlačuje Ujgury a Tibeťany a chce ovládnout Tchaj-wan. "Logika moci převládá nad budováním míru," říká papež. A to je zlé.

Jenže – co my s tím? Jelikož jde o strukturální hříchy, tak s tím jako jednotlivec moc nenadělám. Můžu se ale snažit o to, abych se sám na tom zlu nepodílel: volit odpovědné politiky; hledat a šířit pravdivé informace; veřejně protestovat proti zneužití moci – v politice i v církvi; pečovat o životní prostředí; vnímat bolesti lidí kolem sebe a nabízet jim pomoc atd. Čím víc lidí se rozhodne pro tento odpovědný přístup, tím víc se může změnit i v celé společnosti.

V sobotu byli v Brně blahořečeni dva naši novodobí mučedníci. Vidím v nich příklad lidí, kteří tomu strukturálnímu zlu nepodlehli. Kardinál Michael Czerny tam řekl: "Blahoslavení Jan Bula a Václav Drbola ať pomáhají církvi i celé společnosti znovu objevovat odvahu víry, poctivosti a svobody. Ať nás jejich příklad učí být pravdiví — ale nepolarizovat. Být svobodní — ale ne svévolní. Být odvážní — ale ne pyšní. Ať dokážeme tiše a vytrvale zůstávat věrní Bohu, sami sobě, našim blízkým i cizincům, kteří nás potřebují. Amen."