"Kdo chce být první..." (25. n. v mez.)

Nejvyšší hodnotou většiny lidí ve vězení je násilí: co si vybojuju, to mám. Ukázat, že jsem nejsilnější. Koho zmlátím, zraním, ten si na mě nedovolí. 

Jeden vězeň mi říkal: "nemůžu věřit v Boha, protože to bych se musel vzdát své moci nad druhými. Jsem na oddíle nejsilnější, všichni se mě bojí." Pak jednou přišel a říká: "Pane kaplane, Bůh existuje, už v něj věřím! Chtěl jsem zase někoho zmlátit, ale ono to nešlo. Kdosi mně zadržel ruku a řekl: Nemlať ho, nezraňuj ho, zkus se s ním domluvit! To přece musel být ten váš Bůh!" 

Tak to je i v životě: 

--- při výchově dětí – ne trestat, ale trpělivě domlouvat, vysvětlovat; 

--- v partnerských vztazích – připustit, že můj pohled nemusí být nejlepší; 

--- v zaměstnání: ne šlapat po podřízených, ale společně vytvářet kulturu podniku; 

--- v politice – nelhat, nekydat hnůj na soupeře, ale ukazovat to dobré, co nabízím; 

--- v církvi: nesnažit se umlátit druhé svou pravdou, ale s úctou vést dialog.