Kolikrát mám odpustit svému bratru…

"Zranil tě, zneužil tě, je na tebe zlý a agresivní. Ale křesťan má odpouštět. Tak mu to odpusť! A jestli se ti to nedaří, pros Boha o pomoc."

Tohle často slyší lidé, kteří se stali oběťmi fyzického, sexuálního, psychického nebo duchovního zneužívání. Zanechalo to v nich hluboké rány, které se ani po létech nevyléčily. Pachatel si svou chybu neuvědomuje, nelituje jí; nebo lituje, ale přesto v tom násilí pokračuje. Opravdu chce Bůh, aby ten, kdo se stal obětí, násilníkovi odpustil a dál to neřešil? Aby to násilí dál trpěl? Nebo aby nechal násilníka škodit dalším lidem?

Biblické výzvy k odpuštění, které slyšíme ve Starém zákoně i v evangeliu a které jsou shrnuty v naší základní modlitbě ("Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům"), vycházejí z poselství o Boží lásce: jestliže Bůh je milosrdný ke mně, mám být i já milosrdný ke svému bližnímu. Jestliže Bůh je ochoten mi odpustit, když se proti němu proviním, měl bych i já být ochoten odpustit svému bližnímu, když se proti mně proviní.

Ani Bůh však neodpouští bez podmínek. Očekává od nás lítost nad tím, co jsme spáchali, a odhodlání, že v tom nebudeme pokračovat. Právě lítost a předsevzetí jsou nezbytnými podmínkami k tomu, abychom ve svátosti smíření dostali rozhřešení. Pak se ale můžeme ptát: máme být my lidé milosrdnější než Bůh? Máme odpustit člověku, který svého zločinu nelituje a není odhodlán s ním skončit?

Oběti zneužití se často trápí tím, že nemohou násilníkovi odpustit. Často by i chtěly, ale jejich emoce a psychika se tomu vzpírají. Zvlášť když vidí, že pachatel dál klidně žije, zatímco ony v důsledku svého zranění dlouhodobě těžce trpí. Kdysi jsem byl svědkem rozhovoru pachatele s obětí mnoho let poté, co ke zneužití došlo. Dvě hodiny mu ta žena vyprávěla, co všechno vytrpěla, čemu všemu musela čelit. On pozorně poslouchal, dával najevo překvapení. Když odešel, byla v šoku: "Jak to, že neřekl ani slovo omluvy, ani slovo lítosti? Jak mu můžu odpustit, když si vůbec nepřipouští vinu?"

Každé zlo má sociální dimenzi: ničí lidské vztahy, nabourává soudržnost společnosti, rozleptává důvěru ve skupinách a společenstvích. Ani společnost ani církev tedy nemůže zlo jen tak odpouštět. Musí ho soudit, trestat, musí jasně dát najevo, že násilí, zneužívání, podvádění a další podoby zla v ní nemají místo. Právě v oblasti zneužívání se ukazuje, jak ničivé důsledky může mít přehlížení, zatajování, bezbřehé odpouštění zla.

Pokud ale odpuštění často není možné, jak máme rozumět Ježíšovým slovům? Jak můžeme odpouštět do nekonečna ("sedmasedmdesátkrát")? Vraťme se k základnímu poselství: jestliže Bůh je milosrdný ke mně, mám být i já milosrdný ke svému bližnímu. Jde tedy o otázku vztahů, o dynamiku procesů, které probíhají mezi mnou a Bohem, mezi mnou a druhým člověkem.

Vím, že nedělám všechno dobře, mrzí mě to, trápí mě to, a s touto bolestí přicházím k Bohu. On mě chápe, přijímá, odpouští mi a dává sílu k další cestě. Nebo můj spolubratr v komunitě, můj přítel, moje manželka ví, že se ke mně nechová vždy s úctou a láskou, někdy se neovládne a řekne mi něco zraňujícího… Pak ho/ji to mrzí, trpí tím a s touto bolestí přichází ke mně. A já ho/ji přijmu, odpustím, a společně budeme hledat lepší způsob soužití. Takové odpuštění, spojené s lítostí, omluvou a novým začátkem očišťuje náš vztah s Bohem i naše mezilidské vztahy.

Někdy je odpuštění možné i v případě velkého zla. Vyžaduje to ovšem velkou vnitřní sílu, a vede k tomu většinou dlouhý proces. Známe příběhy lidí, kteří strávili nespravedlivě spoustu let v komunistických vězeních, a přesto odpustili svým věznitelům. Z vězeňské praxe zase znám příběhy zločinců, jejichž lítost a snaha o nápravu škody byla natolik silná a věrohodná, že jim odpustily jejich oběti.