Matka jednoty, nebo zdroj rozdělení?
Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, jsme oslavili už 18. ledna. Ve svých starších textech jsem našel úvahu, kterou stojí za to publikovat. Ukazuje nečekané souvislosti.
Označení Panny Marie za Matku jednoty křesťanů se nám může zdát nevhodné: není mariánská úcta spíše tím, co křesťanské církve rozděluje? O její spojující roli jistě můžeme mluvit v souvislosti s pravoslavnými. V českém prostředí se však mnohem častěji setkáváme s evangelíky, a ti přece mariánskou úctu odmítají. Přinejmenším jako zbytečnou (jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi je Ježíš Kristus), nebo přímo jako škodlivou (uctívat člověka je modloslužba, a ta je v příkrém rozporu s prvním Božím přikázáním).
V souvislosti s nedávno připomínaným 500. výročím reformace stojí za to podívat se na tuto otázku hlouběji. Možná budeme překvapeni už tím, že samotný Martin Luther mariánskou úctu neodmítal. Zachoval většinu mariánských svátků, uznával i nauku o Mariině bezhříšnosti a jejím neposkvrněném početí, která není zakotvena v Bibli (v katolické církvi byla vyhlášena jako dogma papežem Piem IX. v roce 1854). Ve zvláštní oblibě měl Luther Mariin chvalozpěv Magnificat (L 1,46-55): recitoval ho jako mnich každý den ve večerních chválách a později se k němu často vracel v kázáních o svátku Navštívení Panny Marie. V chrámech, které přebírali luteráni od katolické církve, byly zachovány mariánské obrazy a sochy, a první kostel, který byl v Německu postaven jako evangelický (1563 ve vesnici Hämelschenburg nedaleko Hannoveru), je zasvěcen Panně Marii. I dnes mají mariánské prvky své pevné místo v evangelických písních a bohoslužebných formulářích.

To však neznamená, že by reformace neviděla některé aspekty tradiční mariánské úcty kriticky. Lutherovi nejvíce vadilo to, že byla Maria často dosazována na místo, které náleží Kristu: měla se za nás hříšníky přimlouvat u svého syna Ježíše, aby ho přiměla k odpuštění – Kristus byl tedy viděn jako výraz Boží spravedlnosti, Maria jako výraz Božího milosrdenství (názor dodnes mezi katolíky často sdílený, oživovaný také poselstvími z některých mariánských zjevení). Podle Nového zákona však jedině Ježíš je tím, kdo nám přinesl spásu, on sám je zdrojem odpuštění a milosrdenství pro nás hříšníky, a nepotřebuje k tomu být přemlouván svou matkou. Pokud tedy uctíváme Marii, pak ne jako prostřednici mezi Bohem a lidmi, ale jako pokornou Boží služebnici.
Reformace zdůrazňuje na Marii dva aspekty: vidí ji jako příklad víry a poslušnosti i v těžkých zkouškách (při andělově zvěstování, na svatbě v Káně, pod křížem) a zároveň jako tu, která celou svou existencí ukazuje na Krista. Úcta k ní je tedy kvalitativně na jiné úrovni než úcta k Bohu, Maria není součástí Ježíšova božství, je však s ním nejúžeji spojena v jeho lidství. Aby nedocházelo k záměně významů, drží se protestantismus i terminologického rozlišení: Bohu náleží úcta, Marii chvála. V tomto kontextu Luther doporučoval i vzývání Panny Marie a osobní modlitbu k ní. Současná evangelická teologie se v některých svých vyjádřeních k jeho myšlence vrací, zdůrazňuje však, že přímluva Matky Boží, stejně jako přímluva jiných svatých, nemá u Boha vyšší hodnotu než přímluva kteréhokoliv žijícího člověka.
Je pravda, že některé proudy vycházející z reformace mariánskou úctu stroze odmítají. Nikdo však nezpochybňuje základní biblickou zvěst, že Maria je Matkou Boží, Bohorodičkou, a že jí proto náleží zcela mimořádné místo v dějinách spásy. Toto vědomí spojuje všechny křesťany, a tak nás Maria skutečně sjednocuje: společně s ní můžeme všichni směřovat k jejímu Synu. A pokud se nám zdá myšlenka na jednotu křesťanů příliš utopická, pak bychom neměli přeslechnout poselství, které řekl anděl právě Ježíšově Matce Marii: "Vždyť u Boha není nic nemožného!" (L 1,37)