Milosrdenství pro rozvedené

Když Bůh přijímá lidi v jejich složité situaci, proč je církev nepřijímá? "Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých." (papež František)

Přišla za mnou žena, která se nedávno rozvedla. Její manželství trvalo víc než dvacet let, manžel ji psychicky týral, ale nechtěla odejít kvůli dětem. Ty jsou teď dospělé a ona už neměla důvod setrvávat v tom svazku, který ji jenom vyčerpával. Nechce zůstat sama, zároveň touží po svátostech. Ale podstoupit soudní proces k prohlášení neplatnosti původního manželství jí připadá nedůstojné a hlavně nepravdivé: to manželství podle ní opravdu vzniklo, ale postupem času prostě zaniklo. De facto skončilo. A ona se mě ptala: proč církev nechce připustit, že manželství může nejen začít, ale taky skončit? Proč si školí zástupy církevních právníků, aby vždycky našli nějaký důvod, že manželství vůbec nevzniklo, místo aby férově přiznala, že začalo – a skončilo?

Tato žena zdaleka není jediná. S podobnými příběhy se setkávám často. Je to pořád kolem dokola. Žádná jiná církev nemá zákony o tak přísné zákony o manželství jako ta naše katolická. Evangelíci i pravoslavní počítají s tím, že manželství může ztroskotat. Často o tom diskutuju se studenty na Jaboku. Naposledy teď, před pár týdny – byli docela v šoku, když jsem jim řekl, že ani prokázané dlouhodobé domácí násilí není v církvi důvodem k rozvodu. Ptali se, jak je to možné. A já jsem jim neuměl odpovědět. Stejně jako jsem neuměl odpovědět té rozvedené ženě.

Argument, že rozvody jsou důsledkem ztráty morálních zásad, je podle mě hloupost. Dřív k rozvodům nedocházelo ne proto, že by lidé respektovali křesťanské zásady, ale proto, že ženy byly naprosto závislé na mužích: bez nich by neměly z čeho žít. Proto musely často vydržet i psychické či fyzické násilí. Církev je k tomu nabádala, a někteří kněží to dělají dodnes. Ale je snad toto křesťanské? Dnes přece i církev prosazuje rovnoprávnost, stejnou hodnotu muže a ženy. Oba jsou stvořeni k Božímu obrazu, oba si zaslouží stejnou úctu a sejná práva.

Určitě je dobře, že naše církev klade důraz na kvalitu manželského vztahu, stejně jako na láskyplné rodinné prostředí, na dobrou výchovu dětí. Dělá pro to opravdu hodně: přípravy snoubenců, pastorační doprovázení začínajících rodin, manželská společenství, pomoc manželům a rodinám v krizích, v poslední době jsou populární velká manželská setkání během víkendů a prázdnin. Česká biskupská konference je taky zřizovatelkou Národního centra pro rodinu, které koordinuje práci manželských a rodinných poraden v jednotlivých diecézích. Znám některé lidi, kteří v nich pracují, jsou to kvalifikovaní a zkušení odborníci. Jsem vděčný všem biskupům, kněžím, jáhnům i manželským párům, kteří se v těchto aktivitách angažují nebo je podporují.

Ale přes všechnu tu pomoc a péči tady jsou a vždycky budou vztahy, které vychladnou, manželství, která ztroskotají, rodiny, které se rozpadnou. V Katechismu se píše, že "Rozluka je těžké provinění proti přirozenému zákonu. Osobuje si právo zrušit smlouvu, kterou manželé svobodně uzavřeli s tím, že budou žít jeden s druhým až do smrti. Uzavření nového občanského sňatku zvětšuje závažnost porušení; manžel nebo manželka, kteří znovu uzavřeli sňatek, žijí tak ve stavu veřejného a trvalého cizoložství". (2384) No, nevím jak na vás, ale na mě to působí docela tvrdě, moralisticky, nekompromisně. Rozvod bývá závěrem dlouhého a těžkého procesu, ve kterém je potřeba spíš těm lidem pomáhat, než je soudit. Naštěstí už i jim nabízí církev podporu a doprovázení.

V Katechismu je ještě další článek, který připouští, že "jeden z manželů může být nevinnou obětí rozluky dokonané podle občanského zákona; ten se pak neprohřešuje proti mravnímu příkazu. Je totiž značný rozdíl mezi manželem, který se upřímně snažil zůstat věrný svátosti manželství, a přesto je nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, který svým těžkým proviněním zničí kanonicky platné manželství." (2386) tak to říká Katechismus. Jenže ani té "nevinné oběti rozluky" církev nedává možnost vstoupit do nového manželství.

Co tedy může dělat rozvedený člověk, který si najde nového partnera či partnerku, neprojde procesem k vyhlášení neplatnosti, ale chce dál přistupovat ke svátostem? Jeden pár mně vyprávěl, že jim biskup doporučil, aby podepsali prohlášení, že spolu budou žít jako bratr a sestra. Takže vlastně řekl: váš vztah, to, že se máte rádi a že chcete žít spolu, to církvi nevadí. Vadí jí jenom ten sex. Oni mu to podepsali, protože jim věk a zdravotní stav stejně neumožňoval plný sexuální život. Ve mně to zanechalo takovou divnou pachuť: zase ta fixace na sex.

Nebo kdysi, v mých kněžských začátcích, mně můj předchůdce ve farnosti představil rodinu, do níž chodil každý měsíc na návštěvu. Vždycky tam oba manžele vyzpovídal a podal jim svaté přijímání. Oni mezitím každou neděli chodili do kostela, ale tam svátosti nepřijímali, protože byli oba rozvedení. Ten kněz mně říkal, že to tak má domluvené s biskupem – aby na veřejnosti nedávali pohoršení. Tak jsem to další roky dělal taky tak. Ale teď si říkám, jestli fakt musíme hrát tohle divadlo. Jako že Bůh lidi přijímá v té jejich složité situaci, ale církev je nepřijímá. Nebylo by férovější přiznat, že ti dva to prostě mají s Bohem srovnané, a podle toho se chovat i v církvi?

Asi nejjasněji se k tomu vyjádřil papež František v encyklice Amoris Laetitia: "Pastýř se nemůže spokojit jenom s aplikováním morálních zákonů, jako by to byly kameny, které je možno házet na život lidí. V důsledku podmíněností a polehčujících faktorů je možné, že v objektivní situaci hříchu, který ale není subjektivně přičitatelný, může člověk žít v milosti Boží, může milovat a může také růst v životě milosti a lásky a dostávat k tomu pomoc církve." A pak v té slavné poznámce pod čarou číslo 351 dodává, že "v určitých případech by to mohla být i pomoc svátostná."

Na základě tohoto textu pak biskupové po celém světě hledají cesty, jak těmto lidem nabídnout svátosti. U nás to biskupská konference jako celek odmítla, tak se do toho pustil jen Tomáš Holub v Plzni. Tam je možné od roku 2023 se zapojit do projektu Milosrdenství pro rozvedené. Zájemci projdou procesem rozlišování v doprovodu pověřeného kněze a výsledkem může být oficiální rozhodnutí biskupa o trvalém "aktu milosrdenství", tedy umožnění přistupovat ke svátostem.

Takže už máme dvě cesty, jak ten problém řešit: klasická právní – tedy na základě soudního procesu prohlásit první manželství za neplatné. A pak ta nová, řekněme františkovská cesta milosrdenství – tedy dovolit těm, kdo žijí v právně neregulérním vztahu, přijímat svátosti. Ne všeobecně, ale jako výjimku konkrétním lidem. Jsem rád, že se tato možnost otvírá, i když velice pomalu a opatrně. A zároveň věřím, že ani tady se vývoj nezastaví. Rád bych se dočkal chvíle, kdy církev přestane klást jakékoli podmínky pro přístup ke svátostem a nechá to čistě na osobním rozhodnutí každého člověka. A taky doufám, že se jednou církev smíří s tím, že manželství může skončit, a umožní i rozvedeným uzavřít nový svátostný sňatek. Tak, jak to už dávno mají pravoslavní.