Mně se nechce... (26. v mezidobí, Mt 21,28-32) 

Poselství tohoto příběhu je zjevné: syn naoko poslušný představuje farizeje, kteří měli plná ústa řečí o Bohu, ctili staré tradice a bezchybně naplňovali literu zákonů, ale Mesiáše nepřijali, ačkoli na něj veřejně ukázal už Jan Křtitel. Pro své lpění na tradici nebyli schopni vnímat to nové, co přicházelo. Naopak ti, kdo byli považováni za vyvrhele národa – prostitutky nebo výběrčí poplatků pro okupační římskou vládu – Ježíšovo poselství často přijímali a proměňovali podle něho svůj život; známými příklady jsou celník Zacheus nebo sám autor tohoto textu Matouš, a také ona legendární lehká žena, která je často ztotožňována s Marií Magdalenou. Tyto lidi symbolizuje druhý syn, který napřed odmítl splnit otcův příkaz, ale "pak toho litoval a šel".

Slyšíme tedy zase – jako od Ježíše často – tvrdé slovo do našich vlastních řad: mnoho křesťanů řeklo Bohu ANO a jdou po vyšlapané cestě tradice a zvyků – přesvědčeni, že díky této své věrnosti mají spásu zajištěnou, a odsuzující všechny, kdo smýšlejí nebo jednají jinak. Ale možná si nevšímají, že Mesiáš k nim přichází po zcela jiných cestách, než na jaké byli zvyklí, a v rozhodující chvíli se s ním nakonec nesetkají. Na druhé straně je mnoho lidí, kteří z různých důvodů nemohli po této tradiční cestě jít, možná se někdy i Bohu vzepřeli a řekli mu NE, ale zůstali vnímaví vůči životu a jeho výzvám, a nakonec objevili Mesiáše tam, kde by se ho ti první nikdy neodvážili hledat. Celý tento proces ovšem často trvá roky, někdy prolíná celým lidským životem – Ježíšovo podobenství je tedy třeba chápat jako básnickou zkratku.

S příklady obou těchto postojů se setkávám při práci s mládeží:

• Mladý člověk, který se stal členem tradicionalistického katolického hnutí. Oženil se, založil rodinu, u manželky i dětí prosazoval tradiční latinskou liturgii, tradiční mužskou nadvládu, v zájmu čistoty víry jim zakazoval kamarádit se s nevěřícími, s evangelíky i s katolíky, kteří chodili na české bohoslužby. Postupně to vedlo k úplnému rozpadu rodiny: stavěl svou představu o Božím zákoně nad zájmy vlastní rodiny; neobjevil Mesiáše tam, kde skutečně byl – ve své ženě a dětech.
• Na druhé straně žena vychovaná v křesťanské rodině, která v době studia začala svou víru zpochybňovat: "přestala jsem chodit ke zpovědi!" Odmítla přistoupit na formální předpisy církve, jejichž plnění často vůbec neovlivňuje život; vzala si evangelíka a přizpůsobila se realitě jeho církve. Vystudovala sociální práci, obětavě slouží lidem, má krásnou rodinu: objevila Mesiáše, který k ní přicházel mimo literu zákona i církve!

Další příklad je z vnitřního života církve:

• Kněz, který se modlí breviář, dodržuje celibát, slouží mše a zpovídá, z hlediska tradiční představy a církevního práva proti němu nelze nic najít. ALE: lidem nenaslouchá, nevychází vstříc (pohřby v 10 hod., dialog z okna), při kázáních hrozí peklem, blokuje laické iniciativy, odmítá diskusi o odlišných názorech, po deseti letech ve farnosti tam vyrůstá celá generace, která ztrácí víru… řekl ano, ale nešel, nehledal Mesiáše ve svých farnících!
• Kněz, který odešel ze služby a oženil se, založil rodinu, vzorově vychovává děti, je aktivním laikem, pracuje jako učitel na střední škole a je velmi oblíbený, plní křesťanské poslání v jiné podobě… řekl mně se nechce, ale nakonec šel a objevil Mesiáše ve svém životě! Církev ho však nepřijímá, jak to kdysi napsal jeden můj přítel: "Již delší dobu mne tíží jedna skupina našich bratří, která nemá žádné zastání a mezi kterými jsou ještě stále niterně věřící, přestože se dostali nejen na okraj církve. Mířím na ty kněze, kteří pod tíhou svého svědomí – každý z jiného popud – opustili svůj kněžský stav a dnes v církvi jakoby neexistovali. Přitom jsou nositeli cenných informací, mají upřímné reflexe z jiného úhlu pohledu, mají mnohdy vzácné vzdělání, ale ve strukturách církve, kde je vzdělaných autentických věřících velký nedostatek, pro ně není místo, nebo forma zapojení." Ano, setkávám se s nimi a můžu tato slova jen potvrdit.

Žádný z uvedených příkladů se nedá zařadit do škatulek církevních předpisů nebo černobílého vidění světa. Ale přesně o to Ježíšovi jde: být křesťanem neznamená plnit předpisy a dodržovat tradice; být křesťanem znamená objevit Mesiáše; setkat se s Ježíšem uprostřed často tvrdé a složité reality života! A tento objev může být překvapující.