Moje první dojmy ze Závěrečného dokumentu synody

Učíme se být církví, v níž je každý člověk i každý hlas přijímán s úctou a respektem. Uvědomujeme si, že my všichni – laici i klérus, ženy i muži, řeholníci a řeholnice i lidé žijící v rodinách – jsme nositeli všeobecného kněžství. Každé důležité rozhodnutí má tedy vycházet z naslouchání celému Božímu lidu, včetně těch, kdo jsou z různých důvodů na okraji.

Tím se ovšem mění náš zažitý způsob uvažování a jednání. Dokument přináší návrhy, jak konkrétně postupovat: co nejvíce využívat poradní grémia (pastorační a ekonomické rady apod.); zapojit do nich laiky, ženy, odboníky; dát jim k dispozici všechny potřebné informace; postupovat transparentně; nerozhodovat proti vůli většiny; vytvořit účinné kontrolní mechanismy atd.

To všechno je jistě důležité a potřebné. Dokud to ale nebude vtěleno do předpisů kanonického práva, zůstane velká část církve stále ve starém klerikálním modelu.