Na prahu věčnosti

06.11.2024

To, co se děje ve smrti a po ní, se vymyká našim představám. Nesnažme se omezovat Boha lidskými pravidly.

Minulý týden mně volali přátelé, kteří zařizovali pohřeb svého vzdáleného příbuzného. Říkali, že jim to farář odmítl, protože dotyčný byl nevěřící a dokonce nepokřtěný. Prý je to proti církevním předpisům.

Přišlo mně to divné, na modlitbu má přece právo každý, ať je pokřtěný nebo ne. Tak jsem se podíval do kodexu kanonického práva a tam jsem se dočetl, že "zemřelí křesťané mají mít církevní pohřeb podle norem práva". Opakovaně se tam mluví o věřících křesťanech, kteří se ztotožňují s pokřtěnými, a z kontextu se dá vyčíst, že ten, kdo nebyl pokřtěn, opravdu nemůže mít církevní pohřeb. Stejně tak jsou práva na církevní pohřeb zbaveni "veřejně prokazatelní odpadlíci, bludaři a rozkolníci, nebo jiní veřejní hříšníci". A na konci se dodává: "osobě, která nemůže mít církevní pohřeb, se musí odmítnout i jakákoli pohřební mše."

Ke cti toho kněze musím říct, že nakonec, po poradě s nadřízeným, na ten pohřeb přistoupil. Chci tím jen ukázat, jak hloupé, někdy až absurdní předpisy v naší církvi stále platí, a pokud je nějaký kněz bere vážně, tak může jednat hodně tvrdě. Jako by Bůh měl v lásce jen pokřtěné katolíky a ke všem ostatním se obracel zády. Ta argumentace, že za veřejné hříšníky se ani nesmíme veřejně modlit – já myslím, že naopak právě oni tu modlitbu nejvíc potřebují! Mnohem vstřícněji se k tomu staví liturgie – moc se mně líbí ta formulace, která je v některých eucharistických modlitbách: "Pamatuj na věřící, kteří odpočinuli v tvém Kristu, i na všechny zemřelé, neboť ty o jejich víře víš."

Odpusťte ten delší příběh. Já ho mám rád možná i proto, že mně připomíná velmi podobné rozhovory, které jsem vedl se zločinci ve věznicích. A taky mně ukazuje, jak hluboké a pro druhého nepřístupné je to, co se děje v lidské duši tváří v tvář smrti. A jak ubohé jsou naše představy o víře a nevíře, o pohřbech a odpustcích, o Božím soudu a Boží spravedlnosti. Tak prosím, zůstaňme v blízkosti těch, kdo umírají, a zůstaňme v duchovním spojení s těmi, kdo zemřeli. Mějme v úctě to, co se odehrává mezi nimi a Bohem, a nesnažme se omezovat Boží lásku našimi lidskými pravidly.

Ještě jeden problém mně připomněly dušičky: odpustky, které se v mnoha kostelích každý rok připomínají. Vyzpovídat se, jít na hřbitov, odříkat předepsané modlitby a duše je venku z očistce. Není to stejný byznys, jaký odsuzoval Martin Luther, jen už v něm už nejde o peníze? A zase – citace z Kodexu: "Odpustek je odpuštění časného trestu od Boha za hříchy, odpuštěné již co do viny. Odpuštění získává řádně disponovaný věřící po splnění stanovených podmínek skrze činnost církve, která jako služebnice vykoupení autoritativně rozděluje a přivlastňuje z pokladu zadostiučinění Krista a svatých." Nikdy jsem nechápal, proč by měl Bůh trestat lidi za hříchy, které už jim odpustil. A potom, jak může církev autoritativně rozdělovat z nějakého Božího pokladu? Boží láska je přece nekonečná, a my bychom pořád jen počítali…

Mluvím o tom všem proto, že umírání, smrt a otázka, co je po smrti, se dotýká každého z nás. I těch, kdo nejsou křesťané, nebo ani nevěří v Boha. Proto je důležité, aby naše poselství bylo pro ně srozumitelné. Jenže ty příklady, o kterých jsem mluvil, ho spíš zatemňují. Podle výzkumů je u nás až polovina lidí přesvědčena, že život smrtí nekončí. Jen menší část z nich ale sdílí naši křesťanskou představu o nebi a pekle. Mnozí se přiklání spíš k východnímu učení o reinkarnaci. Myslím, že stojí za to přemýšlet, co je k tomu vede. Může nám to pomoct k dialogu s nimi a taky k hlubšímu pochopení naší vlastní pozice. Někdy je v tom právě ten protest vůči křesťanství, které je pro ně nesrozumitelné. Taky to ale může být touha napravit chyby, které v rámci jednoho života už napravit nelze. Jeden experiment se nepodařil, tak se ze svých chyb poučím a zkusím to znova. To vypadá líp než věčné zatracení v pekle.

Bohaté zkušenosti s tímto tématem mají lidé, kteří pracují jako kaplani v nemocnicích nebo hospicích. Neodsuzují různé názory svých pacientů na posmrtný život. Někdy jen s úctou respektují jejich přesvědčení, protože ví, že jim v té chvíli dodává naději. Ale někdy taky můžou třeba člověku, který je znechucen vlastním životem, ukázat ještě na poslední chvíli tvář milosrdného Boha.

Řeknu vám příběh, který našim studentům několikrát vyprávěla známá zakladatelka hospiců, paní doktorka Svatošová. Napsala ho i do své knížky o duchovních potřebách nemocných. Jednou při noční službě si sestry stěžovaly na pacienta, který byl velmi neklidný, neustále na ně zvonil, ale odmítal prášek na spaní. Ona za ním zašla a odehrál se asi tento rozhovor:

"Tak vy nemůžete usnout. Nechcete si přece jenom vzít ten prášek na spaní?" "Nechci! Nechci, protože to nic neřeší." Pak se zeptal: "Paní doktorko, vy věříte, že po smrti něco je?" "Ano. Věřím, že náš život smrtí nekončí." "Tak to jste mě tedy moc nepotěšila. Byl bych mnohem radši, kdyby po smrti nic nebylo." "Můžu vědět proč?"

Po delším váhání začal ten člověk víc než hodinový monolog, který byl ve skutečnosti upřímnou celoživotní zpovědi. Zakončil ji slovy: "Tak, a teď to o mně všechno víte. Řekněte, může přijít takový grázl jako já do nebe? Jak jen jsem mohl být taková svině? Kdyby se to tak dalo všechno vrátit zpátky..."

A paní doktorka vypráví: Při posledních slovech se mu lámal hlas a vzápětí propukl – muž v přítomnosti ženy – v srdceryvný hlasitý plač. V duchu jsem se modlila: "Pane Bože, co já, laik, v tom můžu udělat? Kdyby to byl pokřtěný katolík, doporučila bych mu zpověď a zavolala kněze. Ale co tady? Když už jsi mě do téhle situace postavil, prosím, pomoz mi."

A pak jsem nahlas řekla to, co mě v tu chvíli napadlo: "Já vám děkuji, pane, za tu velkou důvěru, kterou jste mi projevil. Moc si jí vážím. Jestli mi to dovolíte, velmi ráda se teď za vás, jakoby místo vás, vaším jménem, pomodlím k Bohu, ve kterého věřím. Můžu?"

Přikývl a já jsem se začala modlit: "Dobrý Bože, vím, že jsi tady s námi. Všechno jsi to slyšel. Ty vidíš do srdce tohoto muže a víš, že jeho lítost je upřímná a opravdová. Rád by všechno špatné ze svého života vymazal a začal znovu. To ale nejde. Jediný, kdo ho může toho těžkého břemene zbavit, jsi ty. Prosím tě jeho jménem, odpusť mu všechno, s čím se mi tady svěřil a čeho tak upřímně lituje. Věřím, že mu otvíráš svou náruč. Ale prosím, dej mu to i zřetelně pocítit, aby v tebe dokázal na sklonku života uvěřit a stačil si tě ještě zamilovat. Vlej do jeho duše klid, ten klid, který svět nemůže dát, ani vzít. Věřím, že to uděláš, a už teď ti za to děkuji. Amen."

Bezprostředně po mém polohlasném "amen" zaznělo hlasité, rozhodné a radostné "amen" toho umírajícího muže. Rozzářené oči a výraz jeho tváře mně nenechaly na pochybách o tom, že moje, vlastně naše, modlitba byla vyslyšena. Za pár dnů v klidu zemřel.