Největší přikázání
Často se setkáme s názorem, že k tomu, aby byl člověk dobrý, nepotřebuje Boha. I ateista může být dobrým člověkem, který dodržuje morální zásady, miluje svou rodinu, angažuje se ve službě druhým. Mnozí z těchto dobrých nevěřících nás křesťany možná zahanbují, mohou mít víc odvahy či zaujetí pro dobrou věc než my.
Navzdory tomu nám dnes Bible dvakrát jasně říká, že přikázání lásky k Bohu je to první a nejdůležitější; že Boha mám milovat "celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou", zatímco bližního "jako sám sebe". Proč takový důraz?
- Především proto, že Bůh si to prostě zaslouží: on nás stvořil jako svůj obraz, on za nás položil svůj život, on nám nabízí odpuštění hříchů, on nás tedy miluje jako první, neustále nám prokazuje lásku – a odpovědí na takovou lásku může být zase jen bezmezná láska.
- Láska k Bohutaké dává smysl našemu životu i snažení. Když se zamilujete, všechno ostatní se ztrácí, žijete jen pro milovaného člověka, nic jiného pro vás není důležité. Ano, k tomu, aby život člověka měl smysl, potřebuje někoho milovat. A taky cítit, že je milován. Jenže lidská láska je křehká – vztah může po čase vychladnout, partner nás může opustit, zemřít, zůstaneme sami... Život najednou ztrácí smysl a mnoho lidí v té chvíli upadá do depresí, ztrácí energii.
- Bůh je na rozdíl od lidí pevný, stálý, jistý. Pokud cítím, že mě miluje Bůh, pak mám jistotu na celý život a na celou věčnost. A když se rozhodnu tuto lásku opětovat, prožiju nejhlubší smysl svého života, který na rozdíl od smyslu daného jen lidskými vztahy není křehký a nemůže nikdy skončit. Bůh je kotvou, která je pevná, i když se všechno kolem nás hroutí.
- A když zakouším Boží lásku, budu taky tuto lásku předávat dál, k lidem, čili naplňovat druhé přikázání - miluj bližního jako sám sebe. Nemusím se k tomu nutit – bude to spontánní, láska k Bohu mě k tomu bude motivovat. Často to prožívám, když duchovně doprovázím lidi v těžkých životních situacích: věřím, že Bůh mě posílá, abych "byl pro ně Bohem", předával jim tu lásku, tu podporu a sílu, kterou já dostávám od Boha.
A teď se vraťme k původní otázce: je možné, aby i nevěřící lidé konali takové dobro, k jakému nás věřící motivuje a posiluje Bůh? Ano, protože i oni byli stvořeni k Božímu obrazu, i oni jsou Bohem milováni. Pokud měli dobrou výchovu a vyrostli v harmonickém rodinném prostředí, mohou nést plody dobra. Pak s nimi můžeme spolupracovat na dobrých projektech a vzájemně si rozumět, i když nesdílíme společnou víru.
Mnozí z těch "dobrých nevěřících" jsou otevřeni duchovním hodnotám a postupně se dopracují i k samotné víře. My jim v tom můžeme pomoci svým svědectvím, příkladem, rozhovorem, ovšem vždy s úctou a respektem. Taky se od nich můžeme mnohému naučit – třeba nezištnosti, jak to často od nich slyšíme: "Ty to děláš proto, že čekáš od Boha odměnu. Já konám dobro, i když za to nic nečekám!"
Na závěr dvě zásady: pokud v Boha věříme, nebojme se ho i milovat, skočit do jeho náruče, zcela mu důvěřovat – a tím od něj čerpat sílu k lásce i v našich mezilidských vztazích.
A nebojme se kamarádit, spolupracovat a vést dialog s dobrými nevěřícími – můžeme se od nich mnohému naučit a můžeme jim hodně dát.