Nová misijní výprava
Mladí lidé nechtějí dodržovat pravidla nebo věřit dogmatům, kterým nerozumí. Je to špatně?

V pondělí 27. ledna uplynulo 150 let od chvíle, kdy padlo definitivní rozhodnutí, že salesiáni pojedou na misie do Argentiny. V listopadu 1875 odjela první výprava, pak ještě za života Dona Boska dalších deset. Napřed se starali o početnou menšinu Italů v Buenos Aires a připravovali si zázemí pro další práci. Až po pěti letech se dostali k původním obyvatelům, tedy k místním indiánským kmenům. A jejich misijní práce musela být velmi jednoduchá, protože to byli lidé bez jakéhokoli vzdělání, bez evropské kultury. Mohli jim říct jen pár základních pouček, naučit je pár jednoduchých modliteb a rituálů… Záznamy, které z té doby máme, říkají, že si je salesiáni získávali hlavně svou laskavostí a hravostí, zájmem o děti a mládež, tím, že je učili číst a psát, a že taky pomáhali nemocným a trpícím. Určitě je nenutili dělat hned všechno přesně tak, jak to děláme v Evropě. Před lety jsem měl možnost cestovat po Latinské Americe. Viděl jsem na vlastní oči, jak si dodnes Indiáni ponechávají mnoho z pohanských zvyklostí: třeba uctívání duchů hor, nebo uzdravování pomocí šamanských rituálů.
Ano, před 150 lety se jezdilo na misie do dalekého zámoří. Dnes je misijním územím naopak celá Evropa. V Teplicích je praktikujících křesťanů ani ne 1 procento obyvatel. Tady na Moravě je to nějakých pět procent, ale ještě před dvaceti lety to bylo 8. Takže otázka, co dál, je naléhavá. Papež nám připomíná, že evangelizace je hlavním posláním církve. Hledání nových cest evangelizace je taky hlavním cílem synody. Přitom ale nechceme vnucovat svou víru ostatním. Chceme ji sdílet, chceme ji nabízet jako životní volbu lidem, kteří o ni mají zájem. A respektovat přitom jejich svobodu. Třeba jako kaplani ve věznicích a nemocnicích si uvědomujeme, že naše poslání tam není primárně evangelizační. Přesto o Bohu a o Ježíši mluvíme, pokud lidé o to mají zájem, pokud se ptají. A takových je stále dost. Mnozí přitom říkají: "Víte, ta vaše církev, ty její předpotopní názory, ty nesmyslné požadavky, ty skandály kněží a biskupů, to fakt nemusím. Ale nějaký Bůh asi je, a od Ježíše by stálo za to se učit." Ano, mnoho lidí hledá Boha. Navíc současný svět naléhavě potřebuje křesťanské poselství pokoje, lásky, odpuštění, důvěry, naděje… Ale NÁM, tedy církvi, už skoro nikdo nevěří.
Jak z toho ven? Mám takový malý návrh – učit se od Ježíše, a snad i od těch prvních salesiánských misionářů: tedy říkat lidem jen to základní, to podstatné, co pro ně bude zároveň srozumitelné. A doprovázet to laskavostí, pochopením, milosrdenstvím, vstřícností. Tak jak to dělal svatý František Saleský, nebo Don Bosko. Tak jak to děláme v nemocnicích a věznicích. A jak to často ukazují biblické texty.
My už jsme v Salesku oslavili Dona Boska minulou neděli, a četli jsme přitom z prvního listu apoštola Jana: "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme své bratry a sestry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti." Ano, láska je první a vlastně jediné přikázání. Jenže jak to jde dohromady s tím, že lidem, kteří si prošli těžkými traumaty a rozpadem manželství, zakazujeme, aby ještě někoho milovali? A když to udělají, tak jim zakážeme přijímat Tělo Páně… Přesto, že oni podle svého svědomí dělají všechno, jak nejlíp můžou! Přitom dál v tom listu čteme: "Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha." Takže posledním měřítkem naší morálky je svědomí, a ne církevní právo!
Ale vraťme se k Donu Boskovi: jako salesiáni jsme posláni k mladým. Měli bychom se tedy ptát, co dnes potřebují mladí lidé, co třeba od nás jako křesťanů očekávají, a co naopak ne. S mladými lidmi o tom pravidelně diskutuju v rámci své výuky na Jaboku. Taky mluvím s mnoha rodiči, kteří mají dorůstající děti. A teď už na to máme dokonce i statistická data: jeden student Teologické fakulty v Českých Budějovicích udělal v rámci své bakalářské práce výzkum mezi křesťanskou mládeží ve věku 15 až 25 let. Odpovědělo mu 130 katolíků z různých církevních společenství, farností a organizací. Tedy lidí, kteří velmi dobře znali názor církve na daná témata a kteří byli i vedeni a formováni k tomu, aby církevním pravidlům rozuměli a dodržovali je. Přesto téměř polovina z nich se vyjádřila, že předmanželský sex považuje za přípustný, že celibát kněží by měl být dobrovolný, a třetina souhlasila s tím, aby osoby téhož pohlaví mohly uzavírat manželství. S potratem nebo eutanazií přitom souhlasí jen čtvrtina respondentů. Není to tedy tak, že by mladí křesťané ztratili smysl pro morální hodnoty, spíš o nich mnohem víc přemýšlí. A rozlišují.
Když k tomu přidám další témata ze své zkušenosti, tak spousta z nich třeba nechápe, proč nerespektujeme rovnost mužů a žen; nebo proč by měli chodit pravidelně ke zpovědi, i když nedělají nic tak strašného, a když Bůh přece odpouští hříchy na základě lítosti. Nebo v rámci ekumenických vztahů nerozumí tomu, proč nejsme schopni společně slavit večeři Páně.
Vlastně myslím, že jde o jedno velké nedorozumění, které spočívá v tom, že, na rozdíl od mojí generace, mladí lidé už dnes nechtějí jen dodržovat nějaké zvyky a rituály nebo věřit nějakým dogmatům, kterým nerozumí, ke kterým si sami nedošli svým hledáním, studiem, zkušenostmi. A nebojí se dávat to najevo, ptají se, diskutují, protestují, a rodiče a často i kněží jsou z toho bezradní. Přitom ti mladí to nemyslí špatně, oni tomu jen chtějí přijít na kloub, chtějí tomu rozumět. A nestačí jim odpověď, že tak to je a hotovo. V čem nevidí smysl, to prostě odmítnou. Je to špatně? Já myslím, že ne, spíš naopak. Učíme je přece kritickému myšlení, nechceme, aby věřili každému nesmyslu, který se dočtou na internetu. Nechceme, aby se nechali manipulovat od různých populistů a konspirátorů. Chceme, aby si ověřovali fakta, aby přemýšleli vlastní hlavou a dělali si vlastní názor. Ale když tento přístup aplikují i na církev a na její názory, tak se nám to najednou nelíbí.
To všechno jsou těžká a složitá témata a já na ně nemám jednoduchou odpověď. Jenom vidím, že pokud o nich nebudeme vážně přemýšlet a diskutovat, tak prostě mladé lidi ztratíme. A nebude to jejich chyba.
Tak zkusme po 150 letech začít novou misijní výpravu, tentokrát v Česku, k našim dětem a mladým lidem. Tím, že jim přestaneme dávat naše rychlé odpovědi, ale budeme se spolu s nimi pomalu ptát. A přemýšlet, diskutovat, hledat. Budeme jim naslouchat, vnímat jejich problémy, jejich způsob vidění světa. Hledat i v jejich hlasu, co nám říká Duch svatý. Modlit se za ně a modlit se spolu s nimi, takovým způsobem, který jim je blízký. A to všechno jednoduše, s laskavostí a hravostí, se zájmem o lidi – tak, jak to dělal DB a jeho misionáři, tak, jak se to aspoň my salesiáni na mnoha místech už teď snažíme dělat. A nenechme se odradit těmi, kdo v tom vidí jen povrchnost a zlo.