O čem je a o čem není sociální nauka církve

Někteří křesťané si stále myslí, že kněží a církev by se vůbec neměli zabývat politickými tématy. Proto sem dávám text mého otce Cyrila z roku 2012, kde na tuto otázku jasně a srozumitelně odpovídá.

Základem sociální nauky církve a jejím prvotním předmětem je důstojnost lidské osoby s jejími nezcizitelnými právy, jež tvoří "jádro pravdy o člověku".

Sociální nauka církve se vyvinula z té části morální teologie, která se zabývá spravedlností a během 19. století se ustavila v samostatnou vědní disciplinu.

Lev XIII., autor první sociální encykliky "Rerum novarum" (O nových věcech), pochopil, že církev sice žije pro věčnost, ale v tomto čase a na této Zemi. Podstata člověka je tedy tělesně-duchovní a od pozemského života závisí život věčný. Z toho plyne nutnost umožnit každému člověku důstojný život na této Zemi v duchu sociální spravedlnosti. Proto je sociální nauka církve "integrální součástí křesťanské nauky o člověku" (Jan XXIII.: Mater et magistra 222).

Úkolem církve je vést lidi k blahu věčnému. Církev si v žádném případě nepřivlastňuje kompetenci v ekonomických otázkách, nýbrž jen v otázkách etických, které se hospodářství bezprostředně týkají. Ekonomické problémy nejsou totiž jen materiální povahy, nýbrž i povahy etické. Lidské jednání nepodléhá jen zákonům ekonomickým, ale také zákonům mravním. Církev se musí zajímat o hospodářské poměry, protože mají zásadní význam pro věčný život člověka. Otázky technického rázu církev přenechává ekonomům. Církev se vyslovuje jen k mravnímu zákonu, který má "v celém rozsahu hlásat, vykládat jej a naléhat, aby byl zachováván" (Lev XIII.: Rerum novarum 12). A Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno 130 tvrdí, že "poměry sociálního a hospodářského života jsou takové, že značnému počtu lidí jsou největší překážkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu".

Zásadní výpověď o sociální nauce církve uvádí II. vatikánský koncil: "Lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem a cílem všech společenských institucí" (Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et spes 25).

V hospodářství rozhodují tedy lidé, a to podle etických principů a jejich rozhodnutí mohou mít pro velké množství lidí dalekosáhlé následky, jak pozitivní, tak také negativní.

Základní cíl hospodářství spočívá ve "službě člověku", a to "celému člověku v jeho hmotných potřebách i v požadavcích jeho intelektuálního, mravního, duchovního a náboženského života" (Gaudium et spes 64).

II. vatikánský koncil kritizuje politickou lhostejnost křesťanů a vyzývá je, aby vnímali znamení doby, protože mají politickou a sociální odpovědnost za vývoj světa a za to, aby sociální učení církve přispívalo k humanizaci hospodářského řádu.

Encyklikou Rerum novarum zaujala církev oficiální stanovisko k sociální otázce, která byla v době nástupu vědecko-technické revoluce velmi vyhrocená. Encyklika měla velký ohlas zvláště u mladých kněží, jak dosvědčují slova blahoslaveného Adolfa Kolpinga, původně ševcovského tovaryše, později kněze a zakladatele Spolku katolických tovaryšů: "Kdo by se měl ujmout dělníků, ne-li kněží, kteří pocházejí z lidu a jsou Bohem povoláni šířit víru a vychovávat lid. Kněží znají lid nejlépe, jsou nezávislí a mohou se svého úkolu zhostit osobním odevzdáním a obětováním."

Otázku, proč církev hlásá sociální nauku, zodpovídá papež Jan Pavel II. takto: "Sociální učení má význam nástroje zvěstování víry. Církev zvěstuje každému člověku Boha a mysterium spásy v Kristu. Pouze a výhradně v tomto světle se zabývá jinými otázkami: lidskými právy jednotlivce, zvláště "proletariátu", rodinou a výchovou, úkoly státu, národním a mezinárodním uspořádáním, hospodářským životem, kulturou, válkou a mírem, respektováním života od okamžiku početí až do přirozené smrti" (Jan Pavel II. : Centesimus annus 54).