O moci slov

Slova jsou důležitá. Slova mají moc. Vidíme to každý den:

• Politici vyhlásí, že chtějí podřídit veřejnoprávní média vládní kontrole, a tisíce lidí proti tomu začnou podepisovat petice a organizovat demonstrace. Zatím se nic nestalo. Jen bylo vysloveno slovo, s úmyslem změnit skutečnost. Další slovo tomu může zabránit.
• Americký prezident veřejně napadne papeže. Obviní ho ze slabosti vůči kriminalitě a z nepochopení zahraniční politiky. Důsledkem jeho slov je ztráta mnoha katolických voličů a odmítnutí ze strany světových politiků.
• V Praze nastupuje nový arcibiskup. V rozhovorech je vstřícný vůči obětem zneužívání, nechce vést kulturní války, odmítá moralizování a odsuzování. Zatím jsou to slova. Ale vzbuzují naději, že naše církev bude srozumitelnější a vstřícnější.

Papežové a biskupové nemají politickou moc. Mají však moc slova. Pozoruhodné je, že i česká veřejnost, ač většinově nevěřící, jejich slova poslouchá a přemýšlí o nich. Papeže Lva XIV. dokonce vnímá jako nejoblíbenějšího zahraničního politika (výzkum agentury STEM, 7. 4. 2026). Jako by lidé říkali: nechceme církev, která napáchala tolik zla. Ale papež, tento konkrétní papež – to je člověk na svém místě.

Ano, v politice i v církvi platí, že větší význam připisujeme osobnostem než institucím. Pokud lidé uvidí věrohodné křesťanské osobnosti, může to změnit i jejich pohled na naši víru. Pokud budeme smýšlet, jednat a mluvit podobně jako papežové Lev nebo František, můžeme být pro lidi inspirací, bez ohledu na to, jak vnímají naši církev.

Ještě větší moc, než slovo vyslovené, má slovo psané. Stává se závazkem, smlouvou, zákonem. Proto se o psaných slovech dlouho vyjednává. Na smlouvě mezi Českou republikou a Vatikánem pracovali odborníci desítky let, Ústavní soud v ní však přesto našel dva pochybné body. Zdá se, že žádná strana nemá zájem začít jednat znovu od začátku. Tím se ale nemusíme trápit. Některá slova jsou nutná, jiná ne. To se týká i této smlouvy, neboť by nepřinesla nic nového. Vztah mezi státem a církvemi máme dobře zakotvený v zákonech. Polovina evropských států konkordát s Vatikánem nemá. Navíc většina naší společnosti vidí církev kriticky a konkordát může vnímat jako snahu o privilegia.

Hlavní problém se opět týká slov: některá slova totiž mají zůstat skryta. Třeba ta, která byla vyslovena ve svátosti smíření. Kněz, který je slyší, musí zachovat zpovědní tajemství. Náš právní řád to respektuje: zbavuje kněze povinnosti oznámit závažný trestní čin, o němž se dověděl ve zpovědi, nebo o něm svědčit. Nezbavuje ho však povinnosti překazit trestný čin, pokud o jeho přípravě ví předem, třeba i ze zpovědi. Tento bod ale v návrhu konkordátu chybí. Druhý sporný bod se týká přístupu k církevním archivům za podmínek, které si církev sama stanoví. To by mohlo být v rozporu se zákonem o archivnictví – církev by tak dostala nástroj, jak své dokumenty nezpřístupnit. A třeba tím krýt nějaké nekalosti, které jsou v nich zaznamenané.

Ano, slova jsou důležitá. Slova mají moc. I slova lživá, vulgární, zesměšňující, odsuzující, jimiž se hemží sociální sítě a která stále víc pronikají i do projevů politiků a dalších celebrit. Nenechme jim tu moc! Postavme proti nim slova pravdivá, slušná, laskavá a vstřícná. A rozlišujme, která slova mají být vyslovena či napsána, a která mají zůstat skryta.