O pravdě se nehlasuje

Jak je to s vírou a antikoncepcí? Jak pracuje učitelský úřad církve? A kolik vydělává kněz?

V roce 1968 vydal papež Pavel VI. encykliku Humanae vitae, kde zakázal všechny metody antikoncepce, kromě přirozeného plánování rodičovství. Přitom odborná komise, kterou sám k tomu účelu založil, mu nedoporučila, aby vydával takto striktní zákaz. Musím říct, že si velmi vážím lidí, kteří si vytvořili životní styl v souladu s tímto pravidlem a vnímají to jako posílení a prohloubení své vzájemné úcty a lásky. Zároveň se ale každou chvíli setkávám s manželskými páry, které tento zákaz z různých důvodů nemůžou dodržovat. Přitom chtějí být věrni církvi, takže je to trápí ve svědomí, stále znovu se z toho zpovídají, někteří se bojí, že je Bůh odsoudí… Nebo se mě ptají na důvody, protože moc nerozumí tomu, jak to církev oficiálně vysvětluje. Jenomže já jim to vysvětlit neumím, protože tomu sám taky nerozumím. Spousta lidí se nakonec spolehne spíš na svůj zdravý rozum a vlastní svědomí a přestane to pravidlo brát vážně. Lidé, kteří vedou přípravy snoubenců, říkají, že většina z nich se s ním neztotožňuje. Odborníci na moderní historii považují encykliku Humanae vitae za jednu z největších chyb současné církve, která výrazně přispěla k tomu, že se od ní tolik lidí odvrací.

Často slyšíme názor, že o pravdě se nehlasuje. Když papež něco vyhlásí, tak je to prostě od Boha a musíme to přijmout, ať se nám to líbí nebo ne. Jenže i ten papež se musel k tomu názoru nějak dopracovat. Nebylo to tak, že ho prostě navštívil anděl a nadiktoval mu, co má napsat. Dospěl k tomu na základě nějakého vývoje, studia, reflexe, diskuse. A samozřejmě modlitby. Protože pravdu o Bohu a o víře nikdy neznáme dokonale, stále ji hledáme. Proto církev po staletí uznávala pět tzv. teologických míst – loci theologici, tedy zdrojů, kde tu pravdu můžeme hledat. Patří k nim Boží slovo, apoštolská tradice, učitelský úřad, teologická věda a zkušenost věřících. A názor na ty klíčové otázky se po celé dějiny vytvářel právě dialogem, do kterého byly zapojeny všechny tyto složky. Papež potom jen vyhlásil závěr, na kterém panovala všeobecná shoda.

Jenže pak přišel první vatikánský koncil, který dal absolutní prioritu právě učitelskému úřadu, a tím tu křehkou dialogickou vyváženost narušil. Papež teď může vyhlásit jako závaznou pravdu i to, k čemu nemá souhlas těch dalších teologických míst. A to může někdy vést i k bolestným důsledkům, což se stalo právě v případě encykliky Humanae vitae. Papež prostě ignoroval ten náročný dialog, nevzal v úvahu ani názor odborníků, ani zkušenost věřících. Vzal tu odpovědnost sám na sebe. Jistě, on byl přesvědčen, že ho vede Duch svatý. Ale kde vzal jistotu, že v těch dalších zdrojích teologického poznání Duch svatý není?

Naopak papež František se k tomu vyjadřuje s moudrým nadhledem. V encyklice Amoris Laetitia píše: "Nedaří se nám představovat manželství spíše jako dynamickou cestu růstu a realizace než jako břemeno, které je nutné nést celý život. Nesnadno také dáváme prostor svědomí věřících, kteří v mnoha případech odpovídají co možná nejlepším způsobem na evangelium v rámci svých omezení a mohou růst ve svém osobním rozlišování v situacích, ve kterých selhávají všechna schémata. Jsme povoláni svědomí vychovávat, a ne je nahrazovat."

Ano, církev má právo a povinnost vyjadřovat se k zásadním otázkám víry a morálky. Ale zároveň musí respektovat rozum, odpovědnost a svědomí každého křesťana. Když jsem minule mluvil o demokracii v církvi, tak to bylo o řízení organizace, tedy o výkonu moci. Tam platí manažerské principy, a katolická církev by určitě potřebovala víc transparence a demokracie. Ale učitelská služba, magisterium, je něco jiného. Tam je potřeba především biblická a teologická kvalifikace, a taky pastorační zkušenost. Ono nám to trochu splývá, protože obě ty role vykonává papež společně s biskupy. Ale někdy je dobré je od sebe odlišit, a možná by i církvi prospělo, kdyby je jasně oddělila.

Chtěl bych ještě odpovědět na nějaké reakce k minulému komentáři. Kdosi mně napsal: "Jsem rád, že chcete, aby se demokraticky transparentně vykazovala činnost církevních orgánů, tedy i vaší osoby. Zkuste jít tedy příkladem a zveřejněte svůj plat a počet odpracovaných aktivních hodin pro církev, nějaký výkaz o vaší efektivitě, ať teda máme demokracii."

No, tak především – demokracie neznamená, že každý zveřejňuje svůj plat a pracovní výkaz. Tyhle věci se řeší mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Když jsem pracoval ve Vězeňské službě nebo na Jaboku, tak jsem musel svým šéfům každý měsíc vykazovat, jak naplňuju pracovní dobu. Tak to má být, poctivě jsem to dělal, a na Jaboku pořád dělám. Ale když jsem pracoval jako farář nebo kaplan v církvi, tak po mně zaměstnavatel, tedy biskup, nic takového nechtěl. Takže jsem to nedělal. Osobně si myslím, že by v tom měla být církev důslednější: vím třeba o kněžích, kteří pracují ve dne v noci, a na druhé straně o jiných, kteří nemají do čeho píchnout. A všichni berou stejný plat. Přitom z doby, kdy jsem byl ředitelem školy, vím, jak jsou peníze silným motivačním prvkem. A kněz je taky člověk, taky potřebuje vidět vztah mezi tím, co dělá, a tím, co za to dostane.

Pokud jde o mě, tak jsem už tři roky důchodce a v církvi pracuju bez nároku na odměnu. Jinak ale základní plat kněze je většinou na úrovni státem stanovené minimální mzdy, což je dnes 20.800 Kč hrubého, a k tomu může mít nějaké příplatky. Takže vydělá zhruba polovinu toho, co lidé se srovnatelným vzděláním v jiných oborech. Ano, kněz může mít na faře, která patří církvi, levnější bydlení, ale energie si platí sám. A pak taky může dostávat od věřících intence, tedy platby za mše na konkrétní úmysly. Ty jsou ale dobrovolné.

Dál tam ten komentátor píše: "Často přemýšlím, jestli jste o pedofilii a různých excesech v církvi finančních nebo morálních věděl, když byly aktuální; mám za to, že se to k vám mohlo donést spíše než k laikům. Proto se ptám, pokud jste o tom věděl, proč jste to neřešil. A pokud šlo o něco dokonce v rozporu se zákonem, proč jste to nešel ohlásit na policii."

Zase zkusím stručně odpovědět. V devadesátých letech jsem věděl o dvou případech sexuálního zneužívání: jeden se týkal kněze Pavla Krejčího, osobně jsem to řešil přímo s ním, a to zneužívání opravdu skončilo. V rámci církve jsem to sdělil jeho představenému. Na policii jsem to nehlásil, protože to oběť výslovně odmítla. Druhý případ se týkal Františka Merty. Byl jsem v té době ve Fryštáku, on působil v sousedním Holešově a já jsem věděl přímo od rodičů těch kluků, co s nimi ten kněz dělá. Oni si opakovaně stěžovali olomouckému arcibiskupu Graubnerovi, ten to ale několik let neřešil. Věřil víc tomu knězi, svému kamarádovi, než těm rodičům.