O přepisování dějin

Jak to, že je tak snadné namluvit lež milionům lidí, a oni jí uvěří? Dá se tomu zabránit?

Když mně bylo deset let, viděl jsem ruské tanky v centru Brna. Dodnes si pamatuju, jak tam přejížděly po náměstí Svobody z jedné strany na druhou, lidi před nimi utíkali a ječeli hrůzou. Bylo nám líto těch kluků, kteří si mysleli, že nás přišli osvobodit, a přitom útočili na nevinné lidi. Pochopili jsme, že naše snaha o svobodnější život skončila a že teď budeme muset držet hubu a krok pod hrozbou ruských zbraní.

Ruské vojáky jsme potom potkávali na každém kroku. A za pár let jsme se učili ve škole, že jsou to naši přátelé, a že ta okupace nebyla okupace, ale bratrská pomoc. Nějak jsem to svým dětským rozumem přestával chápat: přece jsme to všichni zažili, přece víme, že ty vojáky sem nikdo nezval, že to jsou naši nepřátelé. Jak to, že nám teď říkají něco jiného?

Až později jsem pochopil, jak je snadné přepisovat dějiny. Prostě se začne říkat lidem, že zažili něco jiného, než ve skutečnosti zažili, a oni začnou věřit tomu nesmyslu a zapomenou na vlastní zkušenost. Nevím, jak je to možné, ale je to tak.

Dnes prožíváme něco podobného v Americe. V lednu roku 2021 jsme všichni viděli, jak Donald Trump nepřijal svou volební porážku, odmítl rozhodnutí všech soudních instancí a vyzval veřejnost i politiky, aby ho přes to všechno prohlásili za vítěze. Oni ho poslechli a zaútočili na Kapitol. Výsledkem byla nejenom krev a smrt několika lidí, ale taky zpochybnění základních principů demokratického státu. A množství dalších soudních procesů a dalších lží. Stanice CNN třeba zjistila, že jenom v průběhu dvou předvolebních proslovů v Pensylvánii pronesl Trump čtyřicet nepravdivých tvrzení.

Přesto byl znovu zvolen prezidentem. A spousta lidí najednou říká: kdoví jak to tenkrát bylo, on přece o tom útoku vůbec nevěděl. A on nechtěl zvrátit výsledek voleb, jen chtěl mít jistotu, že proběhly regulérně. Není to stejné přepisování dějin, jaké dělali komunisti? Prostě se americkým voličům začalo říkat, že zažili něco jiného, než ve skutečnosti zažili, a oni tomu uvěřili a zapomněli na vlastní zkušenost.

Ještě jeden příběh: o některých výrazných křesťanských osobnostech se už za jejich života vědělo, že se dopouštěli sexuálního nebo mocenského zneužívání. A byli to jistě lidé, kteří mají velké zásluhy: Jean Vanier, zakladatel komunit Archa, kde společně bydlí lidé s mentálním postižením se zdravými asistenty; abbé Pierre, zakladatel emauzských domů, které pečují o bezdomovce; Josef Kentenich, zakladatel schönschtattského hnutí s velkými pastoračními aktivitami; světoznámý umělec, jezuita Marko Rupnik a další. Mnoho lidí bylo jejich jednáním hluboce zraněno. Ale nesměli o tom mluvit, protože by to nabourávalo obraz svatosti, který se kolem těch osobností vytvářel.

Stejně tak se vědělo – nebo aspoň tušilo – k jakému zneužívání dochází v různých církevních školách a internátech, nebo i na některých farách. Ale věřícím se stále tvrdilo, že se nic takového neděje, a že nesmíme říkat nic špatného o kněžích, protože tím škodíme celé církvi. Proto se po desítky let nic neřešilo. Není to zase to osudné a ostudné přepisování dějin?

Přiznám se, že je mně z toho smutno, a že tomu vlastně nerozumím. Jak to, že je tak snadné namluvit nějakou lež milionům lidí a oni tomu uvěří? Dá se tomu nějak zabránit?

Asi bychom se měli především hlídat, abychom tomu přepisování dějin sami nepodlehli. Zrovna u toho zneužívání to může být docela těžké. Když třeba známe kněze, kterého si vážíme, který nás léta duchovně doprovázel, který stál při nás v těžkých situacích. A pak se dozvíme, že tentýž kněz svým jednáním mnoho lidí zraňoval. Není snadné tomu uvěřit. Uznat jeho zásluhy a kvality, neztratit úctu k němu, ale zároveň připustit i jeho chyby.

Nebo: všichni víme, že Andrej Babiš za komunismu vědomě spolupracoval se státní bezpečností. Důkazy jsou jednoznačné a je jich hodně. Přesto většina lidí u nás uvěřila, že to není pravda. Jen proto, že to Babiš stále dokola už víc než deset let opakuje. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou, jak pravil údajně Hitlerův ministr propagandy Josef Göbbels. Nevěřit těmto Göbbelsům, vymezit se vůči těm, kdo přepisují dějiny, může být náročné: znamená to čerpat z opravdu věrohodných zdrojů, ověřovat si informace. A hlavně číst, studovat, nespokojit se s jednoduchými hesly a frázemi. Realita je mnohem složitější, než se nám snaží namluvit ti, kterým jde jen o moc.

Někdy je ale potřeba jít ještě dál: jasně vystoupit na obranu pravdy. Tady je myslím dobrým příkladem známý příběh Jiřiny Kočí, která byla v mládí sexuálně zneužívaná katolickým knězem. Když po mnoha letech slyšela kardinála Duku, jak říká, že se ten problém zveličuje, a že u nás žádné takové případy nejsou, tak se rozhodla, že s takovou lží se nemůže smířit, a že tedy svou zkušenost zveřejní. Stálo ji to obrovské množství sil, obětovala tomu několik let života, setkala se s pochopením, ale taky s naprostým odmítnutím. Ona ale věděla, že to musí udělat, aby vyšla najevo pravda, aby skončila ta snaha o přepisování dějin.

Podobné to bylo v době normalizace, kdy jsme se museli povinně smířit s tím, že okupační vojska nás vlastně osvobozují. Našlo se ale pár lidí, kteří měli odvahu říkat pravdu. Vytvořili skupinu disidentů, rozšířili Chartu 77. A jejich neúnavná snaha mluvit pravdu přispěla k tomu, že se komunistický režim postupně zhroutil.

Myslím, že to je dobrá cesta i dnes: tu současnou krizi společnosti i církve lze překonat právě vytvářením skupin, společenství a taky institucí, kde mají lidé odvahu hledat pravdu, přemýšlet o ní, vést o ní dialog a také ji veřejně říkat. V církvi je teď takovým prostorem synodální proces, scházíme se ve skupinkách, konají se konference, veřejné diskuse, angažujeme se v on-line prostoru. A taky můžeme využít různá ta společenství mládeže, rodin, seniorů, která se schází v našich farnostech.

Je dobře, že se na nich společně modlíme a sdílíme svou víru. Díky synodě jsme začali otevřeně mluvit i o náročnějších tématech, jako je klerikalismus nebo role žen v církvi. A myslím, že bychom se měli jako křesťané bavit taky o společenských i politických otázkách. Protože každá politická volba je zároveň vyjádřením etického názoru, který vychází z naší víry, je to tedy projev víry. Jistě, pokud jsou ve skupině stoupenci protichůdných názorových pozic, tak se těm kontroverzním tématům, ať už politickým nebo církevním, radši vyhýbáme. Ale neměli bychom se učit právě o nich vést kultivovaný dialog? Je to náročné, je třeba se to opravdu učit, ale je to nutné.

Naštěstí už se to můžeme učit i s využitím odborného vedení. Třeba v rámci program Stávat se tvůrci pokoje, který probíhá už druhým rokem v brněnské diecézi. Jeho tvůrci píšou, že "Potřebujeme zasypávat brázdy z nedorozumění a učit se vzájemnému naslouchání a dialogu. Pochopili jsme, že jen dobrá vůle a zbožnost nestačí."

Ano, k dobré vůli a zbožnosti musíme přidat ještě úctu k pravdě, kritický rozum, osobní zkušenost a odborné poznatky. Tak ať se nám to daří!