O víře a nevíře

"Bůh miluje stejně věřící i nevěřící, všem dává svobodu se na něho s vírou obracet či s ním v životě nepočítat. Tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život."

Tentokrát se musím ještě vrátit k minulému tématu, protože jsem dostal několik komentářů, na které bych chtěl reagovat. Kdosi argumentoval proti rozvodům citátem z Matoušova evangelia, kapitola devatenáct, devátý verš: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku a ožení se s jinou, cizoloží." Ta citace ale není přesná. Celý verš zní takto: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." Autor toho komentáře tedy vynechal právě slova, kterými Ježíš tu možnost rozvodu připouští! Pokud tedy církev neuznává vůbec žádný důvod pro rozvod, tak je přísnější než on.

Další komentář: "Krista nepřijímáme jen v eucharistii, ale i v jeho slově. Proto nevidím problém v tom, když se rozvedení vzdají eucharistie, aby nepohoršovali a brali to jako pokání. Sám jsem rozvedený a takto to praktikuju." Ano, chápu a respektuju, že se tak někdo rozhodne. Souhlasím s tím, že i v Božím slově se můžu setkat s Kristem, stejně jako v eucharistii. Ale církev nám zdůrazňuje, jak je právě společenství kolem stolu Páně důležité. Prožíváme tam nejen intimní spojení s Bohem, ale taky vytváříme církev. Tak proč to těm rozvedeným zakazujeme? Abychom nepohoršovali? Ale koho a proč by to mělo pohoršovat? Není to spíš obráceně? Možná pohoršujeme právě tím zákazem.

A ještě třetí komentář, od mého přítele, kněze a církevního právníka: "Mrzí mě, že o nás právnících mluvíš, jako bychom byli bez srdce, je to velmi účelové a v mnohém ne úplně pravdivé..." Ano, tady jsem uznal, že to moje vyjádření bylo zjednodušené, snad i zavádějící. Vím, že církevní právníci dělají všechno pro to, aby těm lidem pomohli! A že to prohlášení neplatnosti má v mnoha případech smysl. Ale nakonec jsme se s tím kamarádem právníkem shodli, že by stálo za to přemýšlet i o možnosti skončení platného manželství. Což by ovšem znamenalo nejen změnit církevní právo, ale taky znovu promyslet teologii svátostí. A to je dlouhá cesta.

Tak, ale teď už další téma. Minulý týden ukončil svou misi v České republice apoštolský nuncius Taddeus Okolo. Ve svém posledním rozhovoru říká, že "jedna z prvních informací, kterou se my, cizinci, dozvídáme o vaší zemi, je to, že jste ateistický stát. Ale nezdá se, že by to odpovídalo skutečnosti, pokud vezmeme význam pojmu "ateismus" doslova, tedy jako odmítnutí existence Boha. U vás si všímám, že mnoho lidí se nehlásí k žádnému náboženství, ale zároveň se nestaví proti možnosti existence Boha. Jsou spíše indiferentní nebo nejeví zájem o náboženské otázky. Jistě, jsou zde také ateisté v přísném slova smyslu. Ale když pozorujete ty, kdo jsou věřící, okamžitě vás zaujme, jak hluboce jsou oddáni své víře, kterou praktikují."

Myslím, že to je docela výstižný popis reality. Ten pověstný český ateismus je složitější, než to vypadá. Nuncius rozlišil dvě skupiny nevěřících: ty, kdo odmítají Boha, a ty, kdo jeho existenci prostě neřeší. Halík na to vymyslel slovní hříčku: ti první jsou ateisté, ti druzí apateisté – tedy apatičtí k náboženským otázkám. Pak ale máme ještě třetí skupinu: ty, kdo v Boha sice nevěří, ale nějak o něm přemýšlí, hledají ho.

Jezuita Samuel Prívara v knížce Naslouchání na okraji upozorňuje taky na "hledající nové generace". To jsou ti, "kdo se sami cítí jako křesťané, ale nacházejí se na okraji jak víry a společenství víry, tak sekulárního světa. Dále ti, kdo se sami identifikují jako křesťané, ale nejsou spojeni s žádnou konkrétní církví; ti, kdo jsou vez vyznání, ale buď hledají spiritualitu, nebo jsou jí aspoň otevřeni. Tito lidé se za určitých okolností života cítí zranitelnými, někdy zakoušejí duchovní zkušenosti, které je podněcují k prozkoumání vlastní duchovní cesty."

Když jsem to četl, tak jsem si vybavil konkrétní lidi, které znám a kteří by do této skupiny asi patřili. Možná je znáte taky. Možná k nim i sami patříte. A Prívara říká, že právě těmto lidem bychom měli v církvi pozorně naslouchat, vnímat jejich zkušenost, hledat v ní inspiraci a zároveň je na té cestě doprovázet, aby se necítili sami. Dokonce věří, že právě komunikace s nimi může církvi pomoct k větší pokoře, sebekritice a hledání nových, synodálních cest.

Tak jsme si to pěkně rozškatulkovali: máme tady ateisty, apateisty, hledající, hledající nové generace, a pak věřící, a mezi nimi ještě věřící ze zvyku a věřící z přesvědčení. Pokud se tedy já sám počítám mezi ty věřící z přesvědčení, jak se mám dívat na všechny ty ostatní, jak se k nim vztahovat z pozice své víry? Vybavuju si takovou dávnou vzpomínku, myslím, že to bylo ještě na základce: měl jsem spolužáka, se kterým jsem si rád povídal o všem možném. Když se dověděl, že jsem věřící, tak řekl: "No dobrý, já jsem neznaboh, a ty seš znaboh." A povídali jsme si dál. Já jsem měl do té doby pocit, že všichni nevěřící musí být nějak méněcenní, možná hloupí, možná nebezpeční, a rodiče mě vedli k tomu, abych se s nimi nekamarádil. S tímhle spolužákem jsem tu hranici poprvé překročil, začali jsme se o těch náboženských otázkách bavit, a já jsem zjistil, že to jde, že on není ani hloupý ani nebezpečný, jen ty věci vidí jinak. Musím dodat, že to bylo za komunismu, takže ta obava rodičů byla jistým způsobem oprávněná.

Od té doby se setkávám s lidmi ze všech těch náboženských škatulek, naslouchám jim, diskutuju s nimi, zajímám se o jejich pohled na svět, někdy s nimi souhlasím, někdy ne. Ale vždycky se snažím brát vážně jejich cestu, respektovat je, nesoudit je. Taky už jsem se zbavil té snahy přesvědčit je o pravdivosti mé víry: dokud jsem si myslel, že bez víry člověk nemůže být šťastný a nemůže se dostat do nebe, tak jsem jim chtěl pomáhat, možná je zachránit před peklem.

Teď spíš souhlasím Janem Loffeldem, který ve své známé knížce Když Bůh nikomu nechybí konstatuje, že postupné vyhasínání víry v Boha je (aspoň v evropském prostředí) přirozeným důsledkem společenského vývoje. Nejde tedy jen o to, že bychom my křesťané selhali ve svém zvěstování víry. Spíše je třeba "vzít vážně důstojnost člověka a jeho svobodu. Bůh nezamýšlel stvořit loutky. Milující Bůh miluje stejně věřící i nevěřící, všem dává svobodu se na něho s vírou obracet či s ním v životě nepočítat. A tedy i nevěřící mohou prožít naplněný život. Víra v Boha je naše svobodná volba; pokud by neexistovala alternativa, nebyla by možnost volby."

Když jsou tito lidé konfrontování s naší vírou, tak někteří jen mávnou rukou, někteří o ní rádi diskutují jako o exotickém intelektuálním tématu, a jiné opravdu upřímně zajímá, čemu a proč vlastně věříme. Takový rozhovor může obohatit obě strany. My se zbavíme svých předsudků vůči nim, oni můžou naši zkušenost víry konfrontovat se svými hlubokými otázkami – o smyslu života, o dobru a zlu, o bolesti, o věčnosti apod. V takových rozhovorech se učíme jít až na dřeň svého vlastního prožívání, své zkušenosti. Protože, jak říká Loffeld, "oporou pro víru dnes není ani tradice, ani křesťanská kultura, jen prožitek víry". Tak vám přeju, abyste svou vírou skutečně žili, a abyste měli touhu a odvahu o ní taky přemýšlet, a třeba i mluvit.