Od monarchů k pastýřům

Nositelem moci v církvi je biskup. I ten však zůstává člověkem. Každá moc potřebuje kontrolu.

14. února 1990, tedy před 32 lety, byl jmenován Vojtěch Cikrle brněnským biskupem. Loni mu bylo 75 a podle kanonicého práva podal rezignaci, zatím ale zůstává ve funkci. Při vší úctě k němu, dovedete si představit, že by byl dvaatřicet let ve funkci nějaký prezident, nebo ministr? To se děje snad jen v totalitních režimech. Dokonce i představení řeholních řádů, kteří mají podobné pravomoci jako biskupové, jsou voleni na omezené funkční období. A je to dobře: jednak to vytváří prostor pro změny, které jsou v dnešní turbulentní době tak potřebné, a jednak to umožňuje, aby se nositelé moci se svým postavením přliš neztotožnili, ale aby si zachovali pocit sounáležitosti s řadovými členy. Musím říct, že je to uklidňující, když vidím své bývalé provinciály, jak se opět zařazují mezi nás a berou na sebe běžné úkoly.

Proč zrovna biskupové musí sloužit tak dlouho? To má původ ve staletích, kdy vládli monarchové, a tedy i církev chápala moc monarchicky. Společnost se od té oby změnila, církev moc ne. Zdůvodňuje to tím, že jejím vládcem je Kristus, a biskup je jakýmsi jeho vyslancem, pověřencem. Jeho role tedy není podřízena lidským zákonům. Vypadá to hezky, jenže kde máme jistotu, že ten biskup, člověk nedokonalý a hříšný jako všichni ostatní, bude vždycky vykonávat jenom vůli Boží? Máme u nás biskupa, který nevěřil rodičům, když si u něj opakovaně stěžovali na kněze, který sexuálně zneužíval jejich syny. Nakonec ho přemístil do jiné farnosti, kde to začalo znova. A máme biskupa, možná ne jen jednoho, který podporuje konspirační teorie a extremistické politické strany.

To neříkám proto, abych očerňoval ty důstojné muže. Mezi našimi biskupy jistě jsou i skvělé osobnosti. A ti, kteří si zaslouží kritiku, taky dělají řadu dobrých věcí. Říkám to proto, abychom vnesli do církve trochu víc pravdivosti: abychom si přestali hrát na to, že máme neomylné vůdce, nebo že prospíváme církvi, když jejich chyby zakrýváme.

V demokratické politice se rozvinul systém vzájemné kontroly moci: máme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. V církvi ovšem výkon všech těchto tří moci náleží jedinému člověku - diecéznímu biskupovi. To může být nebezpečené. Možná, kdyby biskupská moc podléhala větší kontrole, tak by nemuslo docházet k tomu zakrývání prohřešků mnoha kněží, a církev by mohla předejít té hluboké krizi, v níž se dnes ocitla.

Že jde o živý problém i dnes u nás, o tom svědčí některé zápisy ze synodních skupin. Třeba: "Biskupství nenaslouchá ani nám ani kněžím. Kněz je závislý materiálně i funkčně na svém biskupovi, a tak si nikdo nakonec netroufne něco říkat." Nebo: "Vidíme obrovský střet zájmů v hospodaření diecéze. Byl na to upozorněn biskup, po dvou letech zůstává situace stejná." A do třetice: "Velkou chybou je, že v církvi neexistuje funkční systém kontroly a zpětné vazby. Velká bolest, hanba i úskalí pro věřící je způsob, jak vedení církve zachází s různými aférami, které jsou zametány pod koberec. Hierarchie se projevuje navenek jako nedotknutelná bez schopnosti sebereflexe a uznání chyby."

Aby se podobným problémům předcházelo, navrhuje německá synodní cesta zavést mechanismy kontroly moci ve třech oblastech: v ekonomice, v personálních věcech a v pastoraci. Jejich dokument říká, že "biskup by měl podporovat kompetence věřících, a proto musí posilovat a chránit jejich práva. Na diecézní úrovni je třeba mít synodální struktury, které tvoří protipól biskupa a zároveň zajišťují spolupráci s ním. Musí být zaručena transparentnost, kontrola a spolurozhodování."

Další problématickou otázkou je proces jmenování biskupů. Čtyři roky jsme čekali na nového pražského arcibiskupa a vůbec jsme nevěděli, co se děje, o kom se jedná, s kým se jedná atd. Oficiální praxe je taková, že papežský nuncius udělá v dané diecézi tajný průzkum, kdy se může dotazovat v podstatě kohokoliv, a pak pošle papeži do Říma tři jména, ze kterých má papež vybrat. To, že jména kandidátů neprochází vůbec žádnou veřejnou diskusí, ale může být problém. Smutným příkladem je Rakousko, kde papež JP II. v devadesátých letech jmenoval několik biskupů v rozporu s názorem většiny věřících. Chtěl tím zastavit reformní snahy tamější církve. Výsledek byl tragický: vídeňský kardinál Groer musel odstoupit, když se prokázalo, že sexuálně zneužíval chlapce; biskup Kurt Krenn v St. Pölten odstoupil proto, že v jeho semináři se šířila dětská pornografie a že tam přijímal i prokazatelně nevhodné kandidáty. A pomocný biskup v Salzburgu Andreas Laun uškodil církvi tím, že otevřeně podporoval extremistické politické strany.

Přitom k tomu všemu by nemuselo dojít, kdyby papež bral vážně předem známé a opodstatněné námitky místních věřících. Nebo kdyby jmenování biskupů nebylo v rukou papeže, ale odpovědnost se víc přesunula na místní církev, jak to už dnes funguje třeba v některých švýcarských diecézích. Připouští to i církevní právo - kánon 377 říká, že "papež buď svobodně biskupy jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje". Další dokument německé synody proto přináší podrobný návrh, jak zapojit věřící do procesu jmenování biskupů.

Bernhard Häring přitom napsal už před třiceti lety: "To, že dnes Vatikán rozhoduje o jmenování víc než pěti tisíc biskupů na celém světě, vede k nesmírnému centralistickému soustředění moci. Zde je na hlavu postaven církví tak důrazně hájený princip subsidiarity. K takové jmenovací a kontrolní instatnci patří obrovský aparát byrokracie a různých informátorů. Tím vznikají nezdravé mocenské propletence a chřadne vzájemná důvěra." Totéž se týká připadného odvolávání biskupů: stále máme v paměti smutný příběh trnavského arcibiskupa Bezáka, který byl podle všech svědectví skutečným pastýřem. Snažil se přesně o to, co je cílem současné synody: o bourání hradeb mezi církví a společností, mezi klérem a laiky. Jeho nečekané odvolání dodnes nebylo vysvětleno.

A nakonec možná maličkosti, které ale říkají víc, než by se zdálo: jestli církevní hodnostář chodí i mimo bohoslužby ve své barevné klerice, jestli rád užívá tituly jako monsignore nebo excelence, jestli svým kněžím tyká a od nich očekává vykání, jak vypadá jeho palác a v jakých místnostech přijímá návštěvy... to všechno jsou věci, kvůli kterým Ježíš tak tvrdě napomínal farizeje a zákoníky: sakralizovaná snaha imponovat, jak to nazývá Häring.

U nás by mělo dojít v nejbližší době k výměně na šesti biskupkých postech: kromě tří moravských diecézí taky v Litoměřicích a v diecézi řeckokatolické, a znovu v Praze. Jde tedy o téměř kompletní generační výměnu biskupského sboru. Tak se modleme, aby na jejich místa nastoupili ne monarchové, ale skuteční pastýři naplnění Božím duchem. A aby ten proces, který povede k jejich jmenování, byl pro nás aspoň trochu pochopitelný.