Papež ano – církev ne?

Proč odcházejí kněží ze služby? Proč vedeme kulturní války? Proč Češi nenávidí církev, ale milují papeže?

Letos krátce před velikonocemi odešli ze služby dva mladí kněží, jeden v plzeňské diecézi a jeden v brněnské. Oba byli velmi aktivní, lidé je měli rádi, vytvářeli přátelskou a otevřenou církev. Když vidíme, jak se prohlubuje nedostatek kněží, a jak ještě mnozí z těch mladších jsou velmi konzervativní, tak taková zpráva zabolí. Přitom to není úplně výjimečné. Určitě tedy je dobré ptát se, proč se to děje.

Katolická univerzita ve Washingtonu na to udělala výzkum, ptala se mnoha kněží, kteří odešli ze služby. Na prvním místě uváděli celibát a osamělost, touhu po intimním partnerství a rodinném životě. Potom zmatek ohledně identity a role kněze, a taky zklamání z fungování církve – hlavně z klerikalismu, a z chybnoho řešení krize zneužívání. Kněží, kteří odešli, taky často zmiňovali syndrom vyhoření nebo doktrinální pochybnosti – zejména v učení církve o sexualitě, genderu a autoritě. A nakonec pocit, že nemají podporu svého biskupa nebo řeholních představených, že jim schází bratrské společenství, duchovní doprovázení, trvalá formace.

To jsou závažná zjištění. Biskupové a další představení by měli hledat, jak kněze v jejich službě a životě podpořit, ale taky přemýšlet o celkovém nastavení jejich studia, formace, způsobu života, náplni práce. Včetně otázky celibátu, nebo možnosti světit na kněze i ženy. Nový vídeňský arcibiskup prohlásil, že by chtěl opět zapojit do služby ty kněze, kteří odešli kvůli partnerskému vztahu. Biskup v belgických Antverpách řekl, že "vynaloží veškeré úsilí, aby do roku 2028 mohl vysvětit na kněze pro svou diecézi ženaté muže". No, to jsou konkrétní návrhy, tak uvidíme, co přinese další vývoj.

V Praze nastoupil minulou sobotu nový arcibiskup Stanislav Přibyl. Zatím působí sympatickým dojmem: nevyhýbá se kontroverzním otázkám, mluví i o svých osobních pocitech, dává signál o mnohem otevřenější a vstřícnější církvi, než jsme viděli doposud. Potěšilo mě, že se jasně vyjádřil i k některým politickým otázkám. Řekl třeba, že "veřejnoprávnost a nezávislost médií jsou ve velkém ohrožení, protože veřejnost nerovná se vláda. Veřejnost jsme my všichni a doteď jsme si za úplný pakatel platili nezávislost médií, která jsou někdy nepříjemná, ale tato nepříjemnost je důležitá, abychom nebyli zahlcováni cinknutými zprávami na něčí objednávku."

Když se novinář zeptal Přibyla na konflikt mezi papežem a americkým prezidentem, tak řekl: "Tady samozřejmě nadržuji papežovi. Ne proto, že papež je můj "šéf", ale protože si myslím, že prezident Spojených států naprosto vykročil z oblasti svých kompetencí. Jeho způsob, jak se pohybuje po světě, mě spíš přivádí k hrůze, co se zase stane. Naproti tomu je papež, který prostě plní svoje poslání. Moc se mi líbilo, jak klidně zareagoval a vysvětlil, že hlásá evangelium a že se nebojí. To je pro mě velkou inspirací."

Jen mimochodem: jak velký je to rozdíl oproti novému poslanci za SPD Josefu Nerušilovi, který byl dlouhá léta pravou rukou arcibiskupa Duky. Ten říká, že koncesionářské poplatky jsou přežitek a že on považuje za svůj hlavní úkol vést kulturní války: tedy "bojovat proti "woke" propagandě v čele s LGBT ideologií, proti Green Dealu, proti neziskovkám a pro podporu tradiční rodiny." Přibyl říká naopak, že mu "vadí pojem 'kulturní válka'. Já mám kulturu spojenou s něčím pozitivním a chtěl bych, aby kulturní válka zmizela ze slovníku. Kulturní boj je pro mě cizí věc a nebudu se v něm angažovat." Tak věřím, že teď bude mnohem víc slyšet hlas Stanislav Přibyla než hlasy nějakých pohrobků Dominika Duky. I když sedí v parlamentu.

Bohužel ta kulturní válka se stále ještě vede na pražské teologické fakultě. Ten zarputilý boj dvakrát odvolaného děkana proti akademickým institucím a proti svobodě vědeckého bádání měl dosud podporu velkého kancléře, arcibiskupa Graubnera. Pro jeho nástupce to bude jeden z prvních problémů, které bude muset řešit.

K těm kulturním válkám ještě jeden citát. Jsem vděčný papeži Lvovi, že opět vyslovil nahlas to, co říkal už jeho předchůdce: "Otázka jednoty či rozdělení církve by se neměla točit kolem sexuality. Je tu tendence myslet si, že když církev hovoří o morálce, jediným morálním tématem je sexualita. Ve skutečnosti se domnívám, že existují mnohem větší a důležitější otázky, jako je spravedlnost, rovnost, svoboda mužů a žen, náboženská svoboda, které by měly mít přednost před touto konkrétní otázkou." Ano, tohle říkám už dlouho: ta fixace na sexualitu v naší církvi je patologická. Když spolu žijí dva muži nebo dvě ženy, když manželé používají antikoncepci, když spolu žijí mladí lidé před svatbou, tak se můžeme bavit o tom, jestli to je nebo není v souladu s křesťanskou morálkou, ale určitě ti lidé nikomu neškodí. Ale když někdo omezuje svobodu druhých, šíří lži a nenávist, vyvolává války nebo odmítá pomáhat těm, kdo umírají hladem, tak působí škody obrovské. Na to bychom se jako křesťané měli zaměřit, a jsem moc rád, že papež Lev to dělá.

Nedávný výzkum agentury STEM hodnotil oblíbenost zahraničních politiků u české veřejnosti. Na posledních dvou příčkách se umístili Vladimir Putin a Donald Trump. A víte, kdo je na úplně prvním místě? Papež Lev XIV! Jako by lidé říkali: ne, tu církev, která nám upálila Jana Husa, okradla nás o peníze a zneužívá malé děti, tu fakt nechceme. Ale papež, ať už František nebo teď Lev – to je člověk na svém místě. A já si říkám – kdybychom my křesťané smýšleli a jednali podobně jako poslední papežové, tak by lidé snad i tu církev vnímali trochu líp.

Nakonec chci připomenout papeže Františka, od jehož úmrtí uplynul před týdnem přesně rok. Byl blízký Janu XXIII.: podobal se mu svou postavou, vystupováním, ale hlavně svým reformním nasazením. Jan XXIII. svolal a zahájil druhý vatikánský koncil; František se snažil se dovést myšlenky koncilu do praxe. Já jsem po celý život toužil po církvi, která by věrněji následovala svého zakladatele; která by srozumitelnějším způsobem přinášela Boží lásku do našeho světa; která by kladla důraz spíš na člověka než na zákony. Postupně jsem ztrácel naději, že by se tato vize mohla naplnit. Ale papež František ji ve mně znovu probudil.

Tak vás chci povzbudit jeho citátem, který mně pomáhá, když vidím, že se všichni o něco snažíme, ale přitom máme pocit, že všechno je blbě, že nám vládnou zločinci a že s tím nic nenaděláme: "Věříme evangeliu, které praví, že Boží království je již přítomné ve světě a tu a tam se různými způsoby rozvíjí: jako malé sémě, které může vyrůst a stát se velkou rostlinou, jako špetka kvasu, která prokvasí celé těsto. Potřebujeme jistotu, že Bůh může působit za jakýchkoli okolností, i uprostřed zdánlivých neúspěchů. Jistotu, že nebude ztraceno nic z našich skutků vykonaných z lásky, žádná z našich upřímných starostí o druhé. To všechno proudí světem jako životní síla. My se dáváme do služby, ale nedožadujeme se viditelných výsledků. Kráčejme usilovně vpřed, ale nechme, aby našemu úsilí dal plodnost on tak, jak chce."