Plevel mezi pšenicí (16. neděle v mezidobí)

Podle Bible stvořil Bůh člověka jako svůj obraz. Stvořil ho jako bytost, která je dobrá, která má šířit dobro kolem sebe. Ale Boží nepřítel – had – vložil do toho dobrého díla plevel v podobě zla. Člověk měl svobodu, mohl se bránit, ale neudělal to. Podlehl hadovu svádění. Od té doby je duše člověka zaplevelená.

To však neznamená, že by v ní nemohlo růst dobré semeno. Stále máme svobodu, stále můžeme svou situaci reflektovat, můžeme na sobě pracovat, můžeme ten plevel ze své duše vytrhávat. Jak víme z přírody, plevel má velkou snahu růst, šířit se, a tak dusit a ničit dobrou úrodu. Stejně je to v lidském životě: boj se zlem nikdy nemáme definitivně vyhraný. Vždycky nás může znovu zasáhnout. Navíc plevel často může vypadat krásně, může budit dojem dobré úrody. Ten had totiž není hlupák, snaží se nás nachytat. Někdy na jeho taktiku naletíme, uvěříme mu, a když zjistíme, o co jde, může být pozdě. Vytrhat vzrostlý plevel je náročnější, než kdybychom ho zachytili včas.

Tento vnitřní zápas prožívá každý člověk sám, ve své duši. Je to naše osobní, individuální duchovní cesta. Zároveň však jsme součástí lidského společenství. To je ta perspektiva, o které mluví Ježíš: mezi lidmi jsou jak ti, kteří se snaží s plevelem ve své duši bojovat, tak i ti, kteří ho nechávají volně růst, kteří dokonce umožní, aby zadusil dobré semeno. Tito lidé šíří kolem sebe víc zla než dobra. Jak na to reagovat? Jak se k nim máme chovat my, kdo se snažíme o dobro, kdo ten plevel ze své duše vytrháváme? Rádi bychom ho vytrhali i z té jejich duše, jde nám přece o dobro pro všechny. Proto se ptáme: "Máme jít a ten plevel sesbírat?" Ježíšova odpověď může být překvapivá: "Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní."

Všichni ti nekompromisní bojovníci proti různým pachatelům zla by měli zpozornět. Duše jiného člověka není v naší moci. Můžeme vytrhávat plevel ze své vlastní duše, ale ne z duše jiných lidí. To neznamená, že bychom měli nechat zlu volný prostor. Když někdo v rodině, ve výchovných institucích, v církvi zneužívá děti nebo jiné zranitelné osoby, musíme tomu zabránit, abychom chránili nevinné. Na to má naše společnost nástroje: policii, soudy, věznice.

Trestem člověku zabráníme v páchání zla. Ale nezničíme plevel, který roste v jeho duši. Po opuštění věznice může to zlo páchat dál. Práce ve vězení mně ukázala, jak je náročné, a často nemožné, motivovat člověka k tomu, aby začal sám vytrhávat plevel ze své duše. Pokud k tomu má dojít, musí v sobě objevit to dobré semeno, které do něj vložil Bůh. A začít ho rozvíjet. Teprve když objeví krásu dobra, najde sílu k tomu, aby se postavil proti zlu. Nesnažím se tedy vytrhávat plevel, který do něj vložil had, ale snažím se pečovat o dobré semeno, které do něj zasel Bůh.

Žijeme ve společnosti, kde mnozí lžou a kradou, vedou války, nemají respekt k důstojnosti druhých. Můžeme proti nim protestovat, ale nemůžeme je prostě "vytrhnout", zlikvidovat, nebo, pokud nám vládnou, násilně je svrhnout. O to se pokoušeli komunisté, a vedlo to k ještě většímu zlu. Naším úkolem není vytrhávat plevel, ale pečovat o dobrou setbu – zalévat ji, okopávat, chránit před mrazem. Když někdo šíří lež, můžeme o to víc šířit pravdu. Když někdo odmítá pomáhat těm, kdo trpí, můžeme jim pomáhat o to víc. Když někdo uráží druhého člověka, můžeme se ho hlasitě zastat.

Ta snaha vytrhat plevel za každou cenu, často i násilně, je patrná i v naší církvi. Války proti katarům, inkvizice, protireformace, index zakázaných autorů, antimodernistická přísaha, umlčování některých teologů… To všechno bylo vedeno snahou vytrhat plevel. Podle zásady, že lež nemá právo na existenci. Dnes už to církev nedělá, ale samozvaných "strážců pravé víry", kteří by rádi vytrhali plevel i s kořeny, je stále dost.