Pohřeb mé maminky, 16. 2. 2013

Dnes, 10. března, by se moje maminka Ludmila dožila 91 let. Zemřela před deseti lety, 8. února 2013. Toto jsem kázal na jejím pohřbu.

Biblické texty: Kaz 3, 1 – 14; 1 Jan 3, 18 – 24;  Mk 12, 28 – 31

Minulý pátek večer se naší mamince zastavilo srdce. Ta neskutečně výkonná pumpa, která je schopná bez jediného přerušení a bez jakékoli údržby fungovat desítky let (a v tom ji žádný lidský výrobek nepřekoná!), se najednou, po více než 80 letech, zastavila.

Ale srdce není jen pumpa. Srdce je symbolem života: je zdrojem citů, lásky i vášně, je místem, odkud vychází lidské dobro i zlo, srdce se může radovat a může trpět. Srdce je taky sídlem víry a lásky k Bohu. V Bibli se slovo srdce vyskytuje 660x! Jen v dnešních textech 6x.

Naše maminka měla především srdce milující – na prvním místě milovala svou rodinu, svého manžela, děti, vnoučata; pro ně žila, pro ně se obětovala, pro ně byla schopná vydržet cokoli. Někdy nám její láska byla i trochu nepříjemná, jak už to u maminek bývá: vždycky přesně věděla, co je pro nás nejlepší, i když my jsme to třeba viděli jinak. Pak si dělala starosti, bála se o nás, modlila se za nás. Ale nebyla uzavřená. Přemýšlela o jiných názorech a často i po dlouhé době byla schopná je pochopit.

Srdce naší maminky však bylo taky srdcem trpícím. Kromě mnoha jiných bolestí muselo unést i tu největší bolest, jakou si lze vůbec představit: smrt dvou svých vlastních dětí. Možná i proto jí byla tak blízká jiná žena, která prožila stejnou bolest: Ježíšova Matka Maria.

Maminka celým srdcem milovala Boha: s Bohem konzultovala všechno, co prožívala, u Boha nacházela pochopení, když se cítila osamocená mezi lidmi, z Boha čerpala sílu, když její srdce krvácelo. Do svých diářů si zapsala stovky malých střelných modliteb, které vysílala k Bohu ve chvílích radosti i bolesti.

Už jsem řekl, že naše maminka uměla trpět. Ale ona se stejně tak dovedla radovat. Její srdce se často pohybovalo od extrému k extrému: utápělo se v bolesti nebo přetékalo radostí. Někdy dokonce obojí zároveň. Málokdy byla lhostejná. A největší radosti prožívala opět ve své rodině: když se narodilo další dítě; když Eliška vyhrála soutěž ve hře na cimbál; když jsme se vraceli živí a zdraví z dalekých cest; když se dědečkovi podařila přednáška; když vnoučatům chutnaly její buchty; když jsme ji vyvezli někam do přírody nebo na poutní místo.

Ještě jeden rozměr musím připomenout – mluví o něm apoštol Jan: maminka si byla vědoma svých lidských slabostí; často ji její srdce obviňovalo – možná z toho, že nemilovala dostatečně, nebo že podlehla svým náladám. Ale věděla, že Bůh je větší než její srdce, proto všechny své chyby odevzdávala jemu, zpovídala se a věřila v jeho milosrdenství.

Po celý život měla v srdci touhu po věčnosti, jak říká Kazatel. Ve chvílích své největší bolesti si opsala do diáře verš ze 17. Žalmu: "Až procitnu, Hospodine, nasytím se pohledem na tebe." A pod to připsala: "na moje úmrtní oznámení". Našli jsme to pozdě, proto máte někteří parte s jiným citátem. Teď se s ní můžeme radovat: ve chvíli, kdy se její srdce zastavilo, dovršila se její touha a ona se nasytila pohledem na Boha.

Ale nám všem zatím ještě srdce bije. Nevíme, kdy se zastaví. Můžeme si jen přát, aby v tom čase, který nám zbývá, dorostlo srdce každého z nás do takových rozměrů lásky a obětavosti jako srdce naší maminky.