Potřebujeme dobrého pastýře?

Symbol dobrého pastýře má dlouhou historickou tradici. Označovali se tak někteří antičtí panovníci. Titul dobrého pastýře přijal i sám Ježíš. My salesiáni chceme, podle vzoru Dona Boska, být pastýři dětí a mladých lidí. Ale potřebujeme ještě dnes nějaké pastýře? Není to překonaný model?

V římských katakombách byla kdysi nalezena soška pastýře s ovečkou na ramenou. Jde o jeden z nejstarších křesťanských symbolů; k zobrazování kříže došlo až asi o 200 let později. Nebylo to nic nového, starověcí vládci se často přirovnávali k pastýřům, Ježíš však dal tomuto symbolu nový smysl svým důrazem na ovce, které se zatoulaly či zranily – důrazem na slabé, ohrožené, vyloučené, opuštěné… Církev v tomto poslání pokračuje, a tak dodnes považujeme své kněze za "duchovní pastýře", některé církve dávají farářům titul "pastor", činnost, kterou církev realizuje, se nazývá "pastorace", a věda o ní je "pastorální teologie".

V posledním století ale došlo k posunu – zatímco dříve byl tím Bohem pověřeným "pastýřem" jedině kněz či biskup, dnes po 2. Vat. koncilu se pastorace považuje za úkol všech věřících. Proto i laici nesou spoluodpovědnost za to, co církev dělá a jak žije, proto i kdokoli z vás může duchovně doprovázet druhé, proto např. byla pět let hlavní kaplankou vězeňské služby – jakousi "vrchní pastýřkou všech českých vězňů a jejich pastorů" žena – laička, s pověřením od ČBK.

Někdy si naříkáme, že máme málo kněží – ale pokud je pastýřský úkol posláním celé církve a všech jejích členů, tak se nic tak strašného neděje, většinu jejich úkolů můžou převzít laici. I pro ně však platí základní kritéria: vést k Ježíši Kristu jako jedinému, Božskému pastýři. A vést takovým způsobem, jakým to dělá on sám: "volá své ovce jménem", protože je zná, má k nim osobní vztah, jde mu o jejich dobro. "Jde před nimi" – ukazuje cestu, dává dobrý příklad. Takovým pastýřem může být nejen kněz pro své farníky, ale taky otec či matka pro své děti, učitel pro své žáky, spisovatel či novinář pro své čtenáře, vedoucí pracovník pro své podřízené, politik pro občany, kteří ho zvolili, lékař pro své pacienty.

Zůstaneme-li však u pastorace jako specifické činnosti církve, může se nám zdát, že o ni není zájem, že mnoho kostelů zeje prázdnotou a kněží jsou vnímáni spíš jako muzejní exponáty než aktivní pomáhající pracovníci. Zároveň ale ve společnosti roste zájem o spirituální službu v širším smyslu: v posledních letech bylo vytvořeno několik profesních sdružení pro nemocniční kaplany, ETF teď už podruhé pro ně vypsala kvalifikační kurz, nedávno vyšla v ČB odborná publikace o možném zavedení duchovní služby u české policie, stále se zvyšuje počet vězeňských kaplanů, manažeři, podnikatelé a politici volají po pomoci k hlubšímu duchovnímu zakotvení a po schopných odbornících, kteří by pro ně vedli duchovní cvičení; s potřebou duchovního zakotvení počítá i současná psychologie či sociologie. Tady všude se otvírá pro nás křesťany prostor, který ještě zdaleka neumíme využít.