Řeholní život a synoda o synodalitě. Setkání řeholníků v Ostravě, 4. 2. 2023

Aktivně se účastním synodního procesu, považuji ho za velkou naději pro církev. Jako řeholníci jsme součástí církve, tedy jsme také součástí tohoto procesu. Chci se nad ním zamyslet ze tří perspektiv:

• analýza dosavadních konzultací: co říkají řeholníci o sobě a co říká laická většina o řeholnících;
• synodalita v našich komunitách - jak by se v nich měly projevit synodální principy;
• synodalita jako odpověď na znamení doby: jak reagovat na konkrétní znamení doby, jímž je úbytek povolání.

Co říkají řeholníci o sobě a co říká laická většina o řeholnících?

Řeholní komunity u nás se zapojily do diskusí velmi málo: "Diecézní týmy pozvaly k zapojení se v synodálním procesu na úrovni diecéze také řeholní společenství, nicméně napříč diecézemi je možné konstatovat, že podíl těchto skupinek nebyl příliš významný. Snad také proto, že řeholní společenství mohla využít přímého zaslání výsledku vlastního rozlišování na Generální sekretariát Synody biskupů po linii vlastních řeholí/kongregací." (Národní syntéza)

V národní ani v diecézních syntézách nejsou žádné zmínky o tom, co řeší řeholní komunity, ani o tom, jak je vidí ostatní. Jedinou výjimku tvoří odstavec v syntéze pražské arcidiecéze k tématu duchovního doprovázení: "Řeholním osobám by pomohla nezávislá kontaktní osoba, například psycholožka, která by sestrám pomáhala a zajistila by otevřenost i důvěrnost. Pro sestry je vhodnější mnohdy jako rádce vyzrálá žena než kněz."

Na globální úrovni "sekretariát synody obdržel příspěvky od 112 ze 114 biskupských konferencí, ode všech 15 východních katolických církví a také reflexe od 17 z 23 dikasterií Římské kurie, od řeholních představených, institutů zasvěceného života a společností apoštolského života i sdružení a laických hnutí věřících." (Dokument pro kontinentální etapu - DKE)

Tři odkazy v DKE na dokumenty, které zaslali představení řeholních institutů:

Nerovné postavení žen: "Zpráva představených institutů zasvěceného života poznamenává: "V církvi převládá v rozhodování i v církevním jazyce sexismus [...]. V důsledku toho se ženy vylučují z významných rolí v životě církve a jsou diskriminovány, protože za své úlohy a služby nedostávají spravedlivou odměnu. Řeholnice se často považují za levnou pracovní sílu. V některých místních církvích existuje tendence ženy nebrat v potaz a církevní funkce svěřovat stálým jáhnům, ba dokonce podceňovat řeholní život bez hábitu, čímž se nerespektuje základní rovnost a důstojnost všech pokřtěných křesťanských věřících, žen i mužů" (USG/UISG).

Angažovanost v reakci na znamení doby a žitá synodalita: "Klíčový prvek tohoto procesu zahrnuje i uznání toho, jak ženy, zejména řeholnice, již nyní stojí v čele synodální praxe v některých nejnáročnějších sociálních situacích, kterým církev čelí. V příspěvku předloženém Unií generálních představených a Mezinárodní unií generálních představených se uvádí: "Existují zárodky synodality, v nichž prorážíme nové cesty solidarity: zajištění budoucnosti rasové a etnické spravedlnosti a míru pro černé, hnědé, asijské i indiánské bratry a sestry (Spojené státy), silné propojení s domorodými a původními sestrami a bratry (Amerika), otevření nových cest přítomnosti řeholních sester v různých hnutích, spojenectví s podobně smýšlejícími skupinami při řešení klíčových sociálních otázek (jako jsou klimatické změny, uprchlíci a žadatelé o azyl, bezdomovectví) nebo otázky konkrétních zemí." V těchto prostředích ženy hledají spolupracovníky a mohou být i učitelkami synodality v rámci širších církevních procesů."

Problém synodální komunikace v komunitách: "Přijetí skutečně synodálního stylu je také výzvou pro zasvěcený život, a to počínaje právě těmi praktikami, které již zdůrazňují význam zapojení všech členů do života svého společenství: "Synodalita v zasvěceném životě ovlivňuje rozlišování a rozhodování. Přestože se v našich institutech praktikuje komunitní rozlišování, je i zde prostor pro zlepšení. Členství v orgánu vyžaduje účast. [...] Společným přáním je zavést - jak v životě církve, tak v zasvěceném životě - kruhový (participativní) a méně hierarchický a pyramidální styl řízení" (USG/UISG).

Závěr: řeholníci se alespoň u nás do synody moc nezapojili; případně se zapojili do skupin, ale jen minimálně sdíleli své vnitřní problémy). Většinový Boží lid nás buď nevnímá, nebo nás bere jako samozřejmou součást církve a nemá s námi problém (na rozdíl od kněží a biskupů, kolem nichž se točí většina synodních témat).

Jak by se měly synodální principy projevit v životě našich komunit?

V synodalitě jde především o kvalitu vzájemné komunikace a participaci všech na řídících procesech. To vychází z teologického konceptu "všeobecného kněžství" - všichni pokřtění mají stejnou odpovědnost za realizaci poslání církve.

Papež František - tři covidy: nemoc v mládí, studium v Německu, "vyhnanství" v Cordobě - objev synodality na základě negativní zkušenosti s vlastním způsobem řízení, který byl příliš autoritativní. Čas je důležitější než prostor.

V rámci řeholních slibů jsme vázáni poslušností, což vytváří velký prostor pro zneužití moci. Sakralizovaná moc (Häring): přesvědčení, že můj názor je názorem Božím; a jeho vymáhání psychickou manipulací, odkazem na hřích, svědomí apod. Diskuse v TV Noe: "Jako představená musím poslouchat víc - nejen ty, kdo jsou nade mnou, ale i své podřízené!"

V rámci synodality jsme vázání komunikací, úctou k lidské důstojnosti, respektem ke svobodě a svědomí. Podobně jako v obecné církvi, i mezi námi existuje klerikalismus: uvnitř komunit (provinciál, místní představení x řadoví členové), v ženských komunitách nadměrná úcta ke knězi (nebezpečí zneužívání!) i navenek (protože nosíme hábit, zasloužíme si větší úctu...).

Máme různé mechanismy rozhodování - komunitní a provinciální rady, volby představených (nebo jejich jmenování na základě průzkumu), autoritativně x dialogicky realizovaná personální politika. V tomto smyslu prožíváme vyspělejší synodalitu než "hierarchická" církev. V rámci synody bychom měli provést reflexi a diskusi o tom, jak to funguje, zda nám to vyhovuje a zda je to v souladu se synodními principy.

Jednou ze základních křesťanských hodnot je odpovědnost za vlastní život. Když na Jaboku připravujeme budoucí sociální pracovníky, tak je v etickém kodexu učíme, že mají "podporovat, posilňovat a zmocňovat klienta k vlastní zodpovědnosti a usilovat o dosažení co největší míry jeho autonomie a participace na rozhodování." Jenže složením řeholních slibů se člověk právě této své autonomie do jisté míry vzdává a předává moc nad sebou do rukou představených. Není právě toto důvodem úbytku řeholních povolání? Ta obava, že budu stále považován za malé dítě, které o sobě nemůže rozhodovat? Dnešním dospělým a vzdělaným křesťanům takové rozhodnutí nic neříká; považují to spíš za jakýsi únik pro lidi, kteří se neumí nebo nechtějí postavit aktivně a odpovědně k vlastnímu životu. Jistě, poslušnost slibujeme Bohu. Ale realizujeme ji skrze člověka, který je hříšný.

A nebezpečí zneužití moci je velké: Máme zprávy z klášterů, kde docházelo k mocenskému nebo i sexuálnímu zneužívání. Průzkum mezi řeholními sestrami ve Francii: kvůli slibu poslušnosti jsou jim často přidělovány práce, které neodpovídají jejich kvalifikaci, nebo jim není umožňován rozvoj, o který by samy stály. Jedna sestra např. "měla doktorát z teologie, a přesto musela bez jakéhokoli vysvětlení pracovat jako kuchařka a uklízečka".

Synoda hledá reformu církve: řeholníci bývali hnací silou reforem v církvi i společnosti; jsme jí i teď? Nebo naopak brzdíme? Mít prst na tepu doby!

Zápis řeholních představených Německo: "My řeholníci z vlastní zkušenosti a z naší historie víme, že změna vždy byla a je součástí církve a že často přicházela a přichází z řeholních řádů. Během několika posledních desetiletí se mnoho našich apoštolátů velmi změnilo v důsledku vnitřních a vnějších faktorů. Myšlenka "tak to bylo vždycky" je iluze, ne-li ideologie. V tomto ohledu souhlasíme se svědectvím evangelií a cítíme se povzbuzeni slovy papeže Františka. Při zahájení synody 9. října 2021 řekl: "Konečně může dojít k pokušení nehybnosti: protože 'to se tak vždy dělalo' (EG 33) - toto slovo je jedem v životě Církev, takže pokud jste to vždy dělali" - je lepší nic neměnit. Kdo se pohybuje v tomto horizontu, aniž by si toho všiml, upadá do chyby, že nebere vážně dobu, ve které žijeme. Existuje riziko, že stará řešení se nakonec použijí na nové problémy: spojování s novými věcmi, což nakonec povede k ještě horší trhlině (srov. Mt 9,16)."

Být zdrojem spirituality a evangelizace: jak to vidíme v klášterech napříč Evropou, které nabízí zastavení lidem z venku. Otevřít dveře, přijímat nekonformní křesťany i nekřesťany, být prvními, kdo rozšíří prostor svého stanu. Nabízet nejen tradiční duchovní doprovázení, ale taky terapii, meditaci, exercicie nevázané jen na křesťanská dogmata...

Zápis představených řeholních institutů Německo: "Jsme znepokojeni tím, že stále více lidí v naší zemi se zklamaně odvrací od církve. V poslední době tomu tak často bývá u angažovaných katolíků, z nichž některé známe osobně a kterým tento krok "ven z církve" způsobuje velkou bolest, protože přicházejí o kus domova. Mnozí z nich jsou ale přesvědčeni, že "musí" opustit církev, aby zachránili svou víru. To je varovný signál, který nesmíte přehlédnout. Někteří z těchto lidí nacházejí domov v našich náboženských komunitách, v našich penzionech, v našich bohoslužbách, které jim církev již často nenabízí, například proto, že vylučuje lidi, kteří nesouhlasí s převládající sexuální morálkou církve nebo dogmatickým učením. nesouhlasí s církví. Změny katechismu jsou naléhavě nutné, pokud jde o znovusezdané rozvedené, neheterosexuály, nebinární a trans (LGBTQ) lidi. Řešení otázek sexuality musí být tématem celoživotní náboženské formace."

Jaká je budoucnost řeholního života vzhledem k trvalému úbytku povolání?

V devadesátých letech u nás bylo přes dvě stovky salesiánů řeholníků, ročně přicházelo i dvacet noviců. Dnes je nás polovina a nový zájemce přijde stěží jeden za rok. Počet řeholních sester na celém světě se za posledních šedesát let snížil asi z milionu na 600 tisíc, přestože počet katolíků se zvýšil skoro na trojnásobek. Jinak řečeno: před 60 lety bylo z tisíce katolických žen pět řeholnic; dnes je to jedna. Podobně před 60 lety připadalo na jednoho kněze něco přes tisíc věřících, dnes je to víc než tři tisíce. Přitom se stále modlíme za kněžská a řeholní povolání, rozvíjíme pastoraci povolání... ale situace se nelepší. Tak se nám vyčítá, že se málo modlíme, že špatně vychováváme děti. Nebo že mají dnes mladí malou víru, že jsou pohodlní, že nejsou ochotni se obětovat.

Skutečné příčiny poklesu zájmu o povolání, která jsou spojena s celibátem:

• Dřív jasný společenský status, spojený s prestiží a úctou. Dnes už to neplatí.
• Dřív celoživotní sociální jistota. To dnes platí v rozvojových zemích, kde je povolání dost. Někdy se nám dávají za vzor. Ale tam, kde se zlepšuje sociální situace, tam se počet povolání snižuje.
• Dřív lidé chápali život staticky: mám rodinu a práci a je to na celý život. Vstoupím do kláštera, stanu se knězem a je to na celý život. Dnes ale žijí dynamicky: přizpůsobují se stále novým informacím a zkušenostem... Pak je těžké slíbit, že se na celý život vzdají tak krásných a podstatných věcí, jako je partnerská intimita nebo rodičovství.
• Církev dlouho považovala erotickou a sexuální lásku za projevy nízkých pudů. Takže kdo chtěl být blíž Bohu, nebo chtěl být lepším člověkem, šel do kláštera. Dnes ale věříme, že žádný způsob života není sám o sobě lepší nebo horší, záleží spíš na tom, jak ho prožíváme. I Jan Pavel II. ve své známé Teologii těla říká, že erotická a sexuální láska má svou duchovní dimenzi, stejně jako láska agapická nebo láska mezi člověkem a Bohem. Argument: půjdu do kláštera, abych byl blíž Bohu, už neplatí.
• Složením řeholních slibů se člověk do jisté míry vzdává své autonomie a předává moc nad sebou do rukou představených - to mladé lidi odrazuje, protože nechtějí ztratit kontrolu nad svým životem.
• Ani život v řeholní komunitě nemusí být nijak idylický - informace o zneužívání moci odrazují zájemce. V synodní zprávě představených institutů zasvěceného života se píše, že "v církvi převládá v rozhodování i v jazyce sexismus. Ženy jsou diskriminovány, protože za své služby nedostávají spravedlivou odměnu. Řeholnice se často považují za levnou pracovní sílu." Možná jde o výjimky, ale spíš se obávám, že to může být vrchol ledovce. Systém řeholního života takové excesy rozhodně umožňuje.

Jde o povolání! Když člověk zaslechne Boží hlas, tak za ním má jít. Ale jsme jen loutky, které hrají předem připravenou roli? To by bylo v rozporu právě s tou svobodou a odpovědností, které jsou velkým Božím darem. Já chápu povolání spíš jako dialog mezi člověkem a Bohem: já hledám, Bůh nabízí možnosti, já se rozhodnu, on mě doprovází a podporuje; přijdou nové zkušenosti, výzvy, znovu hledám, znovu se rozhoduji... Jak to hezky napsala sestra Lucie v knížce Sestry: "Život se mění, Bůh s tím pracuje a na našich cestách je nám prostě nablízku a stále nás miluje."

Jaká je před námi budoucnost? Synodní zápisy se o nedostatku řeholních povolání nezmiňují. Boží lid to tedy nevnímá jako problém. Znamená to, že nás nepotřebuje? Církev minulosti stavěla na klášterech a řeholních komunitách velkou část své identity a akceschopnosti. Zdá se, že církev budoucnosti se tvoří na jiných základech. Zkušenost např. ukazuje, že naprostou většinu toho, co dřív bylo doménou řeholníků - církevní sociální práce, zdravotnictví, školství - dnes dělají laici. A dělají to dobře. Nejen jako řadoví zaměstnanci, ale i ve vedoucích pozicích.