Rozhovor o víře, naději a lásce

Redaktorka líšeňského farního časopisu Kukátko mně poslala pár otázek, abych se představil zdejší farnosti. Tady je výsledek.

V tomto vydání Kukátka přinášíme rozhovor s P. Michaelem Martinkem, SDB, který se v srpnu přestěhoval do salesiánské komunity v Líšni. Vedle své kněžské služby se věnuje pedagogické práci na VOŠ Jabok, kde vyučuje praktickou teologii a křesťanskou sociální etiku, a dlouhodobě působil také jako vězeňský kaplan. V rozhovoru se dozvíte více o jeho pohledu na církev, společnost a o tom, co ho motivuje v jeho službě.

Michaeli, mohl byste se našim čtenářům v krátkosti představit?

Mám za sebou pestrou historii. Byl jsem kaplanem v Letovicích, farářem v Moravských Budějovicích a po sametové revoluci jsem založil farnost a středisko mládeže v Českých Budějovicích – Čtyřech Dvorech. Poté následovaly Pardubice, Fryšták a Praha, kde dodnes učím na salesiánské škole Jabok. V letech 2010–2022 jsem byl vězeňským kaplanem postupně ve třech věznicích a od roku 2016 jsem působil v Teplicích v severních Čechách. Do Líšně jsem se stěhoval letos v srpnu.

Jsou před vámi v Salesku a ve farnosti nějaké konkrétní úkoly?

Jsem důchodce a pro líšeňskou farnost mám pověření jako výpomocný duchovní. Podle potřeby se zapojuji do pastorace a bohoslužeb. V Salesku jsem členem týmů, které připravují pátky pro mládež a přednášky pro dospělé (SaVIO). Mým hlavním úkolem je nyní služba provinciálního delegáta pro salesiánskou rodinu. Většinu času tedy věnuji členům Sdružení salesiánů spolupracovníků (ASC) a dalších složek salesiánské rodiny nejen na Brněnsku, ale i v celé republice.

Vím, že pocházíte z Brna. Po kolika letech se vracíte a jaké pocity ve vás vyvolává návrat do rodného města?

Z Brna jsem odešel po maturitě, vracím se tedy po 47 letech. Návrat na stáří do rodného kraje prožívám jako jakési završení životního běhu, spojené se vzpomínkami, obnovováním dávných vztahů i výhledem do budoucna.

Vaše Teplické komentáře byly velmi oblíbené. Zvažujete něco podobného i zde v Líšni?

Už od září jsem na Teplické komentáře navázal, vychází opět každou středu večer na YouTube i na Facebooku (Boscopoint). Jen teď mají nadpis "Komentáře Michaela Martinka" a místo Teplic začínají pozdravem z Líšně. Všem, kdo je sledují, je to kolem tisíce lidí z celé České republiky, ale také ze Slovenska, se tak vrývá do paměti jméno naší farnosti.

Jakou roli podle vás hrají mladí lidé v církvi?

Většinu mladých, často i těch, kdo vyrůstají v křesťanských rodinách, církev nezajímá. Myslím, že to první, co bychom měli udělat, je naslouchat jim. Je důležité vnímat jejich pohled na svět a pochopit, co je pro ně důležité. Z toho pak můžeme vycházet v dialogu s nimi. My salesiáni se o to alespoň snažíme.

Sociální etika je dnes velmi aktuální téma. Které výzvy vnímáte jako nejdůležitější a jak bychom měli jako křesťané reagovat?

Jako křesťané bychom se měli zapojit do odpovědného řešení velkých výzev současného světa: od klimatické krize přes umělou inteligenci až po kultivaci demokratické politiky. Nestačí soustředit se jen na modlitbu a duchovní život. Věrnost Bohu nás naopak motivuje ke službě člověku, a to jak na osobní, tak na politické rovině.

Jaké klíčové momenty ve vašem životě vás přivedly k rozhodnutí stát se knězem a členem salesiánské kongregace?

Vyrůstal jsem za komunismu, ministroval jsem v Brně u sv. Michala a naše rodina se v církvi silně angažovala. Moje rozhodnutí pro kněžství z toho vyplynulo jaksi samozřejmě. Salesiány jsem poznal až v litoměřickém semináři, kde celá naše řeholní formace probíhala v tajnosti, což jsme tenkrát prožívali jako velké dobrodružství.

Vaše zkušenosti z kaplanství ve věznicích jsou jistě velmi cenné. Co vás tato práce naučila a jak ovlivnila váš pohled na člověka?

Ano, vězení je silná zkušenost. Naučila mě vidět obraz Boží v každém člověku, i v tom, který je zdeformovaný zlem. Každou malou změnu k lepšímu, ke které jsem mohl napomoci, jsem pak vnímal jako velký dar, někdy i zázrak.

Pedagogická činnost na VOŠ Jabok je vaší další zkušeností. Je těžké propojit teoretické znalosti s praktickou duchovní službou?

Myslím, že to nelze oddělit. K hlubšímu studiu, a pak i k výuce teologie mě přivedla praktická pastorační práce. Setkával jsem se s problémy, kterým jsem nerozuměl, zejména při práci s lidmi v těžkých situacích. Abych jim mohl lépe pomáhat, musel jsem jít na hlubinu. Nejen duchovní, ale také odbornou. Teorie mi pomáhá k lepší pastoraci a praktické zkušenosti mě stále nutí k dalšímu studiu.

Co vás při práci s lidmi naplňuje a co naopak považujete za největší výzvu?

Naplňuje mě ta práce sama. Zároveň mě vede k pokoře, protože v ní nikdy není zaručený dobrý výsledek.

Máte ještě nějaké sny či cíle, kterých byste rád dosáhl?

Jeden velký sen nosím v sobě už víc než třicet let a v současné době ve mně roste naděje, že by se, díky papeži Františkovi, mohl aspoň částečně naplnit: jde o reformu naší církve. Sním o církvi, ve které si budou všichni rovni, která nebude nutit lidi ke slepé poslušnosti, kde nebudou hrát roli tituly, funkce, úřady, kde nikdo nebude zneužívat svou moc… Tedy o takové církvi, o jaké snad snil i její zakladatel, Ježíš Kristus.

Jste velmi aktivní, najdete si čas na své koníčky, jako je hudba a cyklistika?

To nejsou jen koníčky, ale životní nutnost. V hudbě a v přírodě čerpám energii, bez které bych nemohl dělat to, co dělám. Čas si na ně tedy vždy najdu.

Jsou v Líšni nějaká místa, která jste si oblíbil a kam se rád vracíte?

V dětství jsem z okna svého rodného domu v Černých Polích viděl Hády – typické panorama lomu s věží. Teď tam chodím na vycházky, běhám nebo jezdím na kole. Celý ten prostor mezi Líšní a Moravským krasem – údolí Svitavy, Těsnohlídkovo údolí, Říčky, Mariánské údolí, Křtiny, Býčí skála… To všechno jsou místa, kam se vracím celý život a teď si užívám ten luxus, že je mám na dosah.

Zaujala vás v poslední době nějaká kniha nebo film, které byste doporučil našim čtenářům?

Mám závislost na knihách a knihkupectvích. Z desítek knih, které jsem přečetl jen za těch pár měsíců, co jsem v Líšni, bych doporučil "Srdce hmoty" od Teilharda de Chardin, "Nesmyslnost" od Dana Arielyho, "Kuřáka Bible" od Wilhelma Buntze nebo "Je to náš příběh" od Pavla Hoška. Do kina moc nechodím, ale nenechal jsem si ujít film "Vlny" o ruské okupaci v roce 1968 – ten bych doporučil každému, ale hlavně těm, kteří tenkrát ještě nebyli na světě.

Chtěl byste něco vzkázat našim farníkům?

Všichni máme společné poslání a odpovědnost. Už nežijeme v církvi, kde kněží rozhodují a laici poslouchají. Na základě svého křtu jsme všichni nositelé všeobecného kněžství. Žijme a jednejme podle toho!

Rozhovor s P. Michaelem Martinkem nabízí mnoho podnětů k zamyšlení. Jeho nadšení pro život, víra v člověka a odhodlání sloužit druhým jsou pro nás všechny inspirací. Přejeme mu v Líšni mnoho radosti a úspěchů v jeho poslání.

Renata Lorencová