Salesiáni spolupracovníci slaví 150 let

Salesiánská rodina je pestrá: lidé zasvěcení Bohu, žijící v komunitách, ale i bez komunit; laici – muži i ženy, žijící v rodinách, ale i bez rodin; lidé pracující uvnitř církve, ale i v civilním světě. Všichni tvoříme jedno velké hnutí, vycházející z charismatu Dona Boska.

Přesně před 150 lety, 9. května 1876, založil Don Bosco sdružení Salesiánů spolupracovníků, jako třetí větev salesiánské rodiny. Tuto sobotu to chceme v Kobylisích oslavit. Vypadá to, že by se nás mohlo sejít kolem šesti set, a věřím, že to bude krásná manifestace toho, že jsme stále tady, že charisma Dona Boska je i po těch stopadesáti letech stále živé.

On to tak vlastně plánoval od začátku. Chtěl založit široké hnutí lidí, kteří by v jeho duchu pracovali s dětmi a mládeží. V prvním návrhu stanov řeholní kongregace měl dokonce zmínku o externích salesiánech – tedy těch, kdo sice nežijí v komunitě a neskládají řeholní sliby, ale prožívají stejnou spiritualitu a podílí se na stejném poslání.

Z hlediska církevního práva ovšem nebylo možné spojit ty dvě skupiny pod jednu instituci, proto Don Bosko založil kromě mužského a ženského řeholního institut i to laické společenství salesiánských spolupracovníků. A vtiskl jim stejné zanícení pro pomoc mladým lidem a stejnou spiritualitu rozumu, víry a laskavosti – to, čemu dnes říkáme salesiánský duch. Nesou tedy v nezředěné podobě jakési "salesiánské geny". Jejich napojení na salesiánskou rodinu je docela těsné: členové a členky procházejí počáteční i celoživotní formací; svou přináležitost vyjadřují veřejně předneseným slibem; v rámci sdružení čerpají podporu pro svůj osobní, rodinný i profesní život; zároveň mají prostor k využití svých darů a schopností ve službě druhým. A nakonec – salesiánů spolupracovníků (na rozdíl od řeholníků) neubývá. Tvoří celosvětové společenství, které čítá asi třicet tisíc členů. V Česku jich je kolem sedmi set a každý rok přijímají desítky nových zájemců. Teď v sobotu při té slavnosti jich přibude dalších třináct.

Asi vás napadne, co vlastně ti spolupracovníci dělají. No, spolupracují: především s námi salesiány všude tam, kde rozvíjíme nějakou činnost. Třeba u nás v Líšni je jeden z nich, Zbyněk Vančura, ředitelem střediska mládeže. Někde pracují jako zaměstnanci či dobrovolníci, ve farnostech působí jako akolyté, akolytky, jáhni, členové farních rad apod. Mnozí naplňují své poslání v civilním životě: často pracují v učitelských, vychovatelských a pomáhajících profesích. Jeden z nich, Libor Podešva, založil a desítky let vedl jednu z prvních škol u nás s inkluzivním vzděláváním – školu Integra na Vsetíně. Mnozí se zapojují do pastorace rodin, vedou přípravy na manželství, organizují manželská setkání nebo akce pro rodiče a děti. Taky jsou aktivní ve veřejném životě, v komunální politice, v médiích. Je toho spousta, jsou to zkušení a vyzrálí lidé, nebo slovy Dona Boska: "dobří křesťané a poctiví občané".

Společně se sdružením spolupracovníků bude slavit své výročí další velká skupina: Salesiánské hnutí mládeže. To je křesťanský spolek s celostátní působností, který se taky hlásí k odkazu Dona Boska. Před 35 lety jsem se podílel na jeho založení; dnes má víc než tři tisíce registrovaných členů. Většinou jde o děti, které se zúčastňují různých akcí, ale i těch aktivních mladých lidí – vedoucích, instruktorů – jsou stovky.

A když mluvím o salesiánské rodině, tak musím zmínit taky Volontarie Dona Boska. To je sekulární institut. Tvoří ho ženy, které skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, a přitom nežijí v klášterních komunitách, ale v běžném civilním světě. Chtějí být svědky Boží lásky v rodinách, v zaměstnání, mezi přáteli, chápat lidi a jejich problémy. O volontariích se moc neví, protože o svém zasvěcení veřejně nemluví, žijí ho "ve skrytosti". Díky tomu můžou vnášet křesťanské hodnoty i tam, kde by jinak mohly být kvůli předsudkům vůči církvi odmítnuty.

Mně se na tom líbí, jak je naše církev, i ta salesiánská rodina, pestrá. Lidé zasvěcení Bohu, žijící v komunitách i bez komunit, laici, muži i ženy, žijící v rodinách, ale i bez rodin, lidé pracující uvnitř církve, ale i v civilním světě. A všichni tvoříme jedno velké hnutí, vycházející z charismatu Dona Boska. Dlouho to fungovalo tak, že hlavní odpovědnost za ně měli řeholníci a řeholnice, a lidé z těch laických sdružení jim pomáhali. Tento model je ale dnes už překonaný. Dnes to chápeme spíš tak, že všechny skupiny salesiánské rodiny rovnocenně, každá podle svých možností, garantují charisma Dona Boska a realizují jeho poslání.

Má to dva důvody. Tím prvním je krize celibátních povolání: nás řeholnic a řeholníků, včetně kněží, je čím dál míň. Modlíme se za nová povolání. Snažíme se motivovat mladé lidi, aby se k nám přidali. Možná se to podaří. Ale možná ne, možná nám chce Bůh ukázat jinou cestu. Don Bosko založil řeholní společnost, protože to ve své době viděl jako nejúčinnější cestu, jak pomáhat mladým lidem. My žijeme v jiné době a hledáme, jak pomáhat mladým lidem dnes. Možná už tou nejúčinnější cestou nebude řeholní společnost, ale společenství mužů a žen, kteří žijí civilním životem, a přitom se ztotožňují s charismatem Dona Boska.

Druhým důvodem je synodální vývoj v církvi. Důraz na všeobecné kněžství, kde jsme si všichni rovni a pracujeme na společném díle. Doposud třeba řeholníci měli odpovědnost za formaci laiků. Dnes vnímáme formaci jako společnou věc – každá ze skupin může těm ostatním něco dát, a zároveň od nich něco získat. Proto třeba vedení duchovních obnov a exercicií už není výsadou kněží a řeholníků, ale stále častěji se na něm podílí i laici, muži i ženy.

Výstižně to vyjádřil Mojmír Novotný, můj dávný kamarád z Brna, otec osmi dětí. Kdysi byl koordinátorem všech spolupracovníků u nás a i dnes v něm stále naplno bije salesiánské srdce. Říká, že "Úbytek kněží a řeholníků, přetížení lidí v životě a práci, stárnutí a další okolnosti nás nutí efektivně využívat síly a začít žít opravdu jako salesiánská rodina, ne jako její jednotlivé složky. Dnes se vracíme k tomu, co bylo za totality v malých společenstvích, ale s větším rozhledem a možností dát víc prostoru ženám, trvalým jáhnům, laikům… Církev se učí přestat rozlišovat podle pohlaví a dát prostor všem. Každý může žít blízký vztah s Pánem a předávat duchovní život dál – nejen svěcené osoby."

Ano, v praxi to tak dávno funguje: zájem o služby salesiánských škol a středisek mládeže je veliký, jejich zaměstnanci a dobrovolníci se věnují dětem a mládeži s velkým citem, obětavostí i odborností. Většina z nich přitom nejsou řeholníci ani řeholnice, leckdy to nejsou ani věřící křesťané. Přesto pracují v duchu Dona Boska, pokračují v jeho poslání být "znamením a nositeli Boží lásky k mladým, zvláště nejchudším".