Sdílení autority (Salesiánský magazín 2/2023)

Minulou synodní úvahu jsem zakončil informací o právě probíhající Evropské kontinentální synodě. Zapojil jsem se do ní jako jeden z deseti on-line účastníků, nominovaných Českou biskupskou konferencí (další čtyři se účastnili prezenčně). Salesiánskou rodinu zastupovala ještě Zdeňka Švédová, inspektorka sester salesiánek (FMA). A v rámci bulharské skupiny přijel Martin Jílek, český salesián působící ve Staré Zagoře. Mluvil jsem s ním o cestách církve u nás a v Bulharsku, aniž bych tušil, že jeho osobní cesta na této zemi se za pouhých jedenáct dní uzavře…

Synodní jednání mělo specifickou dynamiku: do diskusí v pracovních skupinách i v plénu se zapojovali všichni účastníci, bez ohledu na to, zda šlo o biskupa, kněze, laika či řeholníka, člověka svobodného nebo žijícího v manželství, muže nebo ženu. Každý hlas měl stejnou váhu. Cokoli bylo řečeno, a mohlo jít i o extrémní názory, bylo bráno vážně; nikdo nikoho neodsuzoval ani nezesměšňoval. Všechno také bylo věrně přeneseno do textu závěrečné zprávy. Jako důležitou součást synody jsme vnímali chvilky ticha (nebo duchovní hudby) k osobní reflexi a modlitbě, které se opakovaly vždy zhruba po půl hodině jednání. Vedlo nás to ke stálé pozornosti k Duchu svatému a jeho jemnému vanutí. Podobná atmosféra jako v zasedací síni panovala i v kuloárech: v hotelové jídelně nebyl zasedací pořádek, u jednoho stolu mohl sedět a diskutovat arcibiskup s matkou rodiny, laik se skupinou kněží, Belgičan s Polákem, zástupce mládeže se seniorem.

Tato zkušenost synodální církve se pak projevila i v prioritách, které jsme v Závěrečném dokumentu navrhli pro celosvětové shromáždění v Římě. Z osmi bodů se plná polovina zaměřuje na téma sdílení autority: konkrétně jde o vyjasnění vztahu mezi osobami svěcenými a nesvěcenými (problém klerikalismu), o prozkoumání podoby synodálního výkonu autority (otázka moci), o rozlišení, která rozhodnutí přísluší které úrovni v církvi, od místní po všeobecnou (subsidiarita, decentralizace) a o zapojení žen do rozhodovacích procesů na všech úrovních (rovnoprávnost).

Nás salesiány od klerikalismu do jisté míry chrání skutečnost, že v komunitách žijí kněží společně s koadjutory (salesiány bez svěcení), a také to, že ve střediscích mládeže pracujeme na různých pozicích nezávisle na tom, zda máme nebo nemáme kněžské svěcení. Také ve způsobu řízení mají řeholní kongregace mnohem silnější participativní prvky, než je tomu v diecézních strukturách (volby představených či jejich nominace na základě průzkumu, k důležitým rozhodnutím nutný souhlas příslušné rady apod.).

Přesto nejsme zcela imunní vůči zneužití moci. Pracujeme jako vychovatelé, učitelé, případně kněží a zpovědníci; máme tedy velkou moc nad dušemi těch, o které se staráme. Cokoli uděláme nebo vyslovíme, je může silně ovlivnit. Pokud se chováme v rozporu s křesťanskými zásadami, překračujeme hranice výchovného vztahu, šíříme konspirace, jednáme manipulativně apod., může to na jejich životě zanechat negativní následky. Pro příklady bohužel nemusíme chodit daleko.

Pro další rozvoj synodality v našem salesiánském prostředí vidím velký potenciál v tom, že jsme společenstvím, jehož většinu tvoří laici: když u nás sečteme ty, kdo žijí zasvěceným životem, tedy Salesiány Dona Boska (SDB), Dcery Panny Marie pomocnice (FMA) a Volontárie Dona Boska (VDB), tak je to kolem 200 lidí. Ale salesiánů spolupracovníků (ASC), tedy těch, kdo žijí zpravidla v rodinách a pracují v sekulárních povoláních, je 700! Ve spolupráci na různých aktivitách jsme si všichni navzájem rovni, v osobních vztazích jsme kamarádi a přátelé. Společně se snažíme "být kvasem v dnešním světě", jak nás k tomu vyzývá letošní heslo hlavního představeného.

Jedině tímto způsobem – dialogem, spoluprací, sdílením autority mezi kněžími a laiky, mezi salesiány řeholníky a salesiány spolupracovníky, můžeme dostát velkým úkolům, ke kterým nás dnes Bůh volá.