Sudetští Němci v Brně

Těším se na festival Meeting Brno. Těším se, že tady potkám spoustu Němců, kteří u nás kdysi žili, ve zlém jsme se rozešli a teď se můžeme opět setkat jako přátelé.

Na zasedání brněnského zastupitelstva se včera už podruhé demonstrovalo proti sjezdu sudetských Němců. Jedna z odpůrkyň tam přinesla sovětskou vlajku. Při minulém protestu kdosi argumentoval webovou stránku, která tvrdila, že vesmír na nás napřed poslal covid a teď na nás posílá sudetské Němce.

Náš parlament dokonce vyzval organizátory, aby od konání toho sjezdu upustili, protože se "v rámci části tohoto prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání." Zaráží mě ta formulace: "v rámci části tohoto prostředí". Takže ne celý sudetoněmecký landsmanšaft, možná jen jeho malá část, možná jen pár lidí něco zpochybňuje. Ale to je přece běžné, v každé instituci jsou lidé, kteří vidí věci jinak než její vedení, nebo většina členů. Ta většina přitom už před deseti lety odstranila ze stanov formulace o "právu na znovuzískání domoviny" a "vrácení zkonfiskovaného majetku, případně odškodnění". Čili pokud to někdo stále požaduje, tak je to jeho soukromý názor, ale nelze podle toho posuzovat celý spolek!

Nechci to dál rozebírat, je to nebezpečná politická hra Tomia Okamury, na které se přiživují různé dezinformační skupiny. Chci se na to ale podívat etickým pohledem. Na našem území přece po staletí žili Češi a Němci ve vzájemném respektu a toleranci. Až druhá světová válka to fatálně narušila a vyvolala z naší strany nenávistnou reakci v podobě vyhnání tří milionů Němců. Většina z nich byli katolíci. Proto ty první oficiální kontakty a snahy o nápravu těch starých bezpráví vycházely z křesťanského prostředí. Po sametové revoluci se sudetoněmecké organizace spojily s českými aktivisty a začal oboustranně plodný dialog.

Já se s těmi lidmi, kteří se v něm angažují, dlouhodobě setkávám. Patřil mezi ně třeba katolický kněz Václav Dvořák, který byl sám svědkem toho poválečného odsunu, a proto se po sametové revoluci zapojil do snahy o smíření. Když jsem byl v devadesátých letech v Českých Budějovicích, tak tam dělal generálního vikáře. Říkal: "S německými biskupy jsme si řekli, že si vzájemně odpouštíme, že to období – odtržení Sudet, válka a pak i odsun – bylo zapříčiněno nacistickou ideologií. V církvi bylo jasné, že je třeba vrátit se ke smíření, ke křesťanské lásce, odpustit si a spolupracovat. My bychom přinejmenším měli odsoudit to, jak probíhal odsun, a omluvit se za to. Zvlášť jako křesťané bychom v odvaze přiznat chyby a odpouštět měli jít vzorem".

Nebo Daniel Herman, bývalý kněz, později lidovecký ministr kultury. Toho jsem taky poznal v Budějovicích, když tam jako novokněz dělal sekretáře biskupu Liškovi. Dnes působí jako honorární konzul Lichtenštejnska v Česku, a zároveň je členem předsednictva sdružení Ackermann-Gemeinde. To je zajímavá parta, která navazuje na stejnojmenný spolek působící od roku 1946 v Německu. Ten název je odvozen od literárního díla ze 14. stol. Ackermann aus Böhmen / Oráč z Čech, což je dialog člověka se smrtí o životě a smrti, o smyslu života, o bolesti. Ackermann-Gemeinde se zasazuje o smíření Čechů a Němců a o uchování a rozvíjení toho vědomí, že máme společné dějiny a společnou kulturu.

Rada Iustitia et Pax při ČBK vydala prohlášení, kde říká, že "pravidelnými účastníky Sudetoněmeckého dne jsou též členové Ackermannova sdružení, které klade důraz na přiznání vlastní viny. Tento étos je blízký mnoha českým křesťanům, kteří roky organizovali česko-německá setkání v Mariánských Lázních, v Jihlavě a v Brně, a také organizátorům Meeting Brno. Ti všichni zažili uzdravující sílu setkání nesených touhou po pravdě a spravedlnosti. Dejme proto šanci i setkáním spojeným s letošním sudetoněmeckým dnem, který se koná v Brně."

Další osobnost, kterou mám spojenou s tímto dialogem, je Stanislav Přibyl. Ten ještě předtím, než byl jmenován pražským arcibiskupem, vyhlásil v litoměřické diecézi iniciativu s názvem Rok smíření. V pastýřském listu k prvnímu lednu 2026 říká, že "v letech 1945–1946 proběhl i na území této diecéze odsun německy mluvícího obyvatelstva, často velmi divoce. Vrcholem těchto činů byly události, které lze bez nadsázky nazvat masakry, jako například v Ústí nad Labem nebo v Postoloprtech. Ty se nevyhnuly ani duchovním: v Žatci byl jeden kapucín ubičován k smrti. Klášter v Oseku byl prakticky zrušen." Biskup Přibyl proto vybral dvanáct míst, kde se odehrálo násilí a umírali lidé, se záměrem postupně během roku se tam setkávat na poutích smíření.

Zve tam i tzv. Heimatsleute, tedy ty, kdo tam bydleli do konce války, a jejich potomky. A pak říká v tom listu podle mě strašně důležitou věc: "Stejně jako v našich životech, tak ani v tomto případě historické paměti neplatí, že něco vymlčet vyřeší situaci. Naopak: je potřeba staré rány otevřít, aby se mohly zahojit. Bude to definitivní zahojení? Nevím. Vím ale, že to bude důležitý krok k procesu uzdravování, které náš kraj stále ještě tolik potřebuje."

Ano, za sebe můžu dodat, že když jsem žil osm let v severních Čechách, tak jsem to vnímal velmi intenzivně. Bývalí obyvatelé Teplic a okolních vesnic se tam opakovaně vraceli, byli rádi, že se jejich původní vlast dočkala svobody a že se po všech stránkách rozvíjí, často i finančně přispívali třeba na obnovu historických památek. Nezaznamenal jsem tam žádné nároky na vracení majetku, žádnou touhu po nějaké odplatě. Naopak, oni si velmi dobře uvědomovali vinu svého národa na druhé světové válce.

Nakonec slova Davida Macka, mého dávného brněnského kamaráda. Teď to má zvlášť těžké, protože je viceprezidentem festivalu Meeting Brno, tedy tím, kdo sem vlastně sudetské Němce pozval. Potkal jsem ho v neděli na demonstraci za svobodu médií, stačil jsem mu říct, že mu fandím a že podporuju. V rozhovoru pro Radiožurnál David mimo jiné řekl: "To, co se kolem toho děje, nás jednoznačně utvrzuje v tom, že to má smysl, že skutečně přichází čas, aby se česká veřejnost mohla osobně setkat se současnými sudetskými Němci. Ti jsou pilířem evropské integrace, mají za sebou obrovské zásluhy v budování demokratického Německa, také v příkladné německé sebereflexi. A teď se zkrátka chceme setkat tady jako přátelé."

Ten odpor některých našich politiků směřuje hlavně k Berndu Posseltovi, který je jakousi tváří Sudetoněmeckého sdružení. David Macek se s ním zná osobně a říká: "Od té doby, co jsem ho před 11 lety začal potkávat pravidelně a stali jsme se přáteli, musím vydat svědectví, že vlastně neznám druhý takový příklad, kdy je mediální obraz tak vzdálen od toho, jaký ten člověk skutečně je. Já jsem poznal Bernda Posselta jako člověka neuvěřitelně vroucího, čistého, nezištného, přátelského, vlastně mně přijde, že není schopen nenávisti. Ale co je možná ještě podstatnější: je to člověk, který s obrovským zápalem pracuje pro prohlubování a hladké fungování česko-německých vztahů."

Díky, Davide, tohle svědectví by měli slyšet všichni! Já osobně se na festival Meeting Brno docela těším. A těším se i na to, že tady potkám spoustu Němců, kteří u nás kdysi žili, ve zlém jsme se rozešli a teď se můžeme opět setkat jako přátelé.